Šetrné zemědělství na vrácené půdě může církvi zlepšit pověst, míní odborník na životní prostředí

Honzo, nejdříve k tobě. O církevních restitucích, o kterých se dnes budeme bavit, bylo rozhodnuto bezmála před 10 lety. Církve se přihlásily o více než 260 000 hektarů půdy a lesů, o které je připravili komunisté. Je už teď, po té dekádě, rozhodnuto o osudu veškerých pozemků?
Honza: O osudu úplně veškerých pozemků rozhodnuto ještě není. Pořád probíhají řádově desítky nebo stovky soudů. Diecéze, o kterých se budeme bavit, pořád ještě ty pozemky získávají, ale o naprosté většině z nich je rozhodnuto. Jsou to řádově desítky tisíc parcel, které získaly po roce 2012, po těch restitucích, a jsou to asi dvě třetiny pozemků, které požadovaly.

Nejčastěji to jsou lesy a méně často jsou to pole a louky. Je to asi jen jedno procento české rozlohy těchto pozemků. Zajímavé je, že 99% ze všech těch pozemků se vrátilo katolíkům – ať už se na to díváme podle počtu, nebo podle rozlohy, protože před rokem 1948 jich zkrátka měli nejvíc.

Víme, jak církve hospodaří na vrácené zemědělské půdě a v lesích, o kterých jsi mluvil, které jsi zmiňoval?
Honza: Na lesy jsme se nedívali, protože tam se to, jakým způsobem hospodaří, lépe zjišťuje až po nějaké době. U lesů to je dlouhodobější proces. Zajímali jsme se ale o půdu. Dělali jsme si analýzu, jak ekologicky hospodaří církve na vrácené zemědělské půdě, a ukázalo se, že obecně to není úplně nejcitlivější. Zhruba dvě procenta těch parcel jsou v režimu ekologického zemědělství. Plus dalších 11% jsou nějaké přechodné pozemky, to znamená, postupně do ekologického zemědělství taky spadnou, ale zatím tam ještě nejsou. Takže to je nějakých 13%, které jsou buď v režimu ekologického zemědělství, anebo v blízké době budou. Mimo církve je to celorepublikově nějakých 15%, takže se to vlastně nějak extra neliší od toho, jak hospodaří všichni ostatní.

A prakticky si to mám představit jak? Když se zeptám možná úplně hloupě, ale jsou farnosti, které mají určitý díl půdy, na kterém pěstují ekologicky brambory. Anebo chovají dobytek…
Vojtěch: Farnosti jako takové, prakticky až na úplně drobné výjimky, na té půdě samy nehospodaří. Ony ji pronajímají zemědělcům pod nějakými pravidly. Tou nejdůležitější postavou, na kterou by se měl zemědělec, který by chtěl hospodařit na farních pozemcích, obrátit, tak je konkrétní farář. A on si může v nějaké součinnosti s biskupstvím dát nějakou poptávku nebo mu dát nějaká kritéria, jak by na té půdě mohl hospodařit.

Existují nějaká, třeba i nepsaná pravidla, jak by církve měly zacházet se svojí půdou?
Vojtěch: Oproti nějaké lidové představě, že o všem v katolické církvi rozhoduje Dominik Duka nebo teď aktuálně Jan Graubner, tak katolická církev je poměrně hodně decentralizovaná instituce. Je to takový pytel blech. Základní jednotkou jsou farnosti, kterých jsou v rámci České republiky nižší tisíce a každá z nich do jisté míry může rozhodovat o tom, jak s těmi pozemky, které jim byly navráceny v restitucích, bude nakládat. Je v tom nějak limitována nebo funguje v nějakém souručenství s biskupstvími, která jsou nadřízenou institucí farností.

Biskupství slouží jako, řekněme, poradní orgán, jako nějaká servisní organizace, která jim třeba pomáhá s uzavíráním pachtovních smluv a spolupodepisuje pachtovní smlouvy. Takže má nějaký vliv na to, jak se bude, ať už formální, nebo neformální, jak se bude na těch pozemcích hospodařit. Takže nějaká formalizovaná pravidla neexistují. Vznikají. Těch 10 let od restitucí může působit jako docela dlouhá doba, ale z hlediska církevního času, který je třeba pomalejší než někde jinde, tak je to vlastně doba poměrně krátká.

Za těch 10 let je naše výzkumnická zkušenost taková, že se církev pokouší zorientovat v tom, co má. A jak to tady Honza zmiňoval, tak těch pozemků je mnoho tisíc, jsou rozesety, jsou to většinou takové malé parcely, jsou rozesety po celé republice v jednotlivých farnostech. Takže tam je nějaká snaha o evidenci pozemků. A pak opatrnost, abychom nešlápli někde vedle, abychom neudělali, ať už nějaké ekonomické nebo nějaké vztahové kroky špatným směrem. V těch uplynulých 10 letech byly prioritou lesy, o kterých tady Honza mluvil. To hospodaření na církevní půdě je teď něco, co vzniká – nějaká pravidla právě vznikají.

A říkáte-li, že ta pravidla vznikají, tak kdo je sepisuje a co by v nich podle vás mělo být?
Vojtěch: Ta otázka, proč by církev měla hospodařit nějakým, řekněme, udržitelným způsobem na pozemcích, má vlastně spoustu rovin. Jedna z nich je rovina, řekněme, teologická, k čemu nás vybízí papež František v encyklice Laudato sí, že bychom měli být správci stvoření, že máme povinnost o stvoření pečovat a kontemplovat jej.

Tak to je jedna rovina. Druhá rovina je ekologická. Ta česká krajina, jak o tom můžeme získávat dennodenně zkušenost, tak je v hodně neutěšeném stavu - takřka polovina půdy je ohrožená erozí. Mizí z ní hmyz, mizí z ní ptáci. Ta prostupnost krajiny je velmi problematická. Nadužívají se hnojiva, pesticidy. Také je to nějaká sociální rovina. Církev může podpořit drobné zemědělce, může podpořit nějakou lokální ekonomiku. Může oproti jiným, zejména v těch lesích. Není vázána nějakými výběrovými řízeními a může navazovat dlouhodobé stabilní vztahy s místními lidmi.

Má to taky rovinu PRovou. Církev nemá v České republice dobrou pověst, a pokud by se stala ukázkovým správcem krajiny, tak věřím, že to je pro ni velká příležitost, jak ten obraz v očích české veřejnosti zlepšit. A možná to má v neposlední řadě i rovinu ekonomickou. Církev jako instituce, která uvažuje v rovině spíše než desetiletí, tak staletí, tak by se z logiky věci neměla orientovat na nějaký krátkodobý zisk, na vytěžení té krajiny, tak, jak to třeba známe ze strany většiny těch velkých agropodniků v České republice. Měla by ale uvažovat v nějakém dlouhodobém horizontu, pečovat o tu půdu. Krátkodobý zisk z nějakého pachtovného je zanedbatelný oproti tomu, jak ta půda ztrácí hodnotu z důvodu eroze, z důvodu ztráty její bonity, potažmo úrodnosti.

Honza: Mně tam přijde jeden moment až komický, kdy církve vlastně propachtovávají, své pozemky velkým agrodružstvům, která byla u toho, když církve o ty pozemky přicházely v roce 1948. Ti pachtýři, kteří dneska na pozemcích hospodaří, jsou vlastně z velké části tady ti potomci jednotných zemědělských družstev, která jim tu půdu zabavovala.

Honzo, když se vrátím k tobě, když se vrátíme ještě na chvíli k číslům, tak předpokládám, že situace po celé republice, co se týče různých diecézí, není stejná. Že jsou diecéze, které hospodaří s půdou, řekněme lépe než jiné. Zkoumal jsi i tohle?
Honza: Určitě. Když se vrátíme k datům, tak ty rozdíly mezi jednotlivými diecézemi jsou poměrně velké. Kdybych to vzal jako soutěž, tak vyhrála Plzeň, plzeňská diecéze, která má 27% pozemků, nebo těch parcel, v režimu ekologického zemědělství, a 11% orné půdy. Oproti tomu na opačném konci je Praha, Brno nebo Hradec Králové, kde je pouze 7 až 8% ze těch parcel jsou v ekologickém zemědělství. Není to úplně dokonalý ukazatel. Problém může být třeba v tom, že z části odráží poměr orné půdy, luk a pastvin v dané diecézi, protože na orné půdě je těžší ekologicky hospodařit.

Na loukách je to podstatně snazší. Takže tam, kde mají víc pastvin, třeba v té Plzni, tam k tomu patří Šumava, takže je pro ně jednodušší mít větší podíl ekologického zemědělství. Takže tyhlety diecéze vycházejí lépe. Zároveň ale víme skrz práci v terénu, a právě Vojta Pelikán třeba obcházel v plzeňské diecézi jednotlivé farnosti, že ten rozdíl mezi diecézemi je poměrně podstatný z toho pohledu, jak se chovají k těm svým farnostem, jak jim poskytují servis, jak je tlačí do toho, nebo jak se snaží o to, aby opravdu hospodařily šetrněji na té půdě.

Takže i když to číslo třeba není úplně dokonalé, tak odráží nějaké rozdíly mezi diecézemi. A sledujeme ještě ten druhý faktor, o kterém Vojta už vlastně taky mluvil, a to je to, jaký podíl svých parcel pronajímají těm velkým družstvům, agropodnikům a akciovkám, protože u nich vidíme, že ty vlastně hospodaří udržitelně nebo šetrně na naprosté většině těch parcel velmi málo.

A vymyká, nebo nevymyká se ta situace, jak diecéze hospodaří, nebo nehospodaří se svou půdou v České republice oproti té, která je v zahraničí, třeba v tom nejbližším u našich sousedů?
Vojtěch: Moc nevíme. Třeba v Polsku prakticky církev nehospodaří na zemědělských pozemcích a na Slovensku se naopak hospodaří už dlouho. Co mám ale zprávy, tak se příliš nevymyká nějakému konvenčnímu hospodaření. Inspirativní pro nás může být třeba církev v Německu, která mnohem hlasitěji podporuje farnosti a diecéze v tom, aby hospodařily v nějakém ekologickém režimu nebo v duchu, řekněme, encykliky Laudato sí.

Pánové, jak tu situaci obecně zlepšit? Co udělat pro to, aby všechny ty církve byly ekologickými hospodáři? Protože té půdy mají spoustu…
Honza: Já jsem si byl povídat se Zuzanou Benešovou z Nadace Partnerství. Vede tam program Živá půda a pomáhá konkrétně plzeňské diecézi přesně tady s touhle otázkou: komu propachtovávat ty pozemky, co po nich chtít, jak vysoké má vůbec být to pachtovné za pozemek a zkrátka řeší s tou plzeňskou diecézí všechno kolem toho, jak navrátit půdu do nějakého lepšího stavu.

Církve na tom vlastně, jak už naznačil Vojta, nejsou jinak než ty další 3 miliony vlastníků půdy. Většinou moc neví, co v těch pachtovních smlouvách je. Jenže na rozdíl od těch tří milionů lidí církev jako velký institucionální vlastník s nějakou hierarchií může poměrně snadno, nebo rozhodně snadněji než celá ta masa, tak to může snadněji změnit. Musí se o to ale nějak zajímat. Když jsem zmiňoval tu plzeňskou diecézi, tak o té jsme se bavili hodně. Zajímalo mě tam, jaká je motivace této konkrétní diecéze, v čem je jiná než ty ostatní. Ta motivace je například ta, že plzeňský biskup Tomáš Holub hodně dá právě na papeže Františka, na tu encykliku, která se týká ekologie a šetrného hospodaření.

A výsledek je ten, že plzeňské biskupství svým farnostem nabízí nějaký servis. Má, tuším, jako jediná diecéze polního hospodáře příjmu, který s nimi jedná o pachtovních smlouvách, pomáhá jim s výběrem pachtýřů, hledá nějaké standardní pachtovní smlouvy a tak dál. Takže je tam nějaký servis pro farnosti, které standardně nejsou příliš aktivní. Oni vlastně hledají způsob, jak jim pomoci, aby si ty farnosti samy aktivně snažily vybrat někoho, kdo bude hospodařit, ať už ekologicky nebo nějakým jiným způsobem šetrně.

Honza: My jsme si povídali s tím polním hospodářem, s Pavlem Růžičkou. Ten zmiňoval několik klasických problémů, které se těch polí týkají a jak je řeší. Například eroze, což je asi největší problém, který se těch polí týká, tak on přímo hledá, kudy při přívalových deštích teče ta ornice. Když to třeba srovnal se staršími mapami tak zjistil, že v minulosti byla tato místa zatravněná, takže hledá způsob, jak je stabilizovat se zemědělci a snaží se je upravit. Další způsob, jakým ta půda ztrácí hodnotu, tak je tím, že se vyčerpává.

Že se na ní pěstují jenom plodiny, které ji vyčerpávají a nic tam nevracejí. Ten trend se jmenuje takzvané regenerativní zemědělství a z velké části se řeší to, aby tam byly plodiny, které vážou dusík. Takže toto je další trend. Ohledně biodiverzity tam jsou řešení poměrně známá. Tam jde o vytváření nějakých bio pásů nebo rozdělování políček na menší. A s tím souvisí, a to už jsou vlastně taková spíš sociální opatření, obnovování zaniklých cest.

O tom jsme se bavili s knězem Honzou Hanákem z farnosti Bohdalice, který se snaží zvyšovat přístupnost těch pozemků. Mimo jiné to je potom pro ty vlastníky ekonomicky lepší, protože si můžou vybírat, kdo na nich bude hospodařit. Když je ten pozemek uzamknutý v nějakém velkém půdním bloku a nikdo se tam nedostane, tak je to problém a může tam hospodařit vlastně jenom to jedno velké družstvo, které má všechny ty pozemky kolem. Už to samotné obnovování cest mezi vesnicemi je částečně sociální, částečně ekonomické a částečně ekologické opatření, které taky může pomáhat.

Vojtěch: Což jsou všechno opatření, která nejsou vázána nějakou certifikací. Je to něco, co vlastně velká část zejména drobných zemědělců dělá nebo je v tom stačí podpořit, aby to dělali nebo to nějak smluvně navázat nějakou pachtovní smlouvu. Vlastně jsou to věci, které můžou velmi výrazným způsobem ovlivnit zdraví české krajiny. Zemědělci, zejména tedy ti velcí, se chovají ekonomicky. Pro ně je samozřejmě ekonomicky výhodné tlačit na to, aby bylo to pachtovné co nejnižší, aby tam pěstovali plodiny, u nichž mají zajištěný odbyt a které jsou relativně nenáročné na údržbu.

Jako je pšenice, jako je kukuřice. Právě ten prostor na vyjednávání a na to, jak vlastně vlastníci můžou nějak tlačit, řekněme, nebo motivovat zemědělce k tomu, aby hospodařili, dělali nějaká protierozní opatření, aby vysazovali meziplodiny, aby nějak nadměrně nepoužívali chemii, tak je velmi veliký. Zejména mezi začínajícími zemědělci nebo mezi malými zemědělci je obecně velká poptávka po půdě. Církev může být v tomto velmi důležitý hráčem. Tím, že ty pozemky jsou takovou decentralizovanou sítí, která v zásadě pokrývá skoro všechny katastry v České republice, tak vlastně může poskytovat nějaký prostor začínajícím zemědělcům, kterým stačí hektar k tomu, aby se pustili do zemědělství. A často je to právě zemědělství, které je ekologicky příznivé a není to pěstování řepky, ale třeba pěstování zeleniny.

Mockrát díky za všechny Vaše odpovědi. Díky moc, Honzo.
Honza: Děkuji, Matěji.

A děkuji i vám, pane Pelikáne. Zdravím do Pardubic.
Vojtěch: Taky moc děkuji a taky zdravím do Brna a do Prahy.