Česko nezůstalo při invazi do Iráku stranou. Zeman i Havel ji podpořili, Špidla odrazoval
Přesně deset let uplynulo od začátku britsko-americké invaze do Iráku. Válka proti režimu Saddáma Husajna byla už od počátku kontroverzní svým zdůvodněním a nakonec také provedením i svými důsledky. Tažení zahájené bez posvěcení Rady bezpečnosti OSN přitom podpořila i Česká republika.
Hlavním iniciátorem války byla skupina amerických křesťanských neokonzervativců vedená prezidentem Georgem Bushem. Takto před deseti lety oznámil Američanům napadení Iráku.
„Vážení spoluobčané. Americké a koaliční síly před malou chvílí zahájily vojenské operace vedoucí k odzbrojení Iráku, osvobození jeho obyvatel a ochraně světa před velkým nebezpečím. Koaliční síly na můj rozkaz zaútočily na vybrané cíle vojenské důležitosti, aby tak zmařily možnost Saddáma Husajna vést válku. Je to prvotní fáze toho, co bude široká a koordinovaná kampaň. Podporu k tomu poskytlo více než 35 zemí. Počínaje tím, že daly k dispozici námořní a letecké základny, pomohly s výzvědnou prací a logistikou, nebo vyslaly bojové jednotky. Každá země této koalice se rozhodla nést břemeno a mít tu čest, že přispěje k naší společné obraně.“
Češi už v té době měli v Kuvajtu protichemickou jednotku, vyslanou tehdejším premiérem Milošem Zemanem. Jeho nástupce Vladimír Špidla říká, že ačkoli on sám byl proti angažmá České republiky v kontroverzním vpádu do Iráku, za takové situace bylo obtížné zůstat stranou.
S tehdejšími hlavními aktéry na české scéně mluvil v Praze o irácké válce blízkovýchodní zpravodaj Břetislav Tureček
„Dospěl jsem jako premiér k názoru, že ta věc je příliš riskantní, že nevíme, co se stane, a měl jsem reálně obavu, že budou použity zbraně hromadného ničení. Nemyslel jsem si, že atomovka nebo bakteriologické zbraně, ale fakt je, že Saddám Husajn použil v Kurdistánu chemické zbraně, čili jsem předpokládal, že by k tomu mohlo dojít. A nedovedl jsem si představit, jak bychom potom před světovou veřejností odůvodňovali, že máme kvalifikovanou jednotku bezprostředně u bojiště a ona zůstala s puškou u nohy,“ zdůvodňuje Vladimír Špidla.
Hlavním impulzem k invazi se staly teroristické útoky na cíle v USA z 11. září 2001, přestože s nimi Irák neměl nic společného a všichni atentátníci paradoxně pocházeli ze zemí, s nimiž Američané léta udržovali dobré vztahy.
Miroslav Belica, který působil v Bagdádu jako český chargé d’affaires, už v letech před válkou tušil, že každá záminka bude využitá ke zdůvodnění agrese a okupace.
„Ta věc vlastně byla jasná - ještě za předchozí administrativy před Bushem, za Clintonovy, Kongres přijal zákon na osvobození Iráku. To byl postup pro nadcházející léta, i když se změnila administrativa, protože Kongres se toho držel,“ připomíná.
V české politice a diplomacii tehdy byli lidé, kteří stejně jako Vladimír Špidla nabádali k opatrnosti. Miroslav Belica ale zmiňuje opačný tábor, k němuž patřil třeba náměstek ministra zahraničí Karel Kovanda.
„Třeba v únoru roku 1998 vystupoval v Radiožurnálu. Tvrdil, že Irák je největším existujícím rizikem na světě, že stále vlastní zbraně hromadného ničení. Nevím, odkud tuto informaci bral. Ale domnívám se, že po potřeby, aby Česká republika zaujala to stanovisko, které měla zaujmout, byly prezentovány údaje, které nebyly plně relevantní situaci v terénu.“
Také tehdejší prezident Václav Havel tvrdil, že Irák má zbraně hromadného ničení. A spolu s dalšími sedmi evropskými politiky veřejným prohlášením v lednu 2003 podpořil chystané americké tažení.
Premiér Vladimír Špidla naopak podle pamětníků ve stejné době osobně přesvědčoval i amerického prezidenta Bushe, aby od útoku na Irák upustil. Varoval ho, že válka jen vyhrotí krizi na Blízkém východě.
Miloš Zeman ještě před svým zvolením prezidentem poskytl Českému rozhlasu rozhovor, v němž vysvětluje, proč podporoval válku v Iráku
Špidla ale stanul v létě 2002 v čele české vlády za situace, kdy už o vpádu do Iráku bylo rozhodnuto. V křesle premiéra vystřídal dnešního prezidenta Miloše Zemana, velmi aktivního zastánce útoku na Irák.
„Miloš Zeman, tak jak ho znám, vždycky volil násilnická řešení a vždycky dával přednost vojenské síle. Já nejsem pacifista, koneckonců jste viděli, jak jsme jednali. Ale pro mě je prostě vojenská síla ultima ratio a ta se používá opravdu jenom v nejzazších okolnostech. Já jsem možnosti ještě nepovažoval za vyčerpané. Já jsem vždycky dával přednost tomu, aby se situace vyřešila. Znovu říkám, že pacifista nejsem, ale používat sílu neproporčně mi připadá zvrhlé a v podstatě odporné,“ zdůrazňuje Vladimír Špidla.
Schůzka s teroristou, která možná nebyla
Do Zemanovy premiérské éry zapadá asi nejznámější angažmá českých politiků ve prospěch Bushovy kampaně proti Iráku. Šlo o rozšíření informace, že se v dubnu 2001 v Praze tajně setkal zdejší irácký konzul Samír al-Ání s jedním ze strůjců útoků z 11. září, Muhammadem Attou z teroristické sítě Al-Káida.
Zeman o této věci veřejně mluvil při návštěvě Spojených států v listopadu 2001. Jenže, jak dnes vzpomíná tehdejší šéf tajné služby BIS Jiří Růžek, schůzka, která měla dokázat spojení Saddámova režimu s teroristy, se dodnes neprokázala.
„Není to vyloučeno, ale není to ani potvrzeno. Existoval informační zdroj, který informoval BIS, že k té schůzce mohlo dojít nebo došlo, nicméně informace nemohla být nikdy ověřena. Nikdy jsme jí takto neprezentovali, vždycky jsme to brali jako pracovní hypotézu. Ba co víc, vytvořili jsme takové podmínky, aby i americká strana mohla tuto informaci co nejhlouběji analyzovat a prokázat, nebo vyloučit. Ani ona nedospěla ke stoprocentnímu přesvědčení, že k té schůzce došlo.“
Amerika bilancuje po 10 letech válku v Iráku. Výsledky nejsou radostné
Číst článek
Jiří Růžek přitom naznačuje, že ve Spojených státech už v té době nebyl o fakta takový zájem a spíš převážilo politické zadání. Zprvu si prý také Američané práci BIS pochvalovali, jenže pak přišla nelibost.
„Rezervovanost nastala v okamžiku, kdy jsem odmítl dodávat surové zpravodajské informace a říkal jsem, že chci kontrolovat výstupy z vlastní zpravodajské organizace. Dosáhlo to až úrovně stížnosti, že prý jsem ten, kdo překáží té spolupráci, což já považuji za velký omyl a možná i nespravedlnost,“ podotýká Růžek.
Pod vlivem USA i irácké opozice
Čeští politici ale v té době nebyli jenom ve stínu Spojených států. Byli i pod vlivem iráckých opozičních činitelů. Konkrétně Iráckého národního kongresu, který v té době šířil desítky dezinformací o Saddámově režimu, jeho údajných zbraních hromadného ničení a podobně. Cíl Iráckého národního kongresu byl jasný - přimět Západ ke svržení iráckého režimu.
„Politika bez lží není politikou. Politik musí mít dvě tváře. Lži prostě patří k politické hře,“ říká Muvaffak Fattúhí, který zastupoval opoziční Irácký národní kongres v Praze.
I jeho lidé tehdy českým novinářům a politikům tvrdili, že se Saddámův diplomat v Praze setkal s teroristou z Al-Káidy. Fattúhí upozorňuje, že ne vždy se jednalo o vědomé lži. Někdy šlo také prostě o nechtěné omyly. Karty prý ale byly rozdané jednoznačně.
„Politika v České republice není ryze českou záležitostí. Je tu velmi silný zahraniční vliv. Já tak měl jako zástupce irácké opozice dveře všude dokořán otevřené. Ne proto, že jsem Fattúhí, ale protože ta zahraniční síla prostě českým politikům dala najevo: Saddámova éra končí a vy teď pomáhejte irácké opozici. Takže jsem se scházel třeba s Cyrilem Svobodou, s Rumlem, s vicepremiérem Marešem, se Žantovským, s Ransdorfem. Dokonce jsme uspořádali slyšení k Iráku v českém parlamentu,“ popisuje Fattúhí.
Válka v Iráku spustila krizi, na jejímž konci jsou tisíce mrtvých civilistů a země je i po deseti letech v rozvratu. Svržení krvavého režimu otevřelo cestu občanské válce a terorismu, a dokonce i vojáci vyslaní západnímu demokraciemi se dopouštěli válečných zločinů.
Západní ani čeští politici se dnes k odpovědnosti nehlásí. Jen pražský penzista Muvaffak Fattúhí říká: „Jsem šťastný, že jsme se zbavili Saddáma Husajna. Nešťastný jsem ale z toho, co se z Iráku stalo. A cítím, že i já za to nesu odpovědnost.“
