Nenávidí ženy a chodí na plastiky. Jak souvisí TikTok s hnutím incelů?

Praha 8. srpna 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Na TikToku se můžete už nějakou dobu setkat se slovy, které prý etymologicky vycházejí z komunity incelů, jak jsem se dočetl. Upozornil na to nedávno v komentáři na webu serveru Washington Post lingvista Adam Aleksič. Jde o pojmy jako luxmaxing, softmaxing, whitemaxing, a tak dále. Co ty pojmy znamenají? Jak to souvisí s komunitou incelů?
Hned na začátek náročná otázka na to, abychom ji rozčísli a dali z toho srozumitelnou odpověď… Všechny pojmy, které jste zmínil, luxmaxing a jeho další podoby, jsou spíše TikTokové fenomény, tedy fenomény jedné specifické sociální sítě, která má v tuto chvíli bezesporu velkou pozornost mezi současnou generací dětí a dorůstajících. 

Pojmy souvisí s tím, jak lidé vypadají…?
Ano, jednoznačně. Když pojem rozdělíme, tak v zásadě jsou tyto pojmy o tom, že chce člověk dosáhnout maximálních limitů, maximálních obzorů a obrysů některé ze svých velmi často viditelných veličin. To znamená zlepšit svůj vzhled, zlepšit svůj zrak, zlepšit barevnost pleti a zubů, rozestavět čelist a rozšířit ji tak, aby to evokovalo a naplňovalo celou řadu rysů, které jsou jedinci, k těmto výzvám často přistupují, vnímány jako rysy lovců, alfa samců a podobně. Tyto fenomény, lépe řečeno internetové výzvy, vedou k tomu, aby člověk na sobě dlouhodobě pracoval a zlepšil zejména svůj vzhled, svou vnější schránku. A to může mít celou řadu podob, ať už se jedná o soft-maximalizaci, to znamená lehčí formy možných úprav, kdy jedinci velkou časovou dotaci věnují zejména péči o pleť, vlasy, zuby, čistotu bělma a podobně.

Našel jsem i nějaké cvičení jazykem, mewing…?
Přesně tak, takové přežvykování, které vede k tomu, že se více vykreslí oblast čelisti. To všechno jsou ale lehčí varianty tuningu. Pak jsou tvrdší, které bychom nazvali jako hard improvement nebo hard maximalizace. Ty už často vedou k tomu, že si jedinec nechá dát do obličeje implantáty, které právě rozšiřují čelist a činí ji hranatější. Vytváří dominantnější bradu, frontotemporálně dopředu vyklenuté čelo, různé úpravy očí a tak dále. A to je jenom hardwarová úprava, pokud v tom je implantologie. Může být ale i biochemicky softwarová, kdy různě experimentují s testosteronem, dodávají si různé přidané látky, mění celkové spektrum vitaminů. Mohou do toho vstupovat i různé steroidy. Celé je to o tom se maximalizovat, tedy maximálně vylepšit se záměrem mít výjimečný vzhled jedince, kterého bychom nazvali jako alfa samce s výjimečnými ostrými rysy a ostrým pohledem.

Hnutí

Kdo jsou incelové? Je to nějaká subkultura?
Dalo by se to tak říci. Dneska už je to možná mnohem víc hnutí, které vzniklo někdy v polovině 90. let jako poměrně bohulibá a relativně pěkná myšlenka. Paradoxně bylo založeno ženou, která má dodnes utajenou identitu a vystupuje na internetu jako Alana. Je to kanadská univerzitní studentka, která v polovině 90. let často selhávala v prvních romantických partnerských vztazích. Byla v nich nejistá, nabývala přesvědčení, že neúspěšnost může být způsobená i něčím, co ona vyzařuje, jak komunikuje, jak se k mužům vztahuje, jak si je vybírá a podobně. A tak se rozhodla, že by možná bylo přínosné, pro ni i pro ostatní, se navzájem potkávat, komunikovat a bavit se o svých partnerských vztahových neúspěších.

Za tímto účelem vytvořila internetovou stránku a pak přistoupila k samotnému potkávání se s lidmi, kteří se také cítili být ve vztazích vratcí, nejistí, opakovaně neúspěšní. No a tak, jak si vyprávěli – a byla to taková téměř terapeutická komunita – tak tam velmi často zaznívalo jací jsou muži, jak se chovají k ženám, anebo naopak jaké jsou ženy, jak muže ovlivňují nebo dokonce ovládají. Takhle se vyvíjela i vnitřní jazyková kultura, kdy od ovlivňování se přecházelo k ovládání, všechno se začalo mnohem víc radikalizovat a vymezovat. A vymezovalo se to tak intenzivně, až muži z komunity vytlačili veškeré ženy a nakonec i samotnou tvůrkyni.

Tím se začala vytvářet první buňka mužů, tehdy bychom řekli mužů raně dospělého věku, která se ubezpečovala v tom, že za jejich neúspěchy ve vztazích nemohou oni, ale ženy. To se i s rozvojem internetu čím dál víc posouvalo. Z myšlenky se stal robustní koncept sdílených postojů a hodnot, takový nihilizmus, genderové, až sexuální vymezování vůči ženám, v neposlední řadě až k takzvané misogynii. To je dnes už základní myšlenka, takový psychopatologický fenomén současných incelů.

Misogynie je doslova patologická nenávist vůči ženám, a ta tmelí skupinu incelů. Ještě se pak posuneme dál, abychom si vypůjčili něco z vývojových významů pro porozumění některým pojmům, ale to, co je podstatné a k čemu chci dospět, je to, že kromě žen incelové nenávidí ještě jednu skupinu a to jsou takzvaní chadové. Chad je pro incely alfa samec – dobře vypadající muž, který upoutá pozornost drtivé většiny žen. Ve chvíli, kdy se s alfa samcem potká žena, tak v tu chvíli už nezbývá moc prostoru pro incely.

Proto zůstávají sami…?
Ano. Cítí se být znevýhodněni. Cítí, že je to důsledkem genetické loterie, evoluční biologie, že mají znaky, které je v té konkurenci na trhu – používají i tyto ekonomické pojmy, vztahový trh – činí handicapovanými. Ale nevnímají to zásadně jako přítěž. Vnímají to jako obrovské příkoří, že o tom, jaké jsou stupně mužské krásy, rozhodují ženy. To znamená, že je diskvalifikují.

Takže se potom chtějí vylepšovat, aby byli atraktivnější? A tím se stanou novými chady?
Ano, tím se chtějí stát novými chady. Možná se hodí vysvětlit, co znamená pojem incel, v 90. letech takzvaný invcel. Je to spojení dvou slov – involuntary celibate, nedobrovolný celibát, čímž se dostáváme k pointě. Muži, kteří utvářejí nemalou část incelů – nejsou to všichni inclové – jsou přesvědčeni o tom, že zlostí, zlomyslností a i partnerským, neřkuli evolučním, výběrem se dostávají do nedobrovolného celibátu. O jejich celibátu nerozhodují oni, ale ženy. Proto je nenávidí, stejně jako alfasamce. Relativně malá skupina incelů může sympatizovat právě s fenomény, které jsme popsali na začátku, tedy vzdorovat této konkurenční indispozici a určitému nedostatku tím, že se pokusí stát se chadem. Ale je to velmi malá skupina. Drtivě větší skupina incelů o nic takového neusiluje a usilovat nebude.

Většina incelů má úplně jiné behaviorální strategie. Jednou z nich je třeba ta, které se říká lay down and rot, zůstat ležet a shnít. Předpokládají, že jakékoliv vylepšování je stejně ve výsledku naprosto bezvýznamné. Zastávají tak mnohem více jiné vnitřní pnutí, a to doslova zemřít zaživa. To nám otevírá další dvě témata, která s incely zásadně souvisí, a to je poměrně vysoká míra sebevražd v této komunitě, popřípadě rozšířených sebevražd. Komunita je bezpečnostními složkami po celém světě spojována zejména s masovými útočníky a masovými vrahy. Na druhý faktor, který je potřeba s incely spojovat, bychom velmi pravděpodobně zahlíželi i ve fenoménech maximalizace vlastní krásy a zvýšení dispozic a konkurenceschopnosti v navazování vztahů. Tím druhým fenoménem je duševní background, tedy velmi často celá řada obtíží, které můžeme u jedinců v této komunitě sledovat.

