Herec Petr Čtvrtníček, lektorka jazyků Markéta Slažanská, poslanec Jiří Pospíšil (TOP 09), designérka Mária Čulenová a beachvolejbalista David Lenc vyprávějí o onemocnění covidem-19. Kde se nakazili? Jaký měla nemoc průběh? A jak změnila jejich vlastní zkušenost pohled na opatření, která vláda v souvislosti s pandemií přijímá? Server iROZHLAS.cz přináší kompletní přepis svědectví, která zazněla v pondělním podcastu Vinohradská 12.

Praha 6:44 13. října 2020 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

PETR ČTVRTNÍČEK

„Já jsem Petr Čtvrtníček, je mi 56 roků a jsem herec. A jsem z Řeže u Prahy, kde sedím na zahradě s naší Bertou, což je pejsek.

Když jsem byl potvrzený jako pozitivní, tak jsem pochopitelně se díval pozpátku – jako když se vás policajt zeptá, zejména v Norsku, co jste dělal v noci z října na březen. Tak jsem to bral zpětně a vlastně jsem přemýšlel, co tomu mohlo předcházet a jestli byly nějaký příznaky. A já jsem si vlastně zpětně od toho, teď vám neřeknu přesně čas, to je asi 20 dní, co jsem byl potvrzenej, tak zpátky jsem si analyzoval, co jako mohlo bejt a já vím, že jsem byl hodně dlouho unavenej. To jsem pochopitelně přičítal nějaký práci a že toho jako nebylo málo – dojíždění, protože jsem tady s tátou na baráku, tak já třeba třikrát za den dojíždím do Prahy a zpátky. To je takovej full time job. A byl jsem hodně unavenej, ale to jsem samozřejmě přičítal tomu, že toho mám hodně. A pak jsme natáčeli s Davidem Jařabem live představení Tajný agent v Brně. Ve vodojemu brněnským na Žlutým kopci, kde dole je 12 stupňů a nahoře bylo zrovna asi 38 – hrozně horkej den. No tak aby tam člověk nenastydnul v tom kostýmu z roku 1907, no tak mě se to potom nějak rozjelo, tak jsem si říkal: ‚No tys tam Péťo nastydnul, žejo.‘ Nosohltan, klasická viróza taková a tak dále. A pak to člověka vezme do nějakejch kleští a vypadá to, že je to pitomá chřipka – hodně pitomá. A pak vás to vezme a nemůžete dýchat a jste jako v sudu, když se topíte. Já jsem to neměl nějaký dramatický, to zas zveličoval ten bulvár, ale nebylo mi vůbec dobře a myslím, že lehounce vím, jak vypadá waterboarding.

Já jsem si potom, když už jsem ležel v tom špitále, tak jsem to ještě zpětně s tou hygienou, jsme si říkali, kde se co mohlo stát. Tak já myslím, že jsem to asi měl už předtím a že jenom díky tomu nachlazení a tomu vypětí se to mohlo rozvinout. Ale já nevím. Nejsem doktor, nejsem epidemiolog, nejsem pneumolog a tak dále. Je možný, že jsem to v sobě nějakou chvíli nosil, aniž jsem měl příznaky, který by mi velely se nechat otestovat. Byl jsem jenom unavenej. Nebo jsem to chytil někde po cestě, kdekoliv. Tak z divadla u nás byli asi tři lidi pozitivní. Plus jsem byl ještě v rozhlase natáčet a na dalších pár takových akcích pracovních, kde nás bylo víc pohromadě. Ale nikdo nebyl pozitivní, že by do toho šel nějak nezodpovědně. No a mně se to potom takovýhle způsobem rozvinulo. A pak už jsem nechtěl dělat hrdinu, že si to doma jako tak nějak odstonám. To jsem měl 39,7 a už jsem měl takový zimnice, že jsem si zavolal sanitu. Přijeli ti kosmonauti a odvezli mě na plicní do Motola. No a tam jsem si to odležel na tý kapačce. Ulevilo se mi teda ohromně.

Já jsem tam byl asi tejden. Teď vám to z hlavy neřeknu. Mohl bych se podívat, ale taky člověk ten čas moc nevnímá. Nebylo mi vůbec dobře, ale když si vezmete, kolik lidí je na umělý ventilaci, ve spánku vlastně, a který mají další neduhy, který se tímhle tím jenom prohlubujou, tak já jsem tam přišel jako celkem zdravej člověk. Akorát jsem nemohl pořádně dýchat, měl jsem blbou saturaci krve kyslíkem, všude se psalo, že jsem bojoval o život. Boj o život vypadá úplně jinak. Jako dobře mi určitě nebylo. Vím, co to obnáší, ale měl jsem jenom kyslík – vlastně jenom ty hadičky do nosu, který známe ze všech těch nemocnicí Chicago Hope. Postupem času se to zlepšovalo a já jsem dostával kombinace kapačkou.

Heleďte se, já jsem si to tak jako připouštěl už v tom dubnu, kdy mi na to umřel kamarád. Takže tady byla strašná spousta lidí, který sice respektovali ty nařízení, ne jako teď, že jo. Ted jsou všichni jako, že ‚já to nosit nebudu, všecko je to fáma‘ a ‚já to budu prostě bojkotovat‘ a ‚hurá, my jsme jako tady revolucionáři, který to prostě nosit nebudou‘. Mně na to umřel kamarád, kterej měl teda nemocný srdce, ale byl to čistej vostrej covid, on to měl v tý nejhorší podobě. Takže já jsem věděl, že to není žádná legrace. A už v tý první vlně jsme to tak nějak jako respektovali. Samozřejmě je to protivný, pochopitelně. Já jsem se dneska dočetl, kolik procent Čechů odmítá roušky, protože je to nepohodlný a blbě se v tom dejchá a taky jim třeba není rozumět. No tak to jsou argumenty, teda. To je výborný.

Takže já jsem věděl, že se něco děje, ale člověk si to nepřipustí, protože se to nedotýká jeho osobně. Ale věděl jsem, že na to Olda zemřel a že spousta lidí taky. Ale vlastně nikoho ze svýho okolí to nepostihlo. V divadle taky, že jo, se nějak zkoušelo, pak se to přerušilo, pak byl zákaz vycházení, pak bylo todleto, pak se to celý rozvolnilo a lidi zapomněli, že se tady něco stalo. Jako kdyby člověk na tom byl v kině na tomhletom příběhu. Teďko je to daleko nebezpečnější, než to bylo v tom březnu. Nikdo si to moc neuvědomuje. Já nechci bejt žádnej mentor, ale mám takovou lehkou osobní zkušenost a vím, že to není žádná rýma.

Já, když vím, že něco nemůžu změnit, že se nestanu teď doktorem, tak o tom nepřemýšlím a nechám přemejšlet ty ostatní a nějakou intuicí někomu něco věřím, nebo ne. To by se člověk zbláznil, kdyby měl přemýšlet o těch následcích tohohle toho všeho. Samozřejmě to, jak máme všichni internet všude, ale... Všude běžej ty zprávy, tak člověk neslyšel nic jinýho. Já jsem nepřemejšlel. Neměl jsem žádný představy, jak to může dopadnout, žádný scénáře, pozitivní, negativní. To ne. Já jsem jenom dělal to, co jsem si myslel, že je správný a takhle to budu dělat dál – budu se řídit svoji intuicí s tím, že poslechnu někoho, komu věřím. Když už teda budu někoho poslouchat.

Já nepřeju nikomu nic zlýho, nebo teda: já nepřeju skoro nikomu nic zlýho. Ale vono to pak není vůbec příjemný, když to člověk má v sobě. Ale jak si to ty lidi maj uvědomit, já nevím. Fakt nevím. Jak říkal jeden můj kamarád bezdomovec:  ‚Ono trocha nepohodlí bystří smysly.‘ A to je svatá pravda. My máme všeho dost – máme ten mobilní internet v kapse, máme normálně všechno. Máme motorky, jaký si přejeme, takže neznáme to nepohodlí. A pak si stěžujeme, že ta rouška je jako nepohodlná, kurnik, a to se mi nechce nosit. Já jsem svobodnej člověk ve svobodným státě. No, není svobodnej. Není. Ty okolnosti dolehnou potom. A pojďme chvilku teda jako, já jako starej srandista a rebel říkám těm lidem jako Zdeněk Svěrák, aby byli zodpovědný. Ale ono to nic nestojí, když ty lidi budou respektovat nějaký opatření a zkusí se teda hecnout a bejt chvíli ty, který budou dělat to, co maj dělat. A není to žádná vostuda a není to žádný srabáctví. Teda dát si ten vehikl na tu hubu jako a neprotestovat a tak. Ono na tom něco je.“

MARKÉTA SLAŽANSKÁ

„Jmenuju se Markéta Slažanská. Je mi 30 let, jsem lektorka cizích jazyků a jsem z Brna.

Nemocí covid jsem onemocněla zhruba v polovině září. A ze začátku jsem si vůbec neuvědomila, že by se o covid mohlo jednat, protože celý ten průběh nemoci začal ztuhlými svaly, ztuhlými zády. A já jsem tomu možná napomohla, protože jsem si říkala, že možná mám jen ztuhlé svaly. Šla jsem ještě na veslařský trénink. Hned noc nato jsem dostala silné horečky, zimnice. A začala mě hrozně bolet hlava. A to už jsem si říkala, že to není v pořádku. A protože už jsem měla určitou zkušenost s meningitidou, tak jsem si říkala: ‚Jejdamane, bude meningitida, je to tady zase.‘ Takže jsem okamžitě jela na infekční. Na infekčním mi řekli: ‚No ano, máte pravdu, je to meningitida.‘ Zavřeli mě, provedli mně lumbální punkci, tak jako už jsme to měli nacvičené z několika postupů předtím. A ta lumbální punkce vyšla negativně. Takže mě vlastně chtěli hned druhý den nato pustit domů. Jenomže to už jsem se nemohla postavit na nohy, hrozně se mi motala hlava, bylo mi skutečně zle.

Bylo to vlastně mnohem horší než jakákoliv postpunkční potíž. Ona postpunkční potíž vypadá jako velmi složitá, velmi těžká kocovina a já už jsem věděla, že je něco špatně, protože tohle jako kocovina rozhodně nevypadalo. Takže jsem vlastně ležela pět dní na infekčním, doktoři tak jako přemýšleli, co se mnou bude, co se mnou nebude. A když už se rozhodli mě z bezradnosti pustit, tak mě vlastně natáčeli srdce, natáčeli mi EKG. A paní doktorka ošetřující si všimla, že s tím srdcem něco není v pořádku. Takže jsem šla na sono nebo jak se tomu vyšetření říká, nebo na echo, pardon, a tam si všimli, že na tom srdci je zánět. Takže mě dovezli zpátky na infekční a teprve tehdy, po těch pěti dnech, mě paní doktorka otestovala na covid a ten covid vyšel pozitivně.

Byla jsem poměrně v šoku, musím říct, protože se mnou byly vlastně na pokoji dvě důchodkyně, které jen odvezli na vedlejší pokoj, otestovali je a nic jim nebylo. Takže ten covid ode mě za těch pět dní nemohli chytit. Musím říct, že jsem byla opravdu překvapená, jak covid může vypadat.

Poté, co teda zjistili, že jsem covid pozitivní, zavřeli mě na pět dní do izolace nebo na čtyři, pardon. Paní doktorka mi to přišla říct už vlastně v tom bílém overalu s respirátorem, štítem, vším. A bylo poměrně absurdní, že já jsem se tuto informaci dozvěděla až jako poslední. První zprávu, že na tom pokoji byl covid, mi řekla jedna z těch paní důchodkyň, která měla jít už domů a její dcera jí volala, že na pokoji je covid, takže si ji tam ještě musí nechat. Ona to na základě telefonátu od dcery řekla mně, že na pokoji je covid, potom začaly příšerné izolační přípravy, já jsem vůbec netušila, co se děje. A až poté, co vlastně bylo všechno vystěhováno, odizolováno, tak za mnou přišla ošetřující lékařka a sdělila mi – tedy asi po hodině hroznýho stresu – že mám covid. (smích) Chápu, že to nebylo v její moci udělat jinak, ale jestli něco tomu srdci nepomohlo, tak to byla ta hodina. (smích)

5 otázek, 3 pohledy na epidemii. ‚Blbost politiků, nic se nemělo rušit, nepochopitelné selhání,‘ říkají vědci

Číst článek

Mojí první starostí bylo, že mě zavřeli na pokoji na izolaci bez sprchy a já jsem říkala, jejda mane, jak to tady za těch pět nebo 10 dní udělám? Protože původně jsem v té izolaci měla strávit 10 dní a v podstatě to probíhalo tak, že jen odizolovali ten pokoj, kde já jsem ležela. A mě polila hrůza, že tady budu zavřená 10 dní. (smích) Tak to bylo první, co jsem si uvědomila. A druhá věc byla: já jsem o covidu měla víceméně takové informace, že je to lehčí chřipečka. Moje kamarádka si myslela, že prodělala covid a říkala, že to byla jen hrozně otravná čtrnáctidenní rýma. A já jsem to brala na lehkou váhu: vždyť sportuju, jsem relativně mladá, v kondici. A nemyslím si, že tu imunitu mám špatnou. A tudíž jsem byla poněkud v šoku, jak strašná ta nemoc vlastně byla, že jsem si fakt jako pět dní nemohla stoupnout na nohy.

Rozhodně to nebylo nic příjemného. Nebylo to v porovnání s ostatními chorobami nic jednoduchého. Projevovalo se to tím, že jsem nemohla dýchat. Nemohla jsem se dodechnout, měla jsem křeče v zádech, strašně mě bolela hlava. A jako bych se nemohla dokrvit. Strašně se mi motala hlava, ztrácela jsem rovnováhu, bylo mi neustále zima. Nejhorší byl ten pocit nestability, ten pocit, že se mi prostě nedostává kyslíku. Jako když sportujete ve vysokých nadmořských výškách.

Ani moje ošetřující lékařka, ani sestry se mnou na téma covidu nijak obsáhle nehovořily, všichni se mě víceméně snažili stranit tak moc, jak to jen šlo. Takže i když jsem měla nějaké otázky atd., tak vlastně nebyl prostor pro nějakou diskusi, nebyl prostor na otázku, proč a proč zrovna já a jak tomu bylo možné předejít. Řešily se jen technikálie, typu jestli něco nepotřebuju, jestli mi není hůř a to je všechno. Na nějakou hlubší diskusi nebyl vůbec čas. Nebo prostor, nebo vůle. Sestry za mnou chodily jednou nebo dvakrát denně na maximálně pět minut a nebylo mi příjemné, jak se mě evidentně štítily.

V průběhu nemoci jsem se cítila sama. Hodně sama. Ale zároveň byla ta izolace příjemným způsobem, jak průběh té nemoci zreflektovat, zhodnotit. Byl to čas si popřemýšlet. Myslela jsem si, že ta izolace bude psychicky mnohem náročnější, než ve skutečnosti byla. Změnilo to moje vnímání rizikových skupin. Uvědomila jsem si, že není potřeba chránit jen babičku, ale už i třeba moje rodiče, kterým je kolem 60 let a ve finále i bratra sportovce. Takže co se týče rizikových skupin, nemyslím si teď, že jsou to jen důchodci, tak jak jsem si myslela předtím. Ale že ohrožený je každý.

Ještě pořád nejsem po finální kontrole toho srdce, ale zatím to musím říct, není nic moc. Byli jsme teď s partnerem na dovolené a několikrát se mi stalo, že jsem se prostě nemohla dodechnout, že jsem se vzbudila uprostřed noci v šoku, že nemohu dýchat. A myslím si, že ta dovolená byla v zásadě odpočinková, takže stres rozhodně nehraje žádnou roli. Nevím, nevím, nevím, jak to bude. Mám docela strach. Byla jsem zvyklá žít velmi aktivním, velmi sportovním životem, a hlavně jsem byla zvyklá zvládat poměrně neuvěřitelný dávky stresu poměrně jednoduše a bojím se, že to, co jsem zvládala dosud, nebude dále možné, že budu muset hodně zvolnit životní tempo, budu muset přemýšlet, co kdy budu dělat, jak si to rozplánovat. Budu si muset na všechno dávat mnohem více času. Toho se bojím, že už v tom životě nestihnou tolik věcí, kolik jsem stíhala dřív.

Ještě mě napadla historka z nemocnice. Ono se vlastně říkalo, že covid ubírá chuť a čich a já jsem si v té izolaci myslela, že jo, tohle je typický covid, protože vlastně nemám chuť, nemám čich, nic necítím, nic mi nechutná, nic mi nevoní. Ale potom mi partner donesl do nemocnice kafe a štrúdl a já jsem zjistila, že vlastně mám chuť a mám čich, protože to úžasně vonělo a úžasně chutnalo všechno. A že vlastně spousta z těch lidí se může domnívat, že ztratili chuť a čich jen na základě toho, že ta nemocniční strava prostě nijak nechutná, nijak nevoní. To mě tak jako pobavilo, že vlastně jsem měla chuť a čich celou tu dobu, ale nemocnice mě naprosto nedala možnost to zjistit.

A co se týče toho závěrečného poselství, najednou se mi všechny ty restrikce nezdají vůbec tak přehnané a za vlasy přitažené, jak se mi jevily ze začátku. Beru covidovou pandemii o mnoho vážněji.“

JIŘÍ POSPÍŠIL

„Jiří Pospíšil, 45 let, poslanec a správce Muzea Kampa, Praha.

Onemocněl jsem před 14 dny. Myslím, že to bylo 25. Byl to čtvrtek, kdy jsem začal mít první příznaky, zvýšenou teplotu a v tu chvíli jsem zrušil veškerý svůj pracovní program, zůstal jsem doma a objednal jsem se na testy. Test mi udělali v pátek a v sobotu jsem se dozvěděl, že mám covid.

Prvních pět dní jsem byl doma, měl jsem vyšší teploty, tak 38 a půl. Paralenem jsem trošku teplotu reguloval – v zásadě tím hlavním příznakem byly pouze řekněme horečky. Bohužel po pěti dnech, kdy mně praktická lékařka říkala, že by se měla situace začít zlepšovat a že by teploty měly ustupovat, tak ty teploty narostly ke 39 a půl stupňům, ale hlavně se mi začalo hůře dýchat a začal jsem být totálně malátný. Nebyl jsem třeba schopen pořádně vyjít do schodů ve svém domě, ve své chalupě.

A tím, že to dýchání se mi permanentně zhoršovalo, tak to byl i důvod, proč mě má praktická lékařka, se kterou jsem to denně po telefonu konzultoval, řekla: ‚Hele, už nebuď doma, tady evidentně se to samo nevyleží. Hele, nech si udělat rentgen plic, protože kdyby to plíce ještě více poškodily, tak by to mohl být do budoucna větší problém.‘ To znamená, místo aby se po pěti dnech se situace zlepšovala, tak naopak se začala výrazně zhoršovat a v zásadě šest dní poté, co jsem měl příznaky, jsem se dopravil do nemocnice, aby mi udělali rentgen plic.

Šéfstatistik Dušek: Rizikové scénáře nesmíme opustit, hospitalizaci bude v říjnu potřebovat masa lidí

Číst článek

Já jsem se dostal do nemocnice v Praze, tam jsem se normálně ohlásil na příjmu. Udělali mi rentgen plic a zjistili, že ty plíce jsou zasaženy, že mám ještě další parametry vysokého zánětu a víceméně rozhodli v tu chvíli o mé hospitalizaci. Naštěstí tedy ten zásah byl včasný a nedošlo k nejhoršímu, že bych byl úplně napojen na plicní ventilaci, měl jsem sice umělé, to kyslíkové dýchání, nevím přesně ten odborný termín, ale nebyl jsem naštěstí napojen na plicní ventilaci, byť i toho se lékaři obávali, že kdyby ten zánět dál rostl, tak že bych mohl skončit i na té umělé ventilaci.

Dali mi remdesivir jako ostatním pacientům, kteří byli na té JIP, kteří brali tento lék. A pak mi dali různá antivirotika a hlavně mi dali i preventivní antibiotika, právě proto, že se obávali, aby se ta situace příliš nezhoršovala. To byl asi ten zlomový okamžik, který nejvíce zkoumali tím, že mi denně dělali rentgen plic a jak se vyvíjí ty plíce. Já jsem samozřejmě úplný laik, ale pochopil jsem, že ta hlavní obava je o to, aby ten nález v plicích nenarůstal. Ty plíce jsou potom asi tím zrádným kamenem, který může vést k tomu, že se ta situace může vymknout kontrole.

Když jste na počátku – já jsem člověk, který je zdravý, nebyl jsem nikdy v nemocnici a opravdu nechodím k doktorům, doktorům se vyhýbám, neměl jsem snad nikdy ani pořádně chřipku – tak jsem říkal: ‚Jasně, mám horečku, první den 38 stupňů, to vypotím, budu týden doma a za týden se to zlepší.‘ I takhle mě kolegové, co to měli, víceméně informovali. Ale musím říci, že když po těch pěti dnech se situace nezlepšuje, ale zhoršuje, máte už fakt obrovskou horečku, propadáte takový apatii, tak samozřejmě člověk přemýšlí o všem možném. Já nechci ze sebe dělat žádného hrdinu, ani nějak exaltovaně tvrdit, že jsem utekl hrobníkovi z lopaty, to asi ne, ale myslím si, že mi ten zásah v nemocnici výrazně pomohl a je otázka, jak dlouho a jakou formou bych se z toho zotavoval doma. Přeci jenom je otázka také zásahu plic a teprve z odstupu doby se ukáže, jestli ty moje plíce to překonaly bez následků, nebo nějakým způsobem třeba lehce poškozené. To dneska ještě nelze říci, to se ukáže až s určitým odstupem. Takže právě i to nebezpečí, že ten covid může poškodit určité orgány, vedlo mě k tomu, proč jsem nakonec do nemocnice jel a nechat jsem se vyšetřit a byl jsem takto umístěn. Pod jakoby velmi intenzivní léčbou všemožnými chemickými látkami, a i tím remdesivirem, ta nemoc potom v zásadě ustoupila.

Já se přiznám, že jsem takovou psychickou možná slabost, když takhle budu intimní, měl v době, kdy ta krize a ta nemoc vrcholila u mě doma. Když jste doma sám, máte paralen, ibalgin, nezabírá to, máte čtyřicítky, beží dny, vidíte, že už většina vašich přátel, co to měla, už se z toho jakoby dostala, a vy pořád nic, jo. A vidíte potom, že zkrátka na to mohou zemřít lidé jakéhokoliv věku a trošičku, lehce jsem z toho depresi měl.

Když jsem se dostal do té nemocnice, tak i když se lékaři báli mít nějakou diagnózu, říkali: ‚Uvidíme, uvidíme, jak zaberou léky...‘ V tu chvíli jsem se už psychicky cítil mnohem lépe, protože jako máte pocit, že o vás někdo pečuje, že jste pod nějakou kontrolou, že už nejste jen doma sám s ibalginem a paralenem, ale že už tedy vám dělají rentgeny, že už vás nějak sledují. A samozřejmě musím říct, že mi strašně pomohl ten úplně skvělý přístup zdravotnického personálu. Já opravdu musím říci: ‚Nikdy nepřestanu být vděčný zdravotnickému personálu zvláště sestřičkám, ale i zdravotním bratrům, kteří tam kolem vás kmitají a nejen kolem mě, kolem všech pacientů.‘ Já nejsem žádný VIP, nic, jo. Ale jak se o všechny tam starají, jak vám zvedají náladu, fungují sehraně atd. Tady ten naprosto profesionální přístup zdravotnického personálu mi i psychicky strašně pomohl. Já jsem si říkal, tak jako jsem v dobrých rukou, je vidět, že tady ty dámy a pánové ví, co dělají. Klobouk dolů a obrovský obdiv zdravotnickému personálu, který se na jipce stará o takhle nemocné pacienty. Je to psychicky, ale i celkově strašně náročná práce.

Já se přiznám, že i předtím jsem dost nosil roušku a snažil jsem se chránit. Tu nemoc jsem nikdy úplně nepodceňoval, protože si myslím, že opravdu to zkrátka není čajíček. A to, že se nám naštěstí vyhly ty hrůzné výsledky, jako byly v severní Itálii nebo některých zemích západní Evropy, tak je do určité míry štěstí a je to dáno i kvalitou našeho zdravotnictví. Ale musím říct, že jak jsem už předtím byl opatrný, tak teď už budu dvojnásobně opatrný. A jako bez roušky nebo respirátoru zkrátka nevyjdu, i když se tvrdí, že člověk má po té nemoci několikatýdenní imunitu, já sám si ty látky chci nechat změřit, samotného mě to zajímá, jak to tak funguje nebo ne, ale všem radím, pokud jdete do kolektivu, už je jedno, jestli to vláda nařídila, nebo ne, doporučuji roušky, doporučuji respirátory. Protože 30 lidí to může mít bez problémů. Prodělá chřipičku, v uvozovkách, ale pak se vám může stát najednou – a neznamená to, že musíte být starý a nemocný, potkat to může kohokoliv – že zkrátka ta nemoc vám sedne na plíce, sedne vám na srdce, sedne vám to na nějaké orgány a už to přestává být sranda. Takže já se opravdu teď budu velmi chránit, ještě více než doposud a všem to moc radím, protože ta prevence je asi ta jediná šance, jak můžeme v tuto chvilku tomu zabránit. A má druhá lidská rada je: pokud už budete mít a budete čtvrtý, pátý, šestý den v situaci, že se to nezlepšuje, ba naopak zhoršuje, tak bych zkrátka neváhal dneska, kdybych to měl znovu. Sedl bych okamžitě do auta, jel bych do nemocnice, nechal si udělat rentgen plic, případně srdce, protože ten včasný zásah je strašně důležitý, pokud jsou napadeny takto orgány. V mém případě ty plíce.

Krajská hygiena mi oznámila, že mohou s respirátorem ven, že už nejsem pozitivní, protože jsem tři dny bez horečky a navíc už mám 14. den. Přesto jsem doma, protože se cítím velmi unavený, velmi slabý. Zadýchávám se, to dýchání zkrátka není v pořádku úplně. A i když podle krajské hygieny mohou na veřejnost, tak budu ten veřejný styk minimalizovat. Protože nikdo v zásadě pořádně ještě neví, jaké ty důsledky přitom větším kovidovém zásahu, ataku, mohou být, to všechno je zdravotně neprobádané. Zdraví máme jenom jedno a je třeba ho chránit. Proti tomu, když jsem měl ty horečky a ležel jsem tady s černými myšlenkami, tak se cítím v uvozovkách skvěle, ale to dýchání a velká únava, to zkrátka na mě je. Není to, že doberete léky a cítíte se báječně, takhle to asi úplně nefunguje.“

DAVID LENC

„Jsem z Prahy. Profesi teď zrovna žádnou nemám. V minulosti jsem dělal IT anebo trenéřinu, ale teď jsem v procesu hledání. A je mi 29, ještě chvíli.

Já jsem se nakazil na turnaji v beachvolejbalu, kterej hraju. Bylo to někde v půlce července. Každopádně to probíhalo tak, že jsme hráli, byl tam, se ukázalo, jeden člověk byl nakažený, nevěděl o tom a my jsme proti němu dvakrát hráli zápas a nějak jsme se zvlášť nestýkali potom, jen v podstatě na tom kurtu a z toho jsem se nakazil, no.

To bylo o víkendu tady ten turnaj. V neděli jsem tam odsud odjížděl, v úterý jsem začal cítit takovou jako lehkou únavu a kupodivu bolení v krku, ale přikládal jsem to popravdě rozlučce se svobodou jednoho kamaráda, kde jsme byli ještě před tím turnajem. Takže jsem si říkal, že to bude nějaký jako dojezd tady z toho. Nenapadlo mě určitě, že by to mohl být covid, protože já jsem nekašlal, neměl jsem žádné potíže s dechem nebo něco podobného, ale měl jsem pocit, že se mi chce trochu spát a byl jsem unavenější. To jsem měl až do čtvrtka, kde ještě pořád jsme se cejtil, že můžu normálně fungovat. A taky jsem fungoval, já jsem byl ještě potom s dalšíma kamaráda na wakesurfech, ti se mnou byli tři hodiny zavření v autě. To už bylo v předvečer toho, než já jsem byl druhej den ráno, když se mi udělalo fakt špatně, jsem se byl nechal otestovat a byl jsem pozitivní. A oni vlastně večer předtím se mnou byli tři hodiny zavření v autě a ani jeden z nich nakonec nebyl pozitivní, což je zajímavý.

Od úterý do čtvrtka, bylo tak jako, že jsem se cítil unavenej, ale nic hrozného, žádná teplota nebo prostě nic takového jsem neměl, až vlastně potom v pátek ráno jsem si řekl aha, tak to jako fakt průšvih, protože mi bylo opravdu zle. Slabo, je asi ten správný výraz, opravdu jsem cejtil, že jsem jak kdybych měl, já jsem teda chřipku nikdy neměl, ale takhle si jí představuju. Že opravdu člověk leží, bolí ho kosti, svaly a všechno. Takže jsem se nechal objednat na letiště, na testování kde to mělo být rychlý. Šel jsem se nechat otestovat, tam mi šoupli tyčinku do nosu a ještě ten večer jsem věděl, že jsem pozitivní. A následně ještě další 2 dny, ještě po tom pátku ještě sobota a neděle, opravdu 2 dny jsem proležel s tím, že jsem nemohl vůbec nic. Jsem si šel udělat si čaj a znavilo mě to natolik, že jsem jsem si musel jít zase lehnout a spal jsem furt.

První tři dny mi nechodilo hlavou vůbec nic, protože jsem fakt byl rád, že jsem rád. Já jsem fakt hodně spal, jsem třeba prospal 14 hodin denně, takže to opravdu nebylo na nějaké přemýšlení moc času. A po těch třech dnech to bylo docela zase rychlý vyléčení, protože já jsem se probudil v pondělí ráno a bylo mi relativně dobře, tak jsem začal jako trochu nějak fungovat doma, že jsem si mohl alespoň třeba uvařit nebo vyprat nebo takový věci. A v úterý už mi začalo být úplně dobře, a tak mi šlo hlavou, že mám krásně 10 dní na to, abych si dělal věci v dílně a nikdo mě u toho nebude rušit, protože stejně nesmím nikoho vidět.

Další týden, někdy třeba ve středu nebo ve čtvrtek, se ke mně prokousali z tý hygieny, přes všechnu tu kaskádu těch závislostí, kdo koho viděl a tak. V tu chvíli mě kontaktovali, po tejdnu co já už jsem ležel doma a jen si v podstatě zapsali to, že už jsem na těch testech byl, že jsem pozitivní, koho jsem viděl atd. atd. On totiž, jak to měl ten můj kamarád, co byl spoluhráčem toho nakaženého z turnaje, tak to řešil přesně hygienu, než se to k němu dostalo, tak to dost dlouho trvalo, ten spoluhráč byl otestovanej asi až pět dní potom, co ten původní nakaženej byl detekovaný jako pozitivní. Takže mi to přišlo, že to trvá dost dlouho a já jsem nechtěl ohrožovat lidi takhle v okolí. Já jsem si jako byl dost jistej, že jsem pozitivní, protože ty příznaky pak už byly jednoznačný a já než bych čekal na hygienu, tak bych si akorát prodloužil karanténu, protože tenkrát to bylo 14 dní od pozitivního testu. Šel jsem sám a zaplatil jsem si to. Stálo mě to sice nějaké peníze navíc, ale přišlo mi to asi zodpovědnější a vlastně rychlejší i pro mě, protože já bych opravdu měl o týden delší tu karanténu.

Počet hospitalizovaných prudce roste, kapacita nemocnic se může naplnit za dva týdny, řekl Prymula

Číst článek

Já ve chvíli, kdy jsem věděl, že to mám, tak jsem okamžitě všechny přestal vídat. A v tu chvíli jsem si neměl úplně co vyčítat, protože do toho čtvrtka jsem to opravdu přičítal nějaké únavě z předchozích turnajů a akcí, a ve chvíli, kdy to začalo být jasný, tak jsem jako věděl, že něco je špatně, v tu chvíli jsem nikoho už další pak neviděl, takže neměl jsem z toho žádný výčitky.

Já se přiznám, že se nekoukám na zprávy a jsem úplně jako mimo tady to dění. Takže já jsem to v podstatě vůbec neřešil a nějak jsem se tím nezabýval. A jsem za to rád doteď, protože mi přijde, že ty lidi, který to řešej, tak pak jim nutně musí strašit v hlavě. A jsem rád, že mě to tam nestraší ani potom, co jsem to měl. Přiznám se, že jsem měl trochu podezření, že se to možná trochu zveličuje, aby třeba mohla tam probíhat nějaká manipulace s lidma, ten strach je takový mocný prostředek, jak kontrolovat masy, to je asi historicky známý. A že se to jako zveličuje, aby někdo si tím obhájil nějaký svý zájmy, tak takovou myšlenku jsem tam třeba dříve měl. A potom, co jsem to prodělal, jsem z tohoto trochu ustoupil. Já jsem neměl tak těžkej průběh, ale byla to nepříjemná záležitost a věřím, že když někdo má nějakým způsobem narušenou imunitu nebo má nějakou predispozici, pro to být tady tou nemocí zasažený nějak výrazněji, že je třeba oslabený nebo má cukrovku nebo něco podobného, tak to pro něj může mít opravdu vážné důsledky. Změnilo to mírně tu moji skepsi, že to je celý trochu nadsazený. Že jde o to opravdu, aby ty nemocnice se nepřeplnily v jednu chvíli a byly dostatečný kapacity. Lidi si asi doufám uvědomili, že nepřijde apokalypsa, ale že je to potřeba rozumně zvládnout, aby se nepřeplnily ty lůžka.

Po tý čtrnáctidenní karanténě, to bylo uprostřed sezony, tak ve chvíli, kdy 10 dní mi nic nebylo, a byl jsem jakoby po 14 dnech z karantény, tak jsem začal hrát znova ty turnaje. A ten první turnaj samozřejmě tam byly vtípky jako ‚bacha, běž dál‘. Někdo to bral opravdu jako fórek, někdo to bral tak jako napůl fórek a někdo to vůbec nebral jako fórek a bral to vážně, to bylo trochu nepříjemný. A spousta lidí mi třeba řekla, že jsem první, koho znají, že to opravdu měl z jejich okolí. Takhle už to teďka není zkrátka.“

MÁRIA ČULENOVÁ

„Mé jméno je Mária Čulenová, je mi 39 let, působím jako designérka společnosti Lasvit, jsem z Bratislavy a už asi 20 let žiju v Praze.

Já jsem onemocněla covidem jako jedna z prvních ze svého okolí v té druhé po-letní vlně. Bylo to na začátku září, přesně 4. září. Bohužel nedokážu identifikovat, kde jsem se nakazila. Ale já jsem dost exponovaný člověk všem nástrahám, řekla bych. I z důvodu mého povolání, jsem člověk, který nebyl tak opatrný, potkávala jsem se s lidmi ve větších skupinách. Běžně cestuji MHD, takže se to mohlo stát kdekoli. Ale tím, že jsem byla jedna z prvních v mém okolí, mělo to své následky. Výhoda byla, že mě ještě stihla kontaktovat hygienická stanice, i ty kontakty, se kterými jsem byla před tím. Z okolí vím, že to už se neděje, hygiena nestíhá.

