Istanbulská úmluva není nutná. Její přijetí by mohlo narušit tradiční role, tvrdí senátorka Chalánková
Ačkoliv vláda doporučila, aby Parlament přijal takzvanou Istanbulskou úmluvu, senátní výbory pro ni ruku nezvedly. Vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková označila úmluvu za pojistku realizace programů prevence a pomoci obětem. Senátorka Jitka Chalánková (za ODS a TOP 09) to ale vidí jinak. „Úmluva chápe násilí na ženách jako třídní boj. Má dojít k převýchově mužů a chlapců,“ řekla v pořadu Dvacet minut Radiožurnálu.
V polovině října by měl Senát hlasovat o ratifikaci Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí, tedy Istanbulské úmluvě. Proti ratifikaci se vyslovily tři ze čtyř výborů Senátu, které se tím zabývaly. Na středeční tiskové konferenci jste spolu s dalšími senátory prezentovala i vy své výhrady. Máte zmapováno, jakou podporu aktuálně Istanbulská úmluva v Senátu má? Jak pravděpodobné je, že ji Senát odmítne?
Úplně na začátku bych chtěla říct, že ta zapeklitost vnímání Istanbulské úmluvy především vyplývá z toho, že nikdo z nás, kteří vystupujeme proti ratifikaci Istanbulské úmluvy, neschvaluje násilí proti člověku, násilí proti jednotlivci. V žádném případě nejsme proti řešení takových kroků. Nicméně Istanbulská úmluva obsahuje pouze malou část, která se týká násilí například na ženách, ale větší část pak je úplně jiný obsah. K tomu se asi pravděpodobně dostaneme.
Každá rodina si má svobodně nastavit své role. Ne aby sociální inženýři už od dětství vedli ve školách osvětové programy, které by měly tradiční role narušovat, kritizuje Istanbulskou úmluvu senátorka Jitka Chalánková
Co se týká výborů, myslím si, že mohly naznačit, že se Senát zabývá touto problematikou velmi vážně, že skutečně studujeme, získáváme si podklady a také pořádáme semináře a konference. Bylo jich už více, ale velká konference byla pořádána v květnu senátorem Jiřím Oberfalzerem (ODS) a byla skutečně vyvážená. Jmenovala se Istanbulská úmluva, výzva, nebo hrozba. Trvala celý den a určitě se nikdo nenudil.
Už jsem říkal, že úmluva, jak vyplývá z jejího názvu, má bojovat s násilím vůči ženám a s domácím násilím. Vy jste ve středu řekla, že v Česku je nadbytečná. Znamená to, že podle vás v tomto směru panuje v Česku ideální situace a není potřeba proti násilí na ženách nic dalšího podnikat?
Ideální situace panovat nebude asi nikdy, ale je pravdou, že Česko již přijalo spoustu nástrojů a legislativních úprav, které pomáhají například obětem, nebo jsou i v otázce preventivní.
‚Nadbytečný ideologický dokument‘. Senátní výbory nepodpořily ratifikaci takzvané Istanbulské úmluvy
Číst článek
Je tam také institut vykázání domácího násilí a je oficiální stanovisko naší vlády, že po úpravě trestního zákoníku, který upravil takzvané zavlečení a promlčení některých trestných činů, už není třeba ani po ratifikaci Istanbulské úmluvy přijímat žádnou legislativní úpravu. To znamená, je otázkou, proč by se vlastně přijímat měla.
Na druhé straně podle loňského průzkumu agentury Ipsos pro iniciativu Pod svícnem osobně zažilo domácí násilí 30 procent žen, nejčastěji ze strany svého partnera. Až 70 procent obětí domácího násilí se s tím nikomu nesvěřilo. Polovina obětí si nese podle toho průzkumu následky i po letech. Podle jiného výzkumu Amnesty International je v Česku každoročně znásilněno 12 tisíc žen. Více než 90 procent obětí to ale neoznámí. Neukazuje to, že by opravdu stálo za to něco dalšího udělat?
Určitě se můžeme dál věnovat další osvětě například v oblasti policie, v oblasti různých organizací, které pomáhají ženám. Nicméně není k tomu nutná Istanbulská úmluva. Není známo, ani v těch zemích, kde byla ratifikována, že by přinesla snížení statistik činů, o kterých jste hovořil.
Naopak dokonce došlo i k takovému zhoršení. Například ve Francii, kde už byl kvůli pojmu gender z legislativy vypuštěn pojem muž a žena. A užívá se tam pouze osoba a specifická ochrana žen. Kvůli násilí už to vůbec není možné ani kvalifikovat a klasifikovat.
„Istanbulská úmluva chápe násilí na ženách jako takzvaný třídní boj. Má dojít k převýchově mužů a chlapců.“
Nevím, čím by tedy úmluva měla pomoct v těchto činech, které jsou činy špatnými vůči jednotlivci z rukou jednotlivce. To znamená boj proti jednotlivci.
Kdežto Istanbulská úmluva chápe násilí na ženách jako takzvaný třídní boj. To znamená, že je podmíněn tím, že u mužů a chlapců má dojít k takzvané převýchově. Páchají násilí jen proto, že jsou to muži a chlapci. To znamená, že patří k genderové skupině, kde je zakotveno násilí jen proto, že jsou to muži. To už je otázka takového až třídního boje a takto nelze pojímat vztahy mezi lidmi.
23:57
V české společnosti je nechuť chápat sexualizované násilí jako systémový problém, tvrdí socioložka
Číst článek
Kde jste toto v Istanbulské úmluvě našla?
Samozřejmě, že to tam je. Je tam toho strašná spousta. Ona je totiž komplikovaná. Toto je dokonce hned ze začátku v preambuli:
„Uvědomujíce si, že klíčovým prvkem prevence násilí na ženách je zavedení rovnosti mezi ženami de iure i de facto a uvědomujíce si, že násilí na ženách je projevem historicky nerovných mocenských vztahů mezi ženami a muži, které vedly k dominanci mužů nad ženami a k diskriminaci žen ze strany mužů a bránily ženám v plném rozvoji.“
Tato formulace z vašeho pohledu neodpovídá realitě? Není to tak, že vychází velká část násilí na ženách z toho historického pohledu, že zkrátka žena má sloužit svému muži a vychovávat děti, žena nemá dělat kariéru... Nemůže to souviset?
To je určitě špatně pochopené a hlavně překroucené. Žena je komplementární bytost k muži. Každý má svou roli v rodině, která ideálně sestává z muže, ženy a dětí. A pokud by měli být šťastní jako rodina, tak každý má tu svou roli.
Ale to, že se nám Istanbulská úmluva, tedy v pojetí sociálních inženýrů, bude snažit osvobodit jednotlivé bytosti, tedy zejména ženy, ale pak se dostaneme ještě dál, kdo to všechno má být, tedy zejména ženy z tohoto takzvaného područí muže – tak je otázkou, zda jim skutečně takto budujeme šťastný život.
„Boj proti genderovým stereotypům je i podle advokátů veden velice kuriózně.“
A ten boj proti genderovým stereotypům je i podle advokátů veden velice kuriózně. Můžeme se poučit ze zpráv výboru GREVIO, což je nadnárodní výbor, který má monitorovat a sledovat, jak se daří články úmluvy implementovat v jednotlivých zemích. A tam jsou kuriózní věci například vůči Gruzii, vůči Polsku, vůči Andoře nebo Itálii, kde potom napadají zakořeněné stereotypy v rodinách.
Že ženy jsou vedeny k tomu, že se mají starat například o rodinu, ale není to samozřejmě povinnost, to si musí každá rodina nastavit sama. Tam má být svoboda života v rodině. A ne, aby sociální inženýři už od dětství vedli ve školách osvětové programy, které by měly tyto tradiční role narušovat.
Vy jste před chvílí řekla, že nevíte, jak by Istanbulská úmluva mohla pomoci obětem násilí v rodinách nebo vůči ženám. Na tuto otázku jsem se před dvěma měsíci v tomto pořadu ptal vládní zmocněnkyně pro lidská práva Kláry Šimáčkové Laurenčíkové. Ta mluvila o třech klíčových oblastech. Za prvé o systematickém posilování prevence násilí ve společnosti, o zvýšení dostupnosti služeb na pomoc obětem násilí. A třetím pilířem úmluvy je podle ní rozvoj programu pro původce násilí, tedy pro osoby, které násilí páchají. Neberete to tak, že by v těchto směrech Istanbulská úmluva mohla pomoci?
Toto všechno se může brát. Dá se to vše ale dělat mimo Istanbulskou úmluvu. K tomu není vůbec třeba žádnou nadnárodní úmluvu přijímat.
O čem je Istanbulská úmluva? Téměř tři čtvrtiny lidí to neví, ukázal průzkum CVVM
Číst článek
Když se zeptám jinak, čeho se bojíte? Co by se z vašeho pohledu stalo, kdyby Česko ratifikovalo Istanbulskou úmluvou?
Budou tady existovat nevládní organizace, které budou pro GREVIO monitorovat to, co se jim tedy bude nepozdávat. Můžeme se bavit o tom, že smluvní strany zajistí převýchovu mužů a chlapců ve školách, ve školních osnovách. To všechno je tam napsané.
Je tam také otázka mediální autoregulace, aby se média někoho nedotkla. Mohou hrozit antidiskriminační žaloby. Antidiskriminační žaloba znamená, že kdo bude domnělým pachatelem nějakého činu, bude se muset sám hájit a vyvinit.
Jsou tam zákazy smíru, je tam otázka azylu. Pokud tedy bude někdo žádat o azyl z důvodu takzvaného genderového pronásledování v zemi, odkud přichází, tak se to dá těžko prokázat. A azyl, i když by mu normálně byl odmítnut, tak mu nebude moct být odmítnut.
GREVIO vydává pravidelné zprávy. Není možné ani ratifikovat takzvaně s výhradou, protože GREVIO postupně žádné výhrady neuznává. Je to velice složitá záležitost a obávám se právě změny struktury společnosti, kterou mohou organizace pod dohledem této nadnárodní organizace způsobit.
Poslechněte si celý rozhovor, audio je nahoře v článku.
