„Když vám sestřička třeba jen loktem pohladí ruku…“ Se třemi seniory o roce 2020

Eva Tůmová
Je mi 85 let a mému manželovi 90. A žijeme už šestým rokem v seniorském domě Hvězda v Praze, kde jsme prožili celý život. Celý život jsme oba byli – jeden pětaosmdesát a druhý devadesát let v Praze s tím, že jsme mezitím odjížděli za dětmi třeba na několik měsíců. Po 68. roce, nebo o něco později prchal, jak víte, každý, kdo mohl, na západ – i můj syn s rodinou a bratr s rodinou. Takže já tady nemám v podstatě žádného žijícího příbuzného. Už nám ubývalo sil, proto jsme se ze svého domečku přestěhovali do seniorského domu Hvězda, který stojí blizoučko, pár metrů od konečné stanice tramvaje 22 a 25 na Bílé hoře. Patří to Červenému kříži a je to vedeno jako ubytovací seniorský dům, to znamená, že tu nemáme nemocnici nebo LDNku. Máme maličkou prostoru 60 metrů čtverečních, to je v tomto domě největší byt. Pomocí nábytku jsme si ho rozdělili tak, abychom měli každý trošku svého soukromí. Jsme totiž oba psavci a potřebujeme svůj klid. Takže si každý sedíme ve svém prostoru a buď píšeme, nebo rozmýšlíme, nebo studujeme. Můj muž napsal 65 knih za celý život, učil na vysokých školách. A když ho vyhodili v pětasedmdesátém roce za čtení dopisu Václava Havla studentům z Karlovy univerzity, tak šel dělat jiné věci a šťastně to dopadlo. Ale o tom není tento příběh.

Je to asi tak pět let, co jsme prostě uznali, že už jsme tak staří, že se musíme někam přesunout. Neměli jsme tu žádnou rodinu, která by nám ve stáří mohla pomáhat. Máme jen přátele, ale to jsou všechno naši vrstevníci, takže nám postupně odcházejí a my tu stále a stále přežíváme. Řekla bych, že je to díky tomu, že v tomto zařízení vládne vlídnost, ochota, péče a láska. Dovážejí sem jen obědy, jinak si všechno děláme sami, takže já ještě naplno vařím, dělám i teplé snídaně a večeře apod. 

Život se nám ale podstatným způsobem zkomplikoval. Byli jsme zvyklí, že sem pravidelně někdo přicházel natáčet, já jsem dělala rozhovory pro několik rozhlasových stanic. Za mnou i manželem přicházeli novináři, vycházely o nás nejrůznější články. A třeba z organizace Post Bellum pro mě přijeli, abych jim šla vyprávět do studia v Hroznové ulici. Vyprávěla jsem o svém bohatém životě, o vzpomínkách na 2. světovou válku, o životě v komunismu i po konci komunistické éry. 

Od prvního okamžiku jsme měli tu nejpřísnější karanténu, jakou jsme mohli mít, díky tomu jsme se snad jako jeden z mála domů seniorů v republice uchránili, nebyl tu ani jeden nakažený. Sestry pravidelně chodí na testy, večer totiž odcházejí ke svým rodinám, tak aby sem něco nepřinesly. Strašně nám chybí návštěvy, nikdo za námi nesmí. Teď se konečně uvolnilo alespoň to, že každý návštěvník si může na místě nechat udělat test na koronavirus, což trvá tak 10 až 15 minut. Pokud se ukáže, že je zdravý, tak je to maličko lepší. Ale jinak v podstatě od března nejenom my, ale všechno osazenstvo tohoto domu, trpí tím, že za nimi nemůže rodina. Jediný kontakt, který s nimi máme, je přes telefon, e-maily nebo přes Skype a tak podobně. Celá moje rodina ale žije v zahraničí – synova rodina je v Severní Karolíně ve Spojených státech, mám tam dva krásné pravnoučky, ženatého vnuka s rodinou a měla jsem až do minulého měsíce syna s rodinou. Syn ale zemřel na těžkou rakovinu. Čekali jsme to dlouho, přejeme mu, že už dotrpěl. Nicméně chybí nám osobní kontakt, to je úplně to nejhorší. Druhá věc, která chybí, je možnost chodit do normálních maličkých obchodů.
Představte si, že jsem si v noci nešťastně shodila budík, takže už 14 dní jsem bez něj, protože nemůžu ven. Hodinář měl dlouho zavřeno, až teď v posledním týdnu snad otevřel a já se tam dostanu a koupím si nový budík. Když je člověk starý a musí pravidelně brát léky, kvůli kterým se musí nechat budit, tak bez budíku zažívá opravdu nepříjemnou situaci.

Chybí mi kontakt s mladými lidmi, s přáteli. Navíc mi polštou daleko častěji než cokoli jiného chodí parte. Moji kamarádi jsou třeba o 5 nebo 10 let mladší než my a samozřejmě podléhají této hrozné chorobě. Takže koronavirus nás velmi, velmi poškodil. Třeba i proto, že za normálních okolností za námi chodili maséři nebo podobné služby, a i sem taky nesměli od počátku koronaviru. Manžel nemohl chodit plavat. 

Opravdu nemohu pochopit lidi, kteří tvrdí, že je to osud a buď je to zasáhne, nebo ne. Když vidím na obrazovce mladé lidi, kteří chodí bez roušky, tak bych jim každému jednu střihla, kdybych mohla. Už naši prarodiče, když tady byla španělská chřipka, tak chodili s rouškami. Rouška je první a základní. Teď už máme ty s nanovložkou, které údajně mají zachytit až 90 % škodlivých virů, chodit bez zakrytí obličeje je nesmysl. Tady se desinfikují nejen ruce, ale i všechny kliky a vypínače, včetně knoflíků ve výtahu a zábradlí a podlahy. Jindy bychom ten čas věnovali možná daleko zajímavějším věcem, teď se tady ale donekonečna vytírá, uklízí, dezinfikuje. Snad taky díky tomu zůstal náš domov ušetřen nákazy.

Převratná věc v našem životě to je zcela určitě, ale ne v životě národa. Vždyť takové krize tady byly už několikrát, žádná ovšem netrvala tak dlouho jako teď. Já si živě pamatuju, že v roce 1929 mi maminka vyprávěla, že měla v jednom měsíci devět pohřbů blízkých členů rodiny. Oba rodiče, bratr farář, který šel zaopatřovat umírajícího a do tří dnů byl sám mrtev, protože se hrozně nakazil. Tenkrát nebyly možnosti jako dnes, dnes přece jen už je medicínská věda o hodně dál a některým lidem se přece jen dá pomoci. Tenkrát nebylo vůbec nic, jen ty roušky. A dezinfikovalo se obyčejně louhem, octem nebo něčím takovým, kdežto my máme nakoupeny všechny možné dezinfekční prostředky: na úklid i osobní hygienu. Jsou tu desinfekční tekutá mýdla a na každém rohu je tu sklenice, pod kterou už automaticky dezinfikujeme, když jsme mezitím sahali na něco jiného, třeba na noviny, které nám sem přišly. Samozřejmě se bojíme a nemůžeme dělat vůbec nic jiného, než se s tím smířit. My dva jsme jediná manželská dvojice, která v tomto domě ještě žije. Když potkám některou sousedku, tak říká: vy se máte, vy jste dva, alespoň si můžeme vzájemně postěžovat nebo poradit. Když je pak každý sám v tom svém bytě, tak je to sakramentsky těžké. Mě už vám nebaví ani luštit křížovky, ani vykládat pasiáns. Nemohu říct, že mě nebaví číst, ale číst také nemůžete pořád. I když tady máme obrovskou dobrou knihovnu a tu stále stříkají dezinfekcí. Je to složité.

Právě bude-li to ještě nějakou dobu trvat, tak se bojím, že i když jsme oba optimisté a věříme, že se dočkáme konce, přesto v nás hlodá červíček, který říká: nemusíš se dožít zítřejšího rána nebo příštího týdne. Všechno, co jsme měli naplánováno, je pryč, v mém případě to byly různé besedy. Já chodím přátelům třeba křtít knížky, někdy zase oni požádají, že by rádi byli kmotry mojí knížky a tak podobně. Bojíme se, že toho všeho už se nedočkáme. Máme skvělá pravnoučata v Americe, skvělá pravnoučata v Anglii, kam se odstěhovala naše vnučka, která tam pracuje na univerzitě v Oxfordu i s manželem. Mluvíme spolu celé hodiny přes Skype a říkáme si: my už je asi živé nikdy neuvidíme, než se ta situace s aerolinkami a s těmi testy propracuje. Jsme už tak staří, že je spíš pravděpodobné, že už je živé nikdy neuvidíme. To je hrozně deprimující. Například bylo domluveno, že přijedou na Vánoce. Už dávno mi řekli, že nemůžu počítat s tím, že by se vydali do Evropy. I kdybychom si nechali udělat ty největší testy, jaké tady jsou. A víte, jak hrozná čísla, když se podíváte, postihla Ameriku. Takže s těmi nemůžu vůbec počítat. Všichni mluví česky a říkají mi: Babi, jak jen vypraví první letadlo do Evropy, tak se budeme snažit do něj dostat, ale to může být taky za rok nebo ještě víc. A to je všechno deprimující, osobní kontakt nic nenahradí. Skvělé je, když v některých domovech umožňují přístup alespoň do návštěvní místnosti, když tam mají nakažené pacienty. Do té jedné vydezinfikované místnosti za nimi na chvíli může přijít rodina. To je rozhodně to nejcennější, co můžete starým lidem poskytnout, ať už je to rodina blízká, nebo jsou to blízcí přátelé – já mám takové třeba 70 let.

Máme jedno jediné přání: abychom to oba přežili, abychom se nenakazili a ještě aspoň jednou v životě se setkali s blízkými přáteli, kteří to přežijí. Nic víc si opravdu nepřeji. Starý člověk nepotřebuje bůhví jaké jídlo, bůhví jaké oblečení, ale potřebuje lásku, ochotu, péči, potřebuje vidět úsměv, slyšet dobré slovo. To vám nic nenahradí, ať vidíte sebekrásnější film. Já vím, že televize a rozhlas se snaží, dělají pro nás všelijaká zábavná odpoledne, je tady program pro seniory, ale lidské slovo a osobní kontakt je nenahraditelný. Zejména když je doprovozený hezkým úsměvem a pohledem z očí do očí. I když vám třeba sestřička loktem jenom pohladí ruku, tak to už je to úplně jiné, než když jste pořád sám.

  =====

Antonín Hurych
Bydlím v malé vesničce, která má jednu zvláštnost: leží přesně ve středu tří měst – Litomyšle, Poličky a Svitav. To je vesnička, která – a já použiju takový hezký výraz – je zabydlená, cítíme se tu moc hezky. Moje manželka pochází z města, z Chocně, a je tady velmi šťastná. Mnohokrát mi to už řekla a mě moc těší, že jsem si ji přivedl na vesnici. Nepocházím odsud, žiju tady od roku 1969, ale ten kraj nás uchvátil, takže se z něj těšíme a získáme určitou sílu a možná i odvahu do toho současného stavu, toho roku, který prožíváme. Mně bylo v červenci už 77 let, musím říct, že život rychle utíká. Ty roky se velmi rychle naplňují nebo přibývají. Ale protože jsem věřící člověk, musím si připomenout jednu nádhernou větu. Když jsem si našemu knězi, páteru Jiřímu Štorkovi, postěžoval, jak ten čas rychle běží, krásně mi odpověděl: „Aspoň budeme brzy v nebi.“ Takže člověk alespoň žije s tímto vědomím a snaží se opravdu, aby ten život byl kvalitní.
Máme pět dětí, čtyři dcerky si odvedli zeťové do svých míst. A syn ten šel za svou nevěstou, za svou ženou, do Litomyšle, takže tady žijeme sami. Tedy ne tak úplně sami, děti na nás myslí, dojíždějí a pomáhají nám. Při zklidnění první vlny té nemoci, vystřídaly se tu všechny naše děti se všemi vnoučaty. Bylo tady živo. Bylo tady nádherně. Byl to příjemný čas, máme velkou zahradu. Dokonce dole tekla řeka Loučná, to se nestává, už asi 10 let netekla. Výskot dětí nás doprovázel až na zahradu a domů, takže jsme se radovali a těšili z jejich pobytu. S těmi našimi dětmi a vnoučátky žijeme tak nějak pohromadě. Samozřejmě že člověk musí mít respekt vůči té nemoci. Musí s ní počítat a zacházet s ní jako s novou hodnotou v životě – negativní hodnotou, protože ovlivňuje život. Ale spíš si myslím, že situace je beznadějná ve městech, na vesnici mi to ani nepřipadlo tak zatěžující. Starám se o 40 včelstev, ta vyžadují spousta času, je potřeba spousty hodin, aby se zdárně rozvíjely. No a pak mám velkou zahradu, kde pěstujeme veškerou zeleninu, takže děti si pak odváží v průběhu roku to, co potřebují. Teď k závěru roku jsem si splnil své první životní přání – sázím ovocné stromky, hlavně třešně a višně. Dostal jsem svolení od státních lesů, že můžu podél lesa vytvořit takové pásmo všech možných typů ovocných stromů, abych zajistil zdroj pylu a nektaru pro včely, které tam v blízkosti žijí, takže zajišťuju schopnost nebo možnost, aby se z jara ty včely velmi rychle rozvíjely.

Utvrzujeme se v tom, že se nejedná vůbec o strach. Určité obavy tu jsou, ale jak jsem naznačil, je potřeba mít respekt před tou nemocí, ten uplatňujeme, ne strach. Respekt zní jako vzdálené slovo, ale díky tomu, že ho vnímáme, máme možnost se obrnit vůči té nemoci. Ale s tím, že tady žijeme jako v izolaci. Roušku si vezmeme málokdy. Brali jsme si ji, když lidé přicházeli pro med, to byla na pravém místě.  Okamžitě když někdo zazvonil u domu, tak se nasazovala rouška. Lidé přicházeli pro med, který už nemáme, protože letos ho bylo málo. Lidé jsou zklamaní (smích), ale to tak ten rok přinesl, červen propršel, takže včely nemohly ven, a tak se to projevilo na celkové úrovni včelaření. Jinak ještě musím podotknout, že loni mne potkalo, řekl bych až skoro neštěstí v tom včelaření, protože jsem nečekaně přišel o 17 včelstev. Dělal jsem snad všechna opatření, ale loňský rok byl velmi nebezpečný pro šíření varroázy, a tak jsem vlastně letos musel vynaložit hodně času a hodně energie i financí, abych zajistil zase ten původní počet původní, který jsem měl, těch 40 včelstev. Už jsem nakupoval matky. A vychovat nové včelstvo, to je jako se věnovat dětem, vypiplat je od těch nejmenších drobečků až po vyspělá včelstva, která jsou schopna už pak žít samostatně. Byla to práce navíc, takže opravdu jsem velmi zaměstnaným člověkem a ten koronavirus jde jaksi bokem, ten nějak nevnímám. Respektuju to, že je, ale nevnímám ho.

Děcka nám volají a je hezké, že se ptají, co potřebujeme, že to přivezou. Nikam nejezdíme, s manželkou opravdu zůstáváme doma, to ta situace přináší. Obrátili jsme se na děti, když jsme něco potřebovali, tak nám to předaly na dvoře, tam jsme jim dali ty přepravky z okna jsme se pozdravili, zamávali si a jeli zpátky domů. Druhá vlna, ta je pro nás taková nepochopitelná, protože bychom se těšili, že překonáme období té první vlny a že pak už dojde k takovému uklidnění. Ale nestalo se. A vidím na lidech, že s tou nemocí příliš nepočítají, proto také se takto šíří. Myslím si, že opouštějí ty zásady, které platily při první vlně. To se mi právě nelíbí. Na televizi se nedívám zase tak často, čas je pro mě příliš vzácný, ale vnímám to, jak nemoc rozděluje naši společnost. Jedna část vrcholných politiků upřednostňuje ochranu zdraví, ale ta druhá část si přeje chránit spíš ekonomiku. Tam jsou velké rozpory, napětí, které vnímáme jako obyčejní lidé, a myslím si, že to není zrovna šťastné řešení. Vím i ze zpráv, že sousední země, hlavně Rakousko a Německo, to řeší úplně jinak. Jsou bohatší, ale ekonomiku tam přebírá stát, nechce, aby trpěla podnikatelská část. Oni okamžitě reagovali, okamžitě je vypláceli. U nás je to tak strašně zdlouhavé, že ti lidí se zbytečně trápí a společnost se zbytečně štěpí, což je škoda. 

Jsem věřící člověk a během adventu se dost často setkáváme s textem – hlavně při mších – proroka Izaiáše. On nádherným způsobem lidi povzbuzuje. Je v babylonském vyhnanství, které trvá několik generací, a on má úkol ty lidi posilovat, povzbuzovat k tomu, že ten čas vyhnanství jednou skončí a že se budou moc vrátit. Vnímám to stejně, lidi jsou vyhnaní do úplně jiných hodnot, že vlastně to, co bylo, už asi nikdy nebude, že budou muset lidi přemýšlet jinak a podle toho se budou muset zařídit. Asi zřejmě se budou muset vrátit k té tradiční šetrnosti, jakou jsem poznal u našich rodičů nebo prarodičů. My hodně plýtváme, energií a vším dalším. A tak právě ztrácíme. Připadá mi, že se dostáváme úplně někam jinam, že jsme v takovém osobním vyhnanství. A Izaiáš nás nádherným způsobem povzbuzuje: „Nestrachujte se,“ mluví s Hospodinem. „Já ti pomohu, neboj se,“ praví Hospodin, „pomohu ti, zachráním tě.“ A pokračuje dál, co všechno přinese lidem, aby pochopili, že se o ně Bůh stará. Takže to je takové vnímání trošku jiné než takové to běžné, to občanské, já to vnímám tímto způsobem. Že z toho vyhnanství se dostaneme zpátky zase k hodnotám – a třeba už jiným. Už jsme schopni vnímat svůj život trošku jinak, trošku bych řekl i kvalitně. Věnujeme totiž spoustu času na všelijaké i podružné náplně a hodnoty. A to si život nezaslouží.

Intenzivně na sebe myslíme. Tím, že máme možnost si volat nebo máme jednu dcerku Rakousku, Skypem se s ní spojit, máme přehled a jsme si blízcí tímto způsobem. Asi nic jiného, lepšího nevymyslíme. Je to sice náhrada, ale dá se říct, že tu dobu se snažíme pochopit a že nám to přináší vlastně i určitý druh posily a vnitřní odolnosti. Když ty děcka slyšíme – nám stačí je jen slyšet – a už je to pro nás nádherná hodnota, která silně pomáhá. To je skoro každý den, volají nám, jak se máme, jak se daří, co potřebujeme. Možná že synovství a schopnost být dcerami se vlastně prohlubuje. My to vnímáme takto. Jsme vděční za tuto formu a oni to asi taky tak vnímají, a tak se nám snaží tímto způsobem se přiblížit.

Napsal jsem takovou drobnou knížku o přátelství. Objevil jsem před čtyřmi lety jednoho vzácného člověka, s kterým jsme si okamžitě porozuměli, dva roky jsme spolu komunikovali. Setkali jsme se jen čtyřikrát, ale komunikovali jsme právě přes počítač. A z toho našeho rozhovoru vznikla ta knížka. Byl to profesor Mendelovy univerzity, pan profesor Klement Rejšek, velmi vzácný člověk. Bohužel v 54 letech těžce onemocněl a pak odešel. Na památku a jako vzpomínku na něj jsem napsal tuto knížku. Hlavním poselstvím je, že on se několikrát ozval, i v těch našich e-mailových rozmluvách, že život je krásný.

I přes ty všechny obtíže, strasti života nebo starosti, nesnáze, nepochopení nebo další životní propady; právě z toho těžím a přál bych to mnoha lidem, aby toto výrazné poselství nějak vnímali a snažili se ten život naplnit. Těch krás je kolem nás tolik, že třeba je člověk ani nevnímá. Ale život jako celek je opravdu nádherný.

Jednou jsem také psal, že ta nemoc je takové moderní mučednictví. Sice neteče krev, ale ti lidé se trápí, a to dlouho. On se trápil asi devět měsíců. Napsal mi: „Mučedníci nemoci? Nemyslete na to, pane Antoníne a paní Evo. Radujte se ze života. Svět je krásné místo pro život. Váš věčný Klement Rejšek.“ Tohle poselství zní a naplňuje nás. Jak jsem mluvil o tom, že jsme obnovovali, jenom ta obnova, jaká to je hodnota. Něco obnovovat, něco připravovat, co nás potěší, co nás povzbudí. Co nám ukáže zase jinou krásu, jiné možnosti. To je nádherný.

===

Hanuš Hron
Je mi 95 let, a abych byl přesný, tak ještě šest měsíců. Žiju ve městě nedaleko Karlových Varů. Žiju s blízkými, ačkoliv tady není, tak prohlašuju, že žiju se svojí milovanou a milující manželkou. 

Já jsem mezi ty, co museli proměnit všechno, nepatřil. Samozřejmě to bylo na začátku, tak jsem měl právo být optimista, ale více méně to můj život příliš nezměnilo. Moje děti a rodina mých dětí žije v akčním rádiu cca 150 až 200 km, takže tak často jsem se s nimi osobně nestýkal. Telefonovat, mailovat spolu můžeme nadále. A když jsem letos v červnu slavil narozeniny, shodou náhod v okamžiku, kdy ještě žádné setkávání lidí nebylo nežádoucím jevem, tak jsem vlastně se sešel s cca 50 lidmi, a tím pádem jsem to také tyto pocity překonal.

V mém okolí nebyl nemocný nikdo. Abych řekl pravdu, strach jsem neměl, protože nevím, proč by měl mít strach člověk, kterému je 95 let, že nějak skončí. Protože skončit musí každý z nás. Já už to tak daleko k tomu konci nemám, tak proč bych měl mít strach.

Za německé okupace jsem byl tři a půl roku vězněm jako židovský občan. Tam jsem pochopil, co je to permanentní hlad, ale přežil jsem to. Myslím si, že takové prožitky člověka přece jen dostatečně otuží. Sice také může spadnout do kolen, ale nespadne do nich okamžitě, chvíli to musí trvat, než to prožije do svého nitra.

Myslím si, že každý má právo dělat, co chce. Samozřejmě mi vadí, že nemůžu svému kamarádovi zavolat a říct mu, že ho přijdu navštívit, nebo ho pozvat k sobě, protože nečtu jeho myšlenky a jeho myšlenka může být taková, že má třeba obavy, že nějaká nákaza mohla být. To mi vadí. Prakticky člověk žije izolovaně, telefonické hovory, mailové hovory, to jsou ty konexe, který nám zbyly. To se dá přežít.

Vycházím z reality. Prostě nemůžu, a když nemůžu, tak se nemohu o nic moc pokoušet. Vím, že na Vánoce, kdy jsem se stýkal se svými dětmi, se s nimi prostě nesetkám. Ale jsem si jistý, že jakmile to bude prakticky možné, což samozřejmě nemůže tušit, kdy a jak, tak že to setkání uskutečním s velkým jásotem.

Jak bych vám to vysvětlil? Já se považuju za dítě štěstěny. Prakticky jsem všechno přežil, dožil jsem se už vysokého věku. A tak to jediné, co si říkám, co mi nenarušilo ten pocit dítěte štěstěny, je okolnost, že ještě musím tady prožít pár roků v této situaci. Kdybych je nemusel prožívat, nebyl bych nešťastný. Ale teď, abych řekl pravdu, přes všechno, co se tady děje, tak jsem se svým životem a životem své rodiny víceméně šťastný.

Přání? Klidně bych ho řekl nahlas a řval bych ho, že byste si mohla zacpat uši, ale já o žádném momentálně nevím. Protože cestování, po kterém bych samozřejmě toužil, tak už nejde, protože můj pěší akční rádius je tak asi tři kilometry. Takže nějaké velké cestování je nula. Běžky jsem pověsil na hřebík už před třemi lety. A v polovině loňského roku jsem pověsil na hřebík i elektrokolo, což mi momentálně nesmírně mě vadí. Ale doba je taková, každý z nás musí zestárnout. A když člověk stárne, tak permanentně slevuje. To, co si mohl dovolit včera, si už nemůže dovolit zítra. A to co si dovolí zítra, už si nedovolí pozítří.

Mám tady takové pěší kolečko, tak na něj – neříkám denně, ale občas – vykročím. V létě to bylo samozřejmě příjemnější a jednodušší, to člověk mohl někam vyjet a pak nějakou turistickou cestičkou pár tisíc kroků udělat. Teď holt tu jsou ta omezení, ale snažím se to ještě nějak dodržet.

Řekl bych, že se orientuju perfektně. Myslím, že ve své orientaci chápu i lidi a projevy lidí, se kterými nesouhlasím. Ale co se dá dělat. Máme tady dva póly. Máme tady vládu a opozici. Člověk by čekal, když je stát v takové situaci, že se tyhle dva póly budou třeba s respektem kritizovat, to pochopím. Ale přece není možné, aby se napadali úplně nenávistně, místo aby tady existovalo přece nutné a nezbytné sjednocení. Vezměte si Izrael, Německo, Rakousko, Anglie – tam začínají očkovat. A my v naší nejednotě a v našem neustálém vzájemném kritizování se zatím nepřestali kočkovat.

Já vás ujišťuju, že to nenechám na rozhodnutí svého lékaře. A veřejně prohlašuju, že se stoprocentně – v okamžiku, kdy to bude jen trochu možné – očkovat nechám. To se musíme přestat kočkovat.

Rozumím všem argumentům a obávám se, že – teď to trochu nadsadím – že hlavní argument není koronavirus, ale podzimní volby. Že prostě jednotliví členové politické sféry bojují o své lepší příští. Samozřejmě to není možno vztahovat na všechny. To ne. Jsou příkladní lidi, které obdivuju. A když si uvědomím, že bych byl na jejich místě a musel rozhodnout, čemu mám dát přednost, jestli snížení úmrtnosti nebo udržení ekonomiky, tak bych nevěděl, pro co se mám rozhodnout. Respektive z těch stovek variant kolik ubrat ekonomiky a kolik ubrat života, anebo naopak, že bych nebyl schopen rozhodovat, a proto obdivuju ty lidi, kteří tu odpovědnost na sebe berou. A připouštím, že se samozřejmě mohou tu či onde mýlit. To je lidské. Podmínky, které jsou, jsou nepředvídatelné. Jako teď zrovna, když se situace uvolnila a vzápětí se to zase musí utahovat. To není vina lidí, kteří rozhodovali, to je vina okolností, které jsou prostě nevypočitatelné. Kdyby dnes v noci vláda šla do opozice a opozice šla do vlády, tak budou od zítřka dělat přesně tytéž chyby, přesně ty samé nedostatky jako za stávající situace, protože podmínky jsou pořád stejné.

Kdo například slyšel teď ten poslední projev paní kancléřky Merkelové, která byla nucena utáhnout a utvrdit poměry v Německu, tak než to vyslovila, tak se desetkrát omluvila, že to prostě udělat musí. A taky to udělala. Ale možná z nějakého absurdního pohledu to může být rozhodnutí nesprávné, protože ani ona přece, nikdo z nás není pánbůh, aby dokázal předvídat, co bude nebo jak se bude celá situace vyvíjet situace. Všichni pracujeme s omezenými informacemi. Proto ty, kteří mají tu statečnost rozhodnout, a tím pádem vlastně mít v rukojmí celý národ, obdivuju.

Jo, já jsem si tady složil jeden veršík: Vánoce vám a všemu lidu, bez covidu, plné klidu.