Co bylo nepříjemné, byl ten tlak z mého okolí. Tím, že lidé ještě žili v panice a strachu, tak mě kontaktovali lidé, se kterými jsem se viděla 14 dnů před svojí pozitivitou s tím, jestli jsem už mohla být infekční a že chtějí jít na testy. Ten tlak jsem cítila silný, to už se změnilo. Ten průběh byl takový, že jsem si příznaků všimla asi den a půl před tím, než jsem se šla testovat, bylo to tak, že jsem měla velmi silné bolesti hlavy, na které vůbec netrpím. Když někdo trpí na migrény, možná by si toho nevšiml, ale pro mě to byl signál, že něco není v pořádku. Druhý den, to bylo ve čtvrtek, se k tomu přidalo točení hlavy, ztráta orientace – byl to divný stav, který jsem dokázala odlišit od běžné virózy. A proto, že se hodně setkávám se známými, s kolegy s rodinou, tak jsem zůstala doma. Ty symptomy zůstávaly, zhoršovaly se a tak jsem se v pátek rozhodla jít dobrovolně na testy, sama za sebe.

Můj průběh nemoci covid byl poměrně lehký, ten největší symptom byla ta bolest hlavy, únava. Chodila jsem spát večer v osm, to se mi běžně nestává. Ta bolest hlavy a tlak na horní část hlavy a dutiny a zvláštní bublinkování v horní části hlavy, to byly moje symptomy. Já byla v průběhu nemoci schopná pracovat z domova na pc, ale odpoledne a večer na mě padala strašná únava. Zvláštní bylo, že ten průběh nemoci byl zdlouhavý, každý den to byly ty samé příznaky, ale sedmý den mě přepadla regrese, ten stav se mi úplně nejvíc zhoršil a měla jsem nejhorší den ze všech. Na druhý den už to skoro úplně odeznělo a už mi bylo jen lépe a lépe.

Já jsem se dozvěděla svůj pozitivní výsledek v pátek odpoledne kolem páté hodiny. Když jsem to zjistila, tak první, co mě napadlo bylo, kolik lidí jsem potkala, s kým jsem se viděla, a hned jsem začala kontaktovat ty lidi. Taky jsem věděla, že mě hygiena nezkontaktuje hned, a nechtěla jsem, aby se ti lidé rozprchli za svými rodinami a potkávali další a další lidi. Takže já jsem od pátečního večera celý víkend neustále telefonovala, posílala zprávy a kontaktovala všechny linky, které jsem mohla potkat. A bylo to docela náročné, velký stres a vlastně jsem si ani neuvědomovala celou tu situaci, že mám nemoc covid. A až když jsem všechny zkontaktovala a ty moje nejbližší kontakty šly na první testy, které byly negativní – mě se naštěstí podařilo nikoho nenakazit – tak jsem si strašně oddychla a mohla jsem si začít svůj covid užívat. (smích)

Můj pohled na tuto nemoc se změnil v tom smyslu, že já trpím takovým syndromem, že mě se nemůže nic stát. Přistupuju tak nejen k nemocím, ale ke všemu. Ale změnilo se to, že skutečně to může potkat kohokoli, i když je ten člověk sebevíc opatrný, to už se mi v okolí potvrdilo. I ti lidi, kteří jsou míň opatrní. Je důležité pozorovat ty příznaky, dokázat rychle zareagovat a nemyslet si, že mě to nemůže potkat. Může se to skutečně stát každému. Někdo má lehčí, někdo horší průběh, ale musí se zamezit šíření, které se děje. Je to tak.

Je zvláštní to, že ta první vlna na jaře, tak lidi nevěděli, do čeho jdou, byli opatrnější, brali to zodpovědně a vážně. Pak přišlo léto a rozvolnění, nemoc byla na ústupu nebo ne na očích, nebyla viditelná. To rozvolnění bylo myslím přirozeným důsledkem toho, co se dělo před tím. Ale zapomněli jsme na to, že to tu pořád je, že musíme být ve střehu. Ale i přes to, když to vezmu konkrétně u mých rodičů, nemají z toho takový stres, jako měli před tím. Dodržujeme samozřejmě to, že když se někdo necítí dobře, tak zůstane doma, nepotkáváme se. Ale už nežijí v takovém napětí jako před tím. A to se týká i mých kolegů, se kterými jsem byla před tím, než jsem se já nakazila. Potom, co jsem se vyléčila, když jsem uznala, že už nemůžu být infekční hrozba pro své okolí, tak jsme se vrátili zpět do práce a fungujeme. Lidé jsou opatrní, ale nechtějí se úplně zastavit.

Pro mě to bylo to nejzásadnější – nenakazit ostatní lidi. Já jsme tu nemoc přežila, měla jsem naštěstí lehký průběh, neměla jsem žádné komplikace, ale moje myšlenka byla, abych nenakazila další lidi.“

Lenka Kabrhelová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít