Workoholismus začíná už s nástupem do první třídy, největšího kritika si nosíme v hlavě, říká psycholog
Sami sebe od malička hodnotíme na základě výkonu, tvrdí psycholog a psychoterapeut Adam Suchý: „Je to taková mantra, že úspěšný člověk je ten s plným diářem. Západní společnost je narcistní, zakládá si na úspěchu, vzhledu, selfie. Stárnutí a umírání odsouvá na vedlejší kolej.“ Ten, kdo přestává podávat výkon, začne být považován za nemocného.
Nejpozději od nástupu do školy začne společnost každého hodnotit na základě výkonu, upozorňuje psycholog Suchý v pořadu Balanc Radia Wave.
Proč dáváme práci takovou důležitost? Proč se lidé bojí odejít ze špatného zaměstnání? Jak se osvobodit z neustálého cyklu většího výkonu a hladu po úspěchu? Uslyšíte v celém záznamu rozhovoru
„A tam už začíná to, čemu u dospělých říkáme workoholismus. Děti dostávají záplavu domácích úkolů. Tím se nastavuje pravidlo, že po škole to nekončí a je třeba pokračovat dál doma. A to si pak neseme do života: s koncem pracovní doby nekončí, začíná nám druhá šichta doma, snažíme se dohánět resty. A přemýšlíme o sobě na základě výkonu a ne toho, jací jsme lidé.“
Pro některé lidi je proto těžké se zastavit. „Raději volí strukturu a činnost – ne vždy je to vědomé rozhodnutí. Jakmile se totiž zastaví, začnou je dohánět všechny ty věci, které k sobě nechtějí pustit. A tohle je způsob, jak nebýt sami se sebou,“ popisuje psycholog a psychoterapeut.
25:16
Sami k sobě jsme tvrdší než k přátelům. Tahle černá díra zmizí, až sami sebe obejmete, říká psycholožka
Číst článek
Druhou stranou tlaku na výkon je strach a úzkost ze selhání. „Je jedno, jestli je to selhání reálné, nebo fiktivní. Přichází stud, zahanbení, pocit méněcennosti. A ani to není věc vědomého rozhodnutí,“ přibližuje Suchý.
Jedním ze znaku narcistické společnosti je podle něj to, že nikdy nic není dost dobré. „Jako když se vás rodiče pokaždé zeptají: ‚A nemohla to být jednička?‘ To je to neustálé zpochybňování, jestli to stačí, anebo jestli se ještě nesnažit.“
Občas zatnout zuby podle psychologa nevadí, problém je, když jsou lidé na úspěchu a výkonu závislí a odvozují od něho svoji hodnotu:
„Mám zkušenost s klienty v terapii, kterým je úplně jedno, jak si reálně vedou. Nejsilnější kritik je totiž v naší hlavě. A pokud ho neumlčíme nebo se s ním nespřátelíme, tak to bude pořád stejné.“
Suchý se domnívá, že mladší generace už tento problém tolik nevnímá. „Pokud se jim něco nelíbí, tak prostě odchází,“ říká o jejich pracovním tempu. Obecně se podle něj doporučuje po pěti letech změnit pracovní pozici, i to může pomoci k lepší rovnováze v životě.
Užitečné je také zastavit se a pocítit vděk. „To nás zastavuje, zpomaluje. Když vnímám hodnotu toho, že jsem zdravý, že si mohu otevřít lednici a najít v ní něco k jídlu, tak nás to ukotvuje,“ uzavírá Adam Suchý.
