‚Požár, který nehasíme včas.‘
Ústavní výchova se má změnit, jak by na tom měly spolupracovat resorty, ale není jasné

Současný systém ústavní výchovy ohrožených dětí je na pokraji kolapsu. Výchovné ústavy a další zařízení se potýkají s nedostatkem zaměstnanců, chybějící podporou a zastaralými zákony. Server iROZHLAS.cz v sérii článků popisuje krizi ústavní výchovy, poslední část se zaměřuje na možné změny systému, ve kterém teď není dobře ani dětem, ani ústavům. Špatná zpráva je, že některé plánované změny zřejmě nestihnou projít legislativním procesem.

Praha 6. prosince 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

„Systém je strašně drahý. Ústavní výchova vychází i na 50 tisíc měsíčně za lůžko pro dítě, které v zařízení zůstává poměrně dlouhou dobu,“ říká vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková.

Například provoz výchovného ústavu v Boleticích nad Labem stojí 140 milionů korun ročně. Ústavy ale v současné podobě mohou jen velmi komplikovaně pomoct dítěti vyřešit jeho problém, systém jim do cesty staví řadu překážek. Takové výdaje proto mohou být neefektivní.

Jednou z těchto bariér je i nedostatečné rozdělení tzv. ústavní a ochranné výchovy. Server iROZHLAS.cz v sérii již upozornil na v praxi nejednotné rozhodování soudů o tom, jaký typ opatření dítěti udělí, problematický je ale i samotný fakt, že děti s ústavní a ochrannou výchovou končí ve stejném zařízení – právě ve výchovných ústavech a dětských domovech se školou.

„Je potřeba to oddělit,“ myslí si Laurenčíková. Podle ní současný model není dobrý ani bezpečný. „V žádném případě by neměly být děti, které jsou v ústavním zařízení, protože vyrůstaly v nestabilním prostředí, spolu s dětmi, které někoho zavraždily.“ V praxi se to ovšem děje, jak je popsáno v druhém díle série.

„Takové dítě ve velkém procentu případů samo vyrůstalo v brutálních podmínkách, bylo třeba obětí sexuálního zneužívání, násilí a týrání. Tyto děti potřebují vysoce specializovanou psychiatrickou péči,“ pokračuje Laurenčíková.

Zmocněnkyně navrhuje, že by pod ministerstvem spravedlnosti mohla v rámci koncepce ochranného léčení vzniknout forenzní psychiatrická zařízení, která by se specializovala právě na závažné případy dětí. Tomu by měl odpovídat i odborný standard.

„Dnes zařízení nedokážou dobře reagovat na potřeby takhle zatížených dětí. Nedokážou ochránit ani děti, ani personál, ani komunity, kde se tato zařízení nacházejí,“ poukazuje na fakt, že zákony nedávají ústavům dostatečné pokyny pro práci s extrémními případy.

Ministerstvo spravedlnosti se k tomuto návrhu zatím nevyjádřilo.

Hledat příčiny

Laurenčíková naznačuje možný vznik tělesa, které funguje třeba v rámci Organizace spojených národů a o jehož vznik dlouho usilovala se zesnulým psychologem Radkem Ptáčkem.

„Měla by vzniknout národní komise, která bude prošetřovat nepřirozená úmrtí dětí a také zvlášť závažné činy dětí. Seděly by v ní špičky forenzní psychiatrie, klinické psychologie, zástupci policie, školství i sociálního sektoru. Cílem by bylo zmapovat, kde systém selhal a co udělat příště pro to, aby se podobná hrozná událost neopakovala,“ popisuje.

„Měli bychom se ptát: jak je možné, že dítě chodilo do školky pět let, aniž by někdo řešil, že není v dobrém stavu? Jak je možné, že policie byla přivolána opakovaně sousedy k rodině kvůli křiku v nočních hodinách a nedokázala vyhodnotit míru rizika ohrožení dítěte? Pak by se mohla navrhnout preventivní opatření na úrovni systému, aby se riziko, že se podobné věci stanou znovu, snížilo,“ říká Laurenčíková.

Ve spolupráci s ministerstvem vnitra také připravuje vznik programu Bezpečné dětství: cesta k prevenci násilí ve společnosti. Představit by ho chtěli na první výročí tragické střelby na filozofické fakultě.

Ministerstvo vnitra se na vzniku podílí, protože jde i o otázku vnitřní bezpečnosti. „Lidé, kteří vyrůstají v nestabilitě, mají těžká traumata a nedostanou včas odbornou pomoc, se můžou daleko častěji uchylovat k nebezpečným způsobům vztahování se ke světu,“ vysvětluje dále vládní zmocněnkyně.

Vládní program by měl navrhovat komplexní kroky napříč resorty a reagovat na doporučení z nedávné souhrnné zprávy kanceláře ombudsmana (přečtěte si rozhovor s jejími autory). Cílem by mělo být zlepšit prevenci, dostupnost koordinované podpory a intervence i nástroje pro zkvalitnění systému.

„Systém výchovných ústavů se musí zcela redesignovat. Je potřeba proměnit charakter služeb,“ tvrdí Laurenčíková.

Revoluční kroky

S potřebnými změnami souhlasí i opoziční poslanec Aleš Juchelka (ANO), sám ale odmítá razantní změny. „Nechci dělat revoluční kroky, ale navazovat na věci dobré praxe. Osobně kladu důraz na prevenci v samostatných rodinách, protože bez toho se neobejdeme. V tuto chvíli máme totiž rodiny v takovém stavu, že nám ohrožených dětí bude jen přibývat,“ tvrdí Juchelka.

Důležitá je zejména změna zákona 109 o výkonu ústavní a ochranné výchovy, který současný systém svazuje nejvíc.

„Zákon by se měl otevřít a řešit věci z praxe. Zároveň je ale potřeba to prodiskutovat a držet v jasných hranicích. Obávám se, že otevření zákona bude provázet lidskoprávní boj, který nebude myslet na samotné děti,“ myslí si.

Podle Juchelky se ale potřebná změna zákona určitě nebude řešit do konce probíhajícího volebního období, tedy do konce roku 2025. 

Podobně mluví i vládní zmocněnkyně Laurenčíková: „Ve výchovných ústavech se koncentruje obrovské množství dětí, které by v dobře fungujícím systému dostaly včas odbornou pomoc. A to už ve chvíli, kdy se problémy začaly rozvíjet.“

Současnou podobu systému přirovnává k požáru, který nelze uhasit. „Čekáme, než se ten požár rozhoří na extrémní úroveň a nehasíme ho včas, v prvopočátku,“ tvrdí Laurenčíková.

Opatření ministerstva školství

Ministerstvo školství v tomto směru tvrdí, že připravuje novou dlouhodobou koncepci systému. Jeho součástí by měla být nová právní úprava ke službám náhradní péče, kterou chce připravit do konce roku 2026. Jak ale upozornil Juchelka, tento plán přesahuje stávající volební období.

Druhým opatřením, které resort připravuje, je návrh evropského projektu k nastavení nového modelu ústavní a ochranné výchovy. Ten by mohl být zahájen v příštím roce a zaměřoval by se na děti s ochrannou výchovou a děti s psychiatrickými onemocněními v ústavní péči – tedy jednu z nejproblematičtějších skupin sektoru.

Juchelka poukazuje, stejně jako autoři zprávy kanceláře veřejného ochránce práv, na nutnost posílení personálních kapacit ústavů. „Ministerstvo se snaží nalézat cesty, jak kapacity zajistit a reagovat na akutní případy,“ říká k tomu tiskový mluvčí ministerstva školství Patrik Kubas.

Kubas zároveň tvrdí, že ministerstvo školství diskutuje s ministerstvem zdravotnictví otázku zdravotnického personálu. V současnosti totiž ústavy nemohou zaměstnat zdravotníka ani adiktologa, ačkoliv pracují s dětmi, které mají někdy i silnou psychiatrickou medikaci, případně vážné problémy se závislostmi.

Ministerstvo zdravotnictví se ale k otázce, jak tato spolupráce vypadá a zda vůbec probíhá, pouze odkázalo na zákon 372/2011 Sb., podle kterého mohou zdravotní služby ve školských zařízeních poskytovat agentury domácí péče.

Zda se chystá právní úprava, která by umožnila výchovným ústavům práci se zdravotníky, ministerstvo neuvedlo.

Resort zdravotnictví se přitom v listopadu připojil ke společné deklaraci o nutnosti komplexní transformace péče o ohrožené děti, a to včetně služeb náhradní péče. Kromě zástupců ministerstev zdravotnictví a školství ho podepsali také zástupci ministerstva spravedlnosti, práce a sociálních věcí, pro místní rozvoj i Úřadu vlády.

Funguje spolupráce ministerstev?

V současnosti spadají výchovné ústavy do gesce ministerstva školství, odborníci ale apelují na nutnost meziresortní spolupráce na vyřešení problému. „Potřeby dětí jsou multioborové, stejně jako moje i vaše,“ uvádí v rozhovoru pro iROZHLAS.cz právník z kanceláře ombudsmana Štěpán Jílka.

Ministerstvo práce a sociálních věcí spolupráci s dalšími resorty nekomentovalo. „MPSV se dlouhodobě snaží posilovat ty oblasti, které má ve své gesci – tedy podporu pěstounské péče, rozvoj preventivních služeb pro podporu rodin a zvyšování kvality práce OSPOD,“ popisuje tiskový mluvčí Jakub Augusta.

„Jsme jednoznačně toho názoru, že pokud už musí být dítě umístěné v ústavní výchově, pak by takové zařízení mělo být v běžné zástavbě a komunitě s co nejmenším počtem dětí ve skupině, aby se vychovatelé mohli dětem co nejvíce věnovat,“ dodává.

Ministerstvo pro místní rozvoj, které se na přípravě memoranda také podílelo, tvrdí, že si situaci uvědomuje. „Řadě případů by šlo snadno předcházet prostřednictvím komunitně poskytované podpory rodinám,“ uvádí tisková mluvčí resortu Karolína Nová.

Jedním z důvodů, proč děti směřují do ústavní výchovy, je i bytová krize rodiny. „Budeme usilovat o nastavení podmínek pro zajištění důstojného bydlení, včetně bydlení nízkopříjmových rodin, rodičů samoživitelů i mladých dospělých opouštějících ústavní výchovu. Pomoci by měl navrhovaný zákon o podpoře bydlení,“ dodává.

Národní priorita

Resorty si špatnou situaci uvědomují, není ale zřejmé, jak na jejím vyřešení budou spolupracovat. „Potřebujeme, aby se to stalo národní prioritou a aby spojily síly všechny klíčové resorty,“ apeluje Laurenčíková.

V souvislosti s návrhy možné transformace systému upozorňují ředitelé ústavů na to, že se cítí být upozaďováni a že jejich poznatky z praxe nikdo neposlouchá.

„Je důležité tuto profesní skupinu poslouchat a vzít je do partnerství na systémové změně, rozumět podmínkám, ve kterých pracují, jejich potřebám,“ podotýká Laurenčíková.

„Musíme vyřešit i ten ďábelský detail, který obsahuje i zákon o sociálně-právní ochraně dětí. Ten říká, že OSPOD se má věnovat až dětem ve vysokém stupni ohrožení. To ale není logické – komu tedy patří děti, kde je riziko zatím menší, ale rozvíjí se a postupně graduje?“ ptá se.

Podle vládní zmocněnkyně se v zahraničí osvědčila například takzvaná sdílená pěstounská péče. Ta by mohla rodině být k dispozici v akutní krizi, například při úmrtí partnera nebo vážném onemocnění anebo jednoduše, když rodič přestane zvládat své kompetence a musí problém nějak řešit.

„Jsou to třeba staří manželé, kteří pomáhají matce samoživitelce se třemi malými dětmi, kdy matka pracuje až 12 hodin denně a děti tráví spoustu času doma. Jde třeba o občasné hlídání dětí, pomoc s domácími úkoly nebo i nasměrování na odbornou pomoc, kdy třeba rodič řeší i nějaké dluhy nebo exekuce a neví, jak finanční problémy vyřešit,“ navrhuje Laurenčíková.

Systému by výrazně pomohla i návazná péče o děti, které zařízení opouštějí, a to zejména ty s ochrannou výchovou (tedy ty, které spáchaly trestnou činnost).

„Měl by s nimi někdo udržovat kontakt ještě třeba rok dva a dohlížet na jejich zapojení do společnosti. Když je člověk rok až dva bez recidivy, je obrovská šance, že se znovu to hrozné jednání nezopakuje,“ uzavírá Laurenčíková.

Miroslav Harant

Související témata: krize ústavní výchovy, ústavní výchova, děti, výchovný ústav, rodina, OSPOD, dětský domov, dětský domov se školou, krize, speciální pedagogika, ministerstvo školství, MŠMT, MPSV, ministerstvo spravedlnosti, Bezpečné dětství, ministerstvo vnitra, Klára Šimáčková Laurenčíková