Věčné léto, nebo věčná zima? Konec střídání času se zatím odkládá, debata tu bude asi navždy, říká socioložka

V Česku se dále bude střídat letní a zimní čas. Na začátku tohoto týdne to potvrdila vláda. Víme, že už se léta debatuje na evropské úrovni o tom, že se střídání času jako takové zruší, ale zatím je situace beze změny. Země se nedokázaly shodnout. Mohli bychom zmínit, proč je vlastně nutné střídání času ukončit?
Nevím, jestli bych řekla slovo „nutné“. Spíš bych použila slovo „vhodné“, protože ve střídání času žijeme a nějakým způsobem v tom fungujeme. Takže to není něco, co je opravdu nutné. Ale je to určitě vhodné. Změny s přechodem na letní čas jsou spojené s celou řadou sociálních ekonomických problémů. A ještě nutno podotknout, že problémy s přechodem času jsou vždycky na jaře. Na podzim nezaznamenáváme téměř žádnou změnu nebo žádné problémy. Jarní přechod, to už máme velmi dobře zdokumentováno, je spojen s celou řadou problémů.

Například prudce narůstá počet dopravních nehod, protože lidé spí kratší dobu, jsou unavenější. Například podle dat z ČR, podle společnosti Kooperativa, v roce 2019, se v následujícím týdnu po změně času v některých dnech zvýšila nehodovost až o 20 %. To je opravdu enormní nárůst počtu dopravních nehod. Ale máme zdokumentovanou celou řadu dalších problémů, například ze Spojených států, kde se mimochodem také vedou poměrně dlouhé debaty o tom, zda zrušit střídání času. Tam mají velmi dobře zdokumentované, že zvláště začátkem toho týdne prudce narůstá množství srdečních problémů a srdečních infarktů. Dále máme zaznamenané zhoršení nálady, u lidí pocity úzkosti, u školních dětí se snižuje pozornost. Takže jarní přechod a to, že spíme zničehonic o hodinu méně, je opravdu poměrně zásadním zásahem do fungování našeho organismu.

A kvůli tomu všemu tedy na evropské půdě vznikla iniciativa za zrušení střídání. A jak je vidět, tak nejen v Evropě. Je to nějaká širší, globálnější debata?
Určitě. Debata se nevedla v Rusku, kde udělali různé pokusy se změnou času. Ve Spojených státech je to velké téma. Tam má ještě každý stát možnost si samostatně rozhodnout o tom, jak a kdy bude střídat čas. Takže to určitě není pouze evropská záležitost.

Můžeme připomenout ještě historický kontext, kdy se k přepínání času na zimní a letní přistoupilo? Bylo to ve 20. století, jaké důvody k tomu tehdy vedly?
Já bych vás možná opravila v jedné věci – my totiž nepřepínáme mezi letním a zimním časem. Zimní čas byl opravdu zaveden, ale my přepínáme mezi letním časem a standardním středoevropským časem. Což je v podstatě ten přirozený sluneční čas, kdy slunce stojí na obloze nejvýš a poledne dělí den na dvě stejné části.

A my jsme mu jen začali říkat zimní, protože pokrývá zimní období. Ale je to pro nás přirozený čas...
Je to ten přirozený. Zimní čas také existoval. A byl zaveden na zkoušku v roce 1946. Zimní čas znamená, že pokud v letním čase posouváme čas o hodinu dopředu od toho přirozeného standardního středoevropského času, tak u zimního času se naopak posouvají hodinky dozadu. Takže pokud bychom opravdu přecházeli na zimní čas, tak bychom měli rozdíl dvou hodin mezi letním a zimním časem. Jen chci uvést to, že trošku mícháme terminologii a potom jsou i ty veřejné debaty kvůli tomu zkreslené, protože zimní čas je ještě něco jiného než ten náš středoevropský.

To by mohlo znamenat, že se potom vztahujeme k tomu „zimnímu času“ trochu jinak, protože nevnímáme to, že to je ten přirozený čas?
Určitě. To je taková zajímavost – vzpomínám si na svoji babičku, která samozřejmě většinu času prožila v období nestřídání času, která vždycky v létě říkala: Je potřeba si dávat pozor na sluníčko, abychom se nespálili. Ale zároveň to přepočítávala na ten přirozený čas. Starší generace ještě měly zakořeněné to, že je jedna věc, co máme na hodinkách, a ta druhá věc je, co dělá slunce v ten daný okamžik.

A tehdy, když se přistoupilo k tomu přepínání času, tedy ze standardního na letní, tak jaké argumenty k tomu vedly?
K prvnímu střídání času došlo v roce 1916 během první světové války.

Jako první k tomu přistoupilo Německo, ale postupně tento systém přijala většina válčících zemí. Jednalo se v podstatě o úspory v rámci válečné ekonomiky. První světová válka byla charakteristická značným nedostatkem zdrojů. Takže se snažili opravdu maximalizovat a využívat zdroje, jak to jde. Toto střídání času bylo zrušeno v roce 1918, kdy se přecházelo k poválečné ekonomice. Bylo tam dáno to, že se celou dobu vědělo, že to je pouze nějaká přechodná věc, která je daná velmi zvláštní válečnou situací.

Potom k dalším změnám došlo během druhé světové války. Za protektorátu bylo opět na našem území zavedeno střídání času, a to skončilo v roce 1949. Mimochodem, jak jsem se zmínila, v roce 1946 byl experiment zavést opravdu zimní čas a posunout v zimě čas ještě o hodinu dozadu. Pak jsme se po roce 1949 vrátili ke standardnímu středoevropskému celoročnímu času.

A v roce 1979 v souvislosti s mrazy a velkou energetickou krizí na počátku roku se rozhodlo k přechodu na letní čas během jara.

Myslím si, že řada starších lidí si pamatuje uhelné prázdniny, a krize, která nastala v tom roce, byla reakcí na akutní situaci. Ale bylo rozhodnuto, že bude docházet k energetickým úsporám a bude se v tom pokračovat.

Potom od roku 1996 máme už střídání času, na které jsme zvyklí my, že se to každý rok mění ve stejnou dobu.

A ty argumenty, teď to jsou zřejmě nejvíce ty energetické, už na dnešní dobu neplatí?
Já nejsem energetik. Ale energetické firmy říkají, že v dnešní době jsou úspory opravdu minimální, že se jedná možná o úsporu zrovna v době slunovratu nebo něco podobného. Je otázka, do jaké míry byly ty úspory zásadní i v době, kdy se to zavádělo, jestli to spíš nebyla naděje, že se tím uspoří. Vím, že diskuze o funkčnosti existovaly už v té době.

Vy se jako socioložka zabýváte, snad to tak mohu říct, zkoumáním vztahu české společnosti k času, hlavně tím, jak lidé organizují svůj čas a tak dále. Podnikli jste na to v Sociologickém ústavu i výzkum. Co vám z něho vyplynulo? Jaké trendy a charakteristiky ta studie odhalila?
Narážíte na výzkum, který jsme dělali společně s kolegy z Fyziologického ústavu Akademie věd, konkrétně s oddělením chronobiologie. Zajímalo nás to, jaké chronotypy jsou typické pro Českou republiku. Chronotyp, to je to, co v běžném jazyce označujeme za sovu nebo za skřivana. Sovy jsou lidé, kteří chodí spát spíše později. Skřivani vstávají spíše dříve. Zajímalo nás, do jaké míry je toto biologické nastavení v souladu, nebo naopak v nesouladu s tím sociálním časem, s tím, v kolik musíme chodit do práce, v kolik začíná škola.

Co jste se dozvěděli?
Tyhle studie se dělají v různých zemích. A například se ukazuje, že Češi jsou o něco ranější chronotypy než lidi v západní Evropě.

Více skřivanů je tady?
Víc skřivanů, ale nejsou skřivani. Obecně spíše převažují ty pozdnější typy. Když mluvíme o skřivanech a sovách, tak to jsou extrémy. Většina lidí je někde ve středu, vyhraněných lidí je opravdu málo. Ale spíš mají lidé tendenci chodit spát později než vstávat dříve.

Mimochodem, srovnání s tou západní Evropou je zajímavé v tom, že se to občas vysvětluje tím, že František Josef vstával velmi brzo, tak kvůli němu musíme všichni vstávat velmi brzo. Je to komplikovanější. Samozřejmě to souvisí i s tím, jak je nastavený standardní středoevropský čas. Standardní středoevropský čas je v podstatě náš čas. Máme unikátní a skvělou výhodu, že ležíme v centru časového pásma. Je to pro nás opravdu přirozený čas. Naproti tomu část západní Evropy – velká část Francie, Španělsko, ale i části západního Německa – už leží v jiném časovém pásmu. V podstatě se přizpůsobují našemu času.

A zabývali jste se i tím, jak se lidé vztahují k těm možným změnám, respektive k tomu přechodu jen na jeden čas?
Pokud vím, tak na to existuje pouze jeden výzkum, který dělala agentura STEM. Většina české populace by chtěla přestat střídat čas, ale už, řekla bych, je menší shoda na tom, který čas se nastavit.