Masoví vrazi

Jak velká část hnutí incelů je radikální křídlo? Jak bedlivě je monitorováno bezpečnostními služkami? V roce 2014 kalifornská Isla Vista, v roce 2018 kanadské Toronto… To jsou jenom dva příklady masových vražd v USA a Kanadě, kdy se vrah přihlásil k hnutí incelů.
Často se stává, že ve chvíli, kdy prohledáváte internet a zjišťujete, co je to incel – pojem je velmi masově dohledáván – tak je často spojen právě s těmito dvěma kauzami. Ve skutečnosti ale roste počet útočníků, kteří mají tento motivační vzorec. Misogynní myšlenky u útočníků začínají v přibližně posledních pěti letech výrazně narůstat. Už tedy nelze spojovat hnutí incel a masové útočníky pouze s těmito dvěma kauzami. Jsou to další desítky napodobujících jedinců – takzvaný copycat effect, fenomén nápodoby – kteří se hlásí nejen k hnutí incel, ale zejména k jeho radikální části.

To hnutí se radikalizuje?
Jednoznačně. Radikalizuje už od samotného počátku. Už tehdy bylo evidentní, že je tam skupina nejistých, nesmělých, řekli bychom úzkostnějších mužů. Pak byla skupina těch, kteří pro reálný handicap, ať už mentální, somatický, smyslový a podobně, mají obtížnější možnosti navazování vztahů a udržení vztahů.

To začalo vytvářet první podskupiny incelů. Máte třeba skupinu takzvaných volcelů, což jsou jednici v dobrovolném celibátu. Pak jsou třeba mentalcel. To je skupina, která se vyčleňuje a není tak militantní. Jejich duševní background jim komplikuje navazování hlubších vztahů. Mnohdy je ani nevyhledávají. Cítí se naopak bezpečně ve své vlastní samotě. Je to ale zdánlivé bezpečí, protože evolučně vzato nejsme moc konstruováni pro samotu. Do jisté míry ji potřebujeme, ale je potřeba rozlišovat pojmy jako je samota a osamocení. Po nějaké delší době pro nás totiž nemožnost kontaktu s dalšími lidmi začíná být toxická. To přináší celou řadu dalších duševních důsledků.

Pak je ale také specifická skupina, která se vyvíjí už léta. Té se říká stormcel a je to mimořádně radikalizovaná skupina, která má z hlediska své vnitřní struktury poměrně podobné znaky s teroristickými skupinami. Je to ten obrys incelů, který trochu vrhá stín na celou komunitu. 

Epidemie samoty

Mluvil jste o úzkostných mužích. V posledních letech zažíváme epidemii samoty. Do jaké míry epidemie samoty souvisí s vnímáním samoty u incelů a roste kvůli epidemii samoty počet členů hnutí?
Existují odborné studie, které tvrdí, že je mezi incely vyšší míra jedinců s poměrně hlubokými úzkostnými a depresivními rysy. Některé studie dokonce jdou ještě dál a tvrdí, že je tam vyšší míra jedinců s poruchami autistického spektra. Byl bych ale v tomto opatrný, protože když se podíváte na rozptyl současných studií, tak zjistíte, že mají poměrně malou výzkumnou kohortu. Většinou se bavíme o několika desítkách respondentů, což na to, abychom to generalizovali na širší skupinu incelů, má nízkou výpovědní hodnotu. 

Tím se dostáváme k bodu B, kterým je kvantifikovat, kolik incelů je. O to se také pokouší celá řada studií, ale je to dost komplikované. Často jsou totiž schovaní doma, nikam nevylézají a sedí u svého počítače, v bezpečí svého pokoje. Záměrně říkám pokoje, protože se evidentně snižuje věková kategorie inclů. Zatímco v 90. letech se pohybovali zhruba v univerzitním věku, tedy 22 až 26 let, tak dnes se jádro aktivních incelů velmi pravděpodobně posouvá do věkové kategorie 12 až 18 let. Věk se tedy snižuje do kategorie žáků základních škol, popřípadě středních škol, a v tom je jisté nebezpečí. To, co můžeme zpovzdálí pozorovat a je to do jisté míry měřitelné, je to, že se zvětšuje členská základna incelů, kteří se pohybují v rámci internetových fór. Tam se primárně potkávají.

Tam se sdružují a sdílí svoje názory a ventilují je?
Ano. Nemusí ale být vždycky jednoznačně násilné, plné vyjádřené násilí, vzteku a naštvanosti a třeba i podpory agrese vůči ženám. Ne vždy to tak je. Lze předpokládat, že radikálně násilných je zhruba něco kolem 10 procent členů komunity. 

Což je řádově kolik lidí?
To je to, co se nám obtížně odhaduje. