Rivalita, lobbing, ideologické bitvy. Proč má další Pavlův soudce kaňky na taláru?

Zdá se mi to, nebo prezident Petr Pavel nemá úplně dobrý vkus na výběr nových ústavních soudců–mužů?
Může to tak vypadat, zvlášť když se koukneme na poslední týdny. Ale pohledem čísel mu v Senátu prošlo šest z šesti kandidátů, jen Robert Fremr se vzdal své kandidatury poté, co už byl schválený. Takže do určité míry si myslím, že kdybychom úspěch měřili tímto způsobem, tak Petr Pavel je úspěšný i u mužů–ústavních soudců, ale jeho nominace vzbuzují nějaké otázky, které víří veřejný prostor.

Bavíme se teď o jménu Pavel Simon, což je Petrem Pavlem nově navrhovaný kandidát do Ústavního soudu. Je soudcem Nejvyššího soudu, specializuje se na odpovědnost státu za škodu a nemajetkovou újmu. Abychom si to dokázali představit, tak to je třeba případ, kdy se policie splete a dá vás omylem do vazby, pak se to vyrovnává, a on je na toto všechno specialista. Ale proč jsem se ptal na vkus: Simon je totiž také soudcem s řadou kontroverzních rozhodnutí, která stejně jako u Roberta Fremra vyplouvají na povrch.

První kaňka: H-Systém

H-Systém je kauza, kdy firma před dávnou dobou slíbila výstavbu levných bytů na sever od Prahy, nakonec zkrachovala, asi tisícovka lidí přišla o miliardu korun, potom se někteří z nich soudili. Část případů se dostala až k Nejvyššímu soudu, kde působil Pavel Simon, a on několik dovolání vůbec neřešil, což mu potom Ústavní soud zpětně vytkl.
To je takový typický příklad divokého kapitalismu v druhé polovině 90. let, kdy byl H-Systém vytunelován. To, co se dostalo k Nejvyššímu soudu a co rozhodoval Pavel Simon, se týká odškodnění za to, že se konkurzní proces táhnul, že lidé dlouho bydleli v bytech a domech a nevěděli, jestli můžou zůstat, protože to celé tak trvalo, že stát nezakročil, ačkoliv v několika případech mohl.* Proto lidé chtěli nějaké odškodnění. Každý žádal čtvrt milionu a nižší soudy jim přiznávali v řádech desetitisíce, většinou se odškodné pohybovalo kolem patnácti, dvaceti tisíc. Pár dovolání doputoval na Nejvyšší soud, který řekl, že nejsou naplněny zákonné požadavky na to, aby se tím zabýval. Klienti se pak obrátili na Ústavní soud, a tam konkrétně Kateřina Šimáčková řekla, že Nejvyšší soud těmito rozhodnutími porušil právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, protože se tím nezabýval, a zároveň že náhrada škody by pravděpodobně měla být mnohem vyšší. Ti lidé se soudili přes dvacet a kritika, která směřuje k Pavlu Simonovi, je, že rozhodoval příliš formalisticky a úzce, méně se zabýval ochranou základních práv, což mu později vytýká Ústavní soud.

Na druhou stranu Kateřina Šimáčková, když na to byla teď dotázána, říká, že zpětně by ho za to nevinila.
Myslím si, že má pravdu, protože tuto výtku proti rozhodování v kauze H-Systém zvedla především senátorka Hana Kordová Marvanová.

Nezávislá, zvolená za Spolu. 
Ano, která je ale zároveň právní zástupkyně části klientů v celé kauze, takže pro ni to je samozřejmě osobní věc, a vlastně proto kolem toho vznikl takový poprask. Zároveň bych dodala, že i když tehdy Nejvyšší soud rozhodoval třeba příliš formalisticky, tak rozhodoval v souladu s tím, jak rozhodovaly ostatní soudy; do doby, než rozhodl Ústavní soud, vlastně neměl žádný návod, že by to měl dělat jinak. Zároveň si myslím, že není dobré a správné kteréhokoliv soudce tak trochu trestat za to, když rozhodoval podle tehdejšího stavu judikatury, i když třeba mohl rozhodovat odvážněji. Spíše máme posuzovat to, jestli se řídil judikaturou vyšších soudů, jako je Ústavní soud.

Pavel Simon k tomu také říká, že zpětně by zrušení rozsudku Ústavním soudem nepovažoval za diskvalifikující pro něj samotného, protože pak by se prý nemohl stát ústavním soudcem nikdo z Nejvyššího soudu nebo z Nejvyššího správního soudu.

Druhá kaňka: Asanace

Zmínila jsi jméno senátorky Marvanové. Kromě zpětného zrušujícího verdiktu Ústavního soudu, který se týkal H-Systému, zmínila ještě kauzu Asanace, ve které figuruje jméno bývalého chartisty Petra Hanzlíka. 

Simon měl být podle deníku Právo jedním ze soudců, kteří zamítli Hanzlíkovu žalobu, když žádal odškodnění od státu za nucenou emigraci po nátlaku STB. Simon vysvětluje, že nebyl v názoru osamocený.
Čistě na základě toho, v jakém státě žijeme, to znamená v právním státě, bychom do určité míry měli na ta rozhodnutí koukat trochu jinak. Je možné, že došlo k nějakému pochybení, ale na Pavla Simona není a nebyla podána například kárná žaloba, že porušil nějaká práva a povinnosti. 

Dnes si myslím, že tato rozhodnutí by měla být spíše používaná k tomu, aby se k nim nějak postavil nebo je nějak zhodnotil. Ale zároveň si myslím, že za rozhodovací činnost každého kariérního soudce se najde několik rozhodnutí, která jsou kontroverzní. Pak asi bude spíš na posouzení senátorů, jak moc jsou pro ně ta pochybení, o kterých se zmiňují, závažná.

Simon a covidová opatření

V předchozích dvou případech se Simon postavil na stranu státu, ale před pár dny vyhověl dovolání firmy žádající náhradu škody vzniklé v souvislosti s krizovými opatřeními v době covidu. Firma žádala o milion korun a on se postavil na stranu žalobce, přesto to budí různé dohady. Proč?
Tento případ je zajímavý proto, že Nejvyšší soud došel úplně k opačnému závěru, než jsme zatím byli svědky. V covidové pandemii byla vydávána krizová opatření, kterými se třeba omezoval nebo úplně zakazoval prodej a obchody musely být zavřené. Soudy doposud takové případy rozhodovaly tak, že ušlý zisk nebo obecně náhradu škody může podnikatel nebo společnost získat ve chvíli, kdy jde o nějaké individuálně nařízené opatření, které by se týkalo jednotlivce nebo skupiny. Ale ve chvíli, kdy to je plošný zákaz, tak není možnost dostat od státu. Nejvyšší soud ale řekl, že nevidí v krizovém zákoně žádnou překážku, která by neumožňovala přístup k takovému odškodnění. V justici se tak trochu rozšířila teorie, pro kterou podle mě není žádný důkaz, že Pavel Simon udělal toto rozhodnutí z minulého týdne ve prospěch veřejnosti, aby trochu zlepšil svůj veřejný obrázek poté, co mu byly vytýkány kauzy H-Systém a Asanace. Ale zároveň říkám, že je to jen spekulace. Asi by bylo zvláštní hodnotit Pavla Simona na základě něčeho, pro co nemáme důkaz.

Kaňka na hraně zákona: podnikání

To byla rozhodnutí, o kterých se mluví v souvislosti se jménem Pavel Simon. Co jeho podnikání? 

Do jara měl podíl ve firmách, které provozují kurzy čínského cvičení. Historik Petr Blažek upozornil, že ve skupině Orel v hnízdě Simon klientům například radí, aby po čtyřicítce méně ejakulovali, neboť tím zbytečně ztrácí množství energie. V těch firmách zůstává teď jen jeho žena. Výuku v kurzech Simon chápe jako pedagogickou činnost, to řekl serveru Česká justice. V Deníku N jsem ale četl, že má taky podíl v plzeňské firmě Spojmont Plzeň, kde je také jeho matka.
Problém je v tom, že zákon o soudech a soudcích zakazuje soudcům podnikat, to znamená věnovat se jiné výdělečné činnosti než je soudcovský mandát. Zároveň tam jsou stanovené výjimky, a to správa vlastního majetku anebo takzvaná vědecká či pedagogická činnost. Správa vlastního majetku je, když něco zdědíte nebo něco máte už předtím, než jste nabyl úřad soudce, a spravujete to, aniž byste z toho měl nějaký velký finanční prospěch.

Pavel Simon tvrdí, že podíl ve firmě Spojmont Plzeň zdědil po svém otci.
Přesně tak. A vědecká a pedagogická činnost, a tady už to začíná být zajímavější, jsou nějaké aktivity, které se pod tento pojem mohou vejít. Je složité říct, jestli tam kurzy čínského cvičení spadají, nebo ne, protože to zároveň nemusí být pedagogická a vědecká činnost spojená vyloženě s právem, ale může se to týkat vědy, umění a podobných oblastí. Pavel Simon argumentuje, že jeho lektorování spadá právě pod tuto kategorii, a proto neporušuje zákon o soudech a soudcích. Ale panují na to jiné teorie, že co se týče rozsahu jeho činnosti, tak jde už o velkou činnost, ve které pravděpodobně má finanční prostředky, které nejsou zanedbatelné, protože za jeho kurzy se normálně platí, Pavel Simon je vyučuje, ty společnosti zároveň do května spoluvlastnil a finanční obnos zároveň zůstává rodině, takže to ohrožuje nezávislost a nestrannost jeho rozhodování.

Je to tedy protizákonné, nebo ne?
Je to otázka, o které by se mělo mluvit. S Pavlem Simonem o tom mluvil i konzultační panel prezidenta a považoval to za problematické. Zároveň ale poté došel k závěru, že Pavel Simon by si to měl umět sám obhájit před senátory mimo jiné proto, že to je neprozkoumaná oblast toho, co spadá pod správu vlastního majetku nebo pedagogickou a vědeckou činnost. Existuje tu jedno, dejme tomu zásadnější, rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu, což je soud, kam se chodí ve chvíli, kdy soudce porušuje svoje práva a povinnosti. Toto rozhodnutí pochází z roku 2020 a týká se okresního soudce v Mělníku, který zdědil část nemovitostí, část nemovitostí posléze dokoupil a vytvořil z toho takové turistické letovisko, provozoval živnost a přinášelo mu to poměrně dost majetku. Kárný senát Nejvyššího správního soudu tehdy řekl, že to nepovažuje za problematické, že to pořád spadá do správy vlastního majetku a že to nenarušuje důstojnost výkonu soudcovské funkce. Toto rozhodnutí není většinově akceptováno a v české justici bylo hodně kritizováno, ale panel si řekl, že když tu takové rozhodnutí je, tak by do určité míry bylo proti tomu, co v této oblasti víme, kdyby Pavla Simona jen kvůli tomu nenavrhl.

Problém, který v tom vidím já a část odborné veřejnosti, je, že tam nejde ani o to, že má podíly, které má, ale že důstojnost výkonu soudcovského mandátu může do určité míry ohrožovat fakt, že vyznává a propaguje alternativní přístupy k medicíně. O těch kurzech čínského cvičení a zacházení s životní energií čchi, kterou jsi zmínil, se totiž mluví jako o léku a o něčem, co vám zlepší zdraví, a to u soudce, který by měl rozhodovat na základě vědeckých poznatků, může působit kontroverzně.

Závažnost prohřešků kandidátů

Ústavní právník Jan Kysela ze zmiňovaného poradního panelu prezidenta Petra Pavla obhajoval rozhodnutí o navržení Pavla Simona. Nemá pravdu a nejsou to přeci jen všechno nepatrné nedostatky?
Nemyslím si, že bychom to měli posuzovat my, protože koho pošleme na Ústavní soud, je do jisté míry politická volba. Jsou tam zapojeni dva političtí aktéři, prezident a Senát, musí si to vyhodnotit oni sami. Pro část z nich, jak jsme říkali, to problém je. Možná se mluví spíše o celé atmosféře, ve které se výběr ústavních soudců odehrává, protože podle mě poprvé za celou historii České republiky je na tento výběr směřovaná takto velká mediální pozornost a také pozornost odborné veřejnosti. Každý z kandidátů je podroben poměrně přísnému přezkoumání, procházení jeho rozhodnutí a vlastně všemu, co jsme viděli. To samozřejmě nevytváří tlak na konzultační panel, ale na jednotlivé kandidáty. Pokud mám správné informace, tak část možných budoucích ústavních soudců, které by konzultační panel zvažoval, se do nominace úplně nehrne, protože se bojí, že se jim stane něco takového. Nejčastěji se to týká ženských kandidátek na Ústavní soud, kdy potenciální kandidátky říkají konzultačnímu panelu, že buď vůbec nechtějí, anebo že by nechtěli nyní. Zároveň si myslím, že výběr Ústavního soudu na dalších deset let je důležitá věc a že tak velká pozornost je na to směřovaná proto, že to umožňuje vést i nějakou debatu o tom, kdo by měl sedět na Ústavním soudu.

Nicméně, jak si vysvětluješ, že jsou ty kaňky na talárech zveřejňovány až poté, co víme navržené jméno? 
Podle mě to je odvislé od postavení konzultačního panelu v hradní kanceláři, protože všichni zúčastnění experti, kteří tam sedí, to mají vedle své normální pracovní náplně a kromě profesora Jana Kysely za to nejsou vůbec zaplaceni. Věnují se tomu tak, aby se mohli nějakým způsobem věnovat své normální práci, ale pak zároveň vybírat ústavní soudce. Asi bych to úplně nevyčítala jim, ale možná tomu, jestli by si prezident neměl vyhodnotit, že postavení jednotlivých expertů v panelu by bylo záhodno posílit a možná jim dát nějakou důležitost, čas a prostor na to, aby mohli procházet archivy rozhodnutí nebo zkoumat byznysové aktivity. 