Převažuje mezi lidmi představa, že by byl lepší letní čas. Trochu se obávám, že to souvisí s formulací otázek, že lidé úplně neví, na co vlastně přesně odpovídají, když říkají, že chtějí letní čas. My si všichni představíme, že to znamená, že budeme v létě sedět déle na terásce nebo na zahradě, půjdeme na procházku, bude dlouho světlo. Ale neuvědomujeme si, že to znamená také to, že v zimě budeme mít výrazně déle ráno tmu. Bude to třeba znamenat, že se děti budou učit ty první dvě hodiny déle ve tmě, v prosinci bude tma do devíti hodin dopoledne. A to si myslím, že je problém, který si lidi neuvědomují. Když se řekne letní čas, tak si představíme pouze ten dlouhý letní večer, ale nevíme nebo si spíš neuvědomujeme, co by to znamenalo pro zimu.

Vědci se shodují, že pokud jeden čas – a to se vrací k tomu, co jste říkala v úvodu – tak by to měl být ten přirozený, který označujeme často za zimní. Čím to vědci vysvětlují? Jaké dopady by mělo trvalé zavedení letního času na zdraví, na psychiku lidí? Dá se říct, že by tam byl i nárůst civilizačních nemocí, chorob, o kterých jste mluvila v úvodu?
To je samozřejmě hrozně těžká otázka říkat, co by se stalo kdyby. Ale obecně kromě toho, že zkoumáme chronotypy, tak právě to, čím se zabývají kolegové z Fyziologického ústavu, je také takzvaný sociální jet lag. Jet lag, tak jak ho známe v původním významu, neboli pásmová nemoc, je to, co zažíváme, když letíme letadlem a přeletíme do jiného časového pásma a musíme se přizpůsobit. Ale do jisté míry zažíváme nějakou obdobu každý den, kdy musíme vstávat s budíkem a vstáváme v jinou dobu, než v kolik by pro nás bylo přirozené. Prostě musíme jít do práce dřív, než bychom chtěli a než v kolik bychom se probudili přirozeně. A je poměrně dobře zdokumentované, že toto vede k značným problémům.

Já nejsem lékař, abych tady hovořila o zdravotních problémech, ale je velmi dobře zdokumentováno, že děti, které začínají školu dřív, mají mnohem horší pozornost a táhne se to s nimi celý den. I když se v průběhu dne zvyšuje pozornost, tak nedoženou to, že začínají příliš brzo. A je to problém především u dospívajících, protože náš chronotyp nebo to, co je přirozená doba vstávání a uléhání, hodně souvisí s věkem.

Děti jsou rané chronotypy, vstávají brzo, ale v průběhu dospívání se přesouváme k tomu pozdním chronotypu. A právě dospívající středoškoláci jsou přirozeně úplně nejpozdější chronotyp, takže pro ně by bylo zavedení letního času velký problém. Způsobilo by to problém soustředění ve školách, ale samozřejmě i dospělým lidem. Víme, že to snižuje produktivitu, kognitivní schopnosti.

A ještě taková zajímavá věc: diskuze o tom, zda nezavést permanentní letní čas, není nic nového. Jako první to zavedl v roce 1930 Stalin, který měl pocit, že letní čas bude lepší. Úplně dlouho to nevydrželo. A potom máme novodobější příklad opět z Ruska a Běloruska, které v roce 2011 přešly k letnímu času. V Rusku to pak v roce 2014 museli zrušit, protože se ukázalo, že je tam řada problémů, a vyvolalo to poměrně velkou negativní veřejnou reakci.

Já jsem tam v tu dobu byla a byly to velké debaty, protože lidé skutečně vstávali do dne, který začínal až třeba po 10. hodině světlem, tak to opravdu vyvolávalo několik let velké diskuse. A to už se přesouváme možná k dalšímu tématu a sice k tomu, jak s časem a s těmi debatami o času zacházejí politici. Evropská unie, teď jsme to zmiňovali, se snaží sjednotit ten přístup, proč se tu změnu nedaří prosadit? Je na to nějaká odpověď?
Já si myslím, že se z toho stalo takové, řekněme, politikum v okamžiku, kdy vůbec Evropská unie zvedla otázku, jaký budeme používat čas a udělala veřejnou konzultaci, jaký čas lidé chtějí.

Já se přiznám, že mi to připadá jako otázka, jak rychle bych chtěla, aby se Země otáčela kolem své osy nebo jak dlouho by mělo trvat léto. A myslím si, že v okamžiku, kdy byla zavedená otázka, že si vlastně můžeme čas zvolit – to souvisí obecně s tím, že žijeme už hodně odděleni od přírodního cyklu a řada lidí neví, že existuje nějaký přirozený čas, že to není jen nějaká dohoda, že prostě poledne opravdu dělí den na dvě půlky a poledne se jmenuje, protože to opravdu je ten půlden – tak se z toho stala nějaká politická otázka, kterou je třeba diskutovat.

A v tom okamžiku sovy budou chtít standardní čas, skřivané budou chtít letní čas a potom se tam do toho dostává také řada třeba ekonomických zájmů. Nutně ne v tom smyslu, že se bude šetřit elektřina. Ale právě toto vidíme na debatách ze Spojených států, kde řada jednotlivých států ty debaty zavedla. Tam existuje poměrně silná podnikatelská lobby, která chce zachovat letní čas. Překvapivě to není proto, že by chtěli šetřit elektřinu. Ale oni tvrdí, že lidé více utrácejí, když je večer déle světlo. Jsou déle vzhůru, chodí do restaurací, chodí někam za zábavou. Možná chodí později spát, déle potom tráví čas i třeba na těch e-shopech a podobné věci. A mají pocit, že kdybychom zrušili nebo zkrátili to letní období s dlouhými večery, že na tom budou tratit.

Já jsem se vás chtěla zeptat na jednu věc, která už mě napadla předtím, když jste mluvila o těch chronotypech, jestli náhodou ten pozdní chronotyp v dnešní době není částečně daný společensky? A to, že se k němu přiklání třeba, jak jste zmiňovala, i část české společnosti, která by si přála zachovat ten letní čas jako ten jediný.
To je pravda. Když se podíváme na diskuze v roce 1918, kdy se země znovu vracely k tomu standardnímu času, tak lidé nechtěli letní čas, protože byli zvyklí vstávat dříve a chodit dříve spát. Takže to je pravda.

Chronotypy jsou částečně dané biologicky, částečně sociálně. To nelze oddělit. Souvisí s tím třeba i to, kolik času trávíme v přirozeném světle. Čím víc budeme trávit času venku v přirozeném světle, tím důležitější bude ten přírodní cyklus. Ale pokud strávíme 90 % svého času v místnosti, kde ani neotvíráme okna a jsou tam permanentně rozsvícené světla, tak bude potom náš chronotyp souviset také hodně s tím, jaký si vytvoříme režim. Ale z nějaké úplně ne extrémní sovy toho extrémního skřivana neuděláte.

Debata o změně času sice neplní první stránky novin trvale, ale zdá se, že kdykoliv se objeví, tak ji provázejí poměrně silné a často až vyhrocené názory. Prostě každý na to má nějaký pohled, protože každého se to nějak týká. Dá se z vašeho pohledu momentálně předpovědět, jak dlouho s námi ještě tato debata o střídání času bude? Vidíte vy i vzhledem k tomu, co jste říkala o té politické scéně, o tom, jakým způsobem se vyvíjí společnost, jak o tom tématu debatujeme, nějaký konec na obzoru té debaty?
Upřímně řečeno, já ho nevidím. A myslím si, že ta diskuze bude pokračovat ještě spoustu let. Dokud se nenajde konsensus, který se podle mě nenajde, tak si asi teď zachováme to střídání času. Je úplně jiná otázka, jestli je opravdu nutné, abychom všichni nebo všechny země měly stejný čas. Je to v něčem pohodlné, ale zároveň ta myšlenka, že existuje nějaký shodný evropský čas, není zase až tak stará. To je něco, co vzniklo v druhé polovině 19. století.

Možná pro zajímavost, v Rakousku-Uhersku se přešlo na ten středoevropský čas v roce 1891. Zavedly to rakousko-uherské železnice a pošty. A je ta výhoda, že pro nás je to přirozený čas.

Ale některé evropské země už leží v to západnějším časovém pásmu a je otázka, jestli by to v dnešní době byl takový problém, kdyby tam měli jiný čas, než máme my. Mentálně si to asi umíme těžko představit. Na druhou stranu ve Spojených státech je to jedna země, která je funkční. Dokonce některé státy nepřecházejí na letní čas, některé státy přecházejí na letní čas. I ty, co přecházejí, tak přecházejí v různou dobu. Ale zase to nejsou tak velké zmatky, jak bychom čekali. A mimochodem z toho vznikají velmi zajímavé akademické studie o tom, kdy se porovnávají sousední okresy, které leží v různých časových pásmech, co to s lidmi dělá.

Tak uvidíme, jestli budeme něco takového dělat i v evropském prostoru.