Už neplatí, že kdo pracuje, ten se má dobře. Velká část lidí se snaží a pořád je to málo, říká Trlifajová
„Ekonomický růst automaticky neznamená, že se všichni mají líp,“ upozorňuje sociální antropoložka Lucie Trlifajová z Centra pro společenské otázky a Sociologického ústavu Akademie věd. „Proto je hrozně důležité, aby fungovaly mechanismy jako minimální mzda, rodičovská dovolená, odborové zastoupení, které zajistí, že z ekonomického růstu budou profitovat všichni členové společnosti.“
Růst mezd zažívají pouze některé obory. Patří mezi ně třeba školství, kde se významně projevila role odborů. „Tlak na nízkou mzdu je přítomný zejména v některých globálních řetězcích,“ upozorňuje Trlifajová v pořadu Finančák Radia Wave.
„Společnost by měla nabídnout minimální standard všem,“ myslí si sociální antropoložka Lucie Trlifajová. Poslechněte si celý rozhovor ve Finančáku
„Je to veřejné legitimitě požadovat vyšší mzdy a o schopnosti a politické vůli na to reagovat.“ A také o schopnosti státu ovlivňovat to, jak je složený průmysl a jestli je založený na montovnách, nebo na moderních technologiích.
Trlifajová a její kolegové spočítali takzvanou minimální důstojnou mzdu. Při inflaci za první čtvrtletí letošního roku tvoří 33 909 Kč a 39 974 Kč pro Prahu.
ŽIVOT K NEZAPLACENÍ
Průzkum provedla společnost PAQ Research. Český rozhlas s ní startuje nový projekt, zajímá se v něm o to, jak lidé v současné době vycházejí s penězi.
„Důstojný život je subjektivní věc. Ale lze říct, že každý člověk potřebuje ekonomický základ, který mu pokryje kromě zásadních potřeb i ty, které vnímáme jako základní standard. Nejde tedy jenom o bydlení a jídlo, ale i o možnost zajít si občas za kulturou, zaplatit dítěti lyžařský výcvik nebo rovnátka,“ vysvětluje sociální antropoložka.
„To už není jenom o tom, že člověk přežívá, ale že může pokrýt i to, co společnost považuje za základní standard. Že pak lidé chtějí víc, o tom ať vyjednávají, jak chtějí a jaké mají potřeby. Ale tento standard by měl pokrýt základní potřeby všem lidem nezávisle na tom, jestli zdědí nemovitost.“
„Základní premisa celého postkomunistického vývoje je, že kdo se bude snažit a pracovat, tak se uživí a může se mít dobře. Ale najednou to pro velkou část společnosti neplatí. I když se snaží, pořád je to málo,“ připomíná sociální antropoložka.
„Víme, že v loňském roce – a letos to asi bude daleko víc – nemělo 20 procent lidí na nečekaný výdaj 10 tisíc korun. Podobná skupina lidí neměla na to, aby si zaplatila dovolenou. Dnes se mluví o tom, že 40 lidí má velké problémy pokrýt základní náklady. A teď nemluvím o tom, že nemají co jíst, ale že třeba zaplatit rovnátka a opravit zuby pro ně může být drahé,“ srovnává Trlifajová.
S obavami a frustrací se podle ní potýká i spousta mladých lidí, kteří řeší hlavně otázku bydlení.
„Mezi mladými do 35 let, kteří dosáhnou na vlastní bydlení, jsou disproporčně víc zvýhodněni ti, co buď dědí, nebo je rodina může podpořit v získání bytu. Najednou stále větší skupina lidí zažívá to, že i když bude pracovat, i když se bude snažit, tak nedosáhne na něco tak základního, jako je bydlení,“ uzavírá sociální antropoložka.