Na druhou stranu, podívej se, kolik jmen letos museli doporučit, tak na něco takového asi nebyl čas.
Právě, kapacity jsou podle mě omezené. Zároveň si myslím, že pracují často s tím, co už o kandidátech vědí, často je znají osobně, protože česká justice je poměrně malý prostor, a zároveň tam hrají roli i jiné faktory. Koukají na několik kritérií, která prezident Petr Pavel slíbil dodržet během výběru Ústavního soudu, třeba že tam bude nějaká diverzita.

Mluvíš třeba o maximálně dvou ex-komunistech, což měla být dohoda, kterou Jan Kysela odtajnil v rozhovoru pro Seznam Zprávy?
Nebo také to, že část právnických institucí, které navrhly kandidáty v tom prvním procesu, očekává, že se jim nominace promění. Třeba jméno Pavla Simona vzešlo jako výsledek nějakého v uvozovkách tlaku Nejvyššího soudu a České advokátní komory na to, aby tam byl někdo z kandidátů z Nejvyššího soudu, protože tam panuje nějaká rivalita mezi Nejvyšším soudem a Nejvyšším správním soudem. Z Nejvyššího správního soudu totiž často pochází kandidáti na Ústavní soud, proto se mu někdy přezdívá „přípravka na ústavák“, a to se samozřejmě soudcům Nejvyššího soudu nelíbí. Pavel Simon vznikl jako nějaký kompromis z toho, co bylo navrženo těmi institucemi, a zároveň jako někdo, u koho si prezidentův panel vyhodnotil, že dokáže obhájit před senátory.

Petr Pavel bude muset letos navrhnout Senátu minimálně ještě jedno další jméno, když nebudeme předjímat, jak to nakonec dopadne s Pavlem Simonem. Pokud se nepletu, tak 26. listopadu skončí mandát Radovanu Suchánkovi. Už se mluví o některých jménech? Říkala jsi, že to každý další bude mít velmi těžké a že třeba ženy kandidátky se do toho úplně nehrnou...
Mluví se o spoustě jmen, nejsem si jistá do jaké míry jsou to přání některých, kteří předávají informace například novinářům. Pokud vím, tak konzultační panel pokračuje v rozhovorech s jednotlivými nominanty, ale žádné jméno zatím nebylo oznámeno. Ve veřejném prostoru hodně padalo jméno advokáta Pavla Uhla, což popudilo některé senátory kvůli tomu, že předjímali, že je levicovějšího ražení, a proto by tam neměl sedět. Hrají se tam různé ideologické bitvy a uvidíme, s jakými jmény Petr Pavel přijde.

Bývalý novinář, právník Tomáš Němeček, Jiří Přibáň z velšské University of Cardiff, to jsou další jména. Bude to ostře sledovaný výběr, který do budoucna možná rozhodne o tom, jak bude dál fungovat poradní panel na Hradě. Co jsme se podle tebe dozvěděli ze všech letošních nominací o Petru Pavlovi a o výběru, v němž má právě on hlavní slovo?
Dozvěděli jsme se, že Petr Pavel rozhodně není právník a nedá se říct, že by rozuměl a orientoval se v právním prostředí. Proto si zřídil konzultační panel, což já považuji za krok dobrým směrem, zvlášť když prezident nemá žádné zázemí v právní oblasti, a neříkám to jako výčitku. Dozvěděli jsme se, že proces výběru vzbuzuje velkou pozornost a emoce, že si žádný z kandidátů a kandidátek nemůže být úplně jistý tím, že projde, protože jsme viděli velké drama kolem současného předsedy ústavního soudu Josefa Baxy, viděli jsme, co se strhlo kolem velmi renomovaného soudce Roberta Fremra. Zároveň si myslím, že to pomáhá veřejné a odborné diskuzi do budoucna. Myslím, že jsme se také dozvěděli, že senátoři jako jeden z mechanizmů toho, jak se někdo může stát ústavním soudcem, na to mají poměrně silné názory. Asi je to něco, s čím budeme muset do budoucna počítat, a hlavně s tím budeme muset počítat Petr Pavel a jeho konzultační panel.

Já jsem dozvěděl, že v zákulisí existuje poměrně silná lobby. 
Je to tak, ale tak to podle mě funguje v každé oblasti. Zároveň je důležité říct, že Ústavní soud je důležitá instituce a vybírat jeho obsazení na deset let se nestává příliš často. S příchodem nového prezidenta si asi všichni, ať už lobbují za cokoliv, tak trochu mysleli, že to bude zrovna jejich čas. Ale ukazuje se, že to je trochu složitější. 

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity zvuky z TV Nova.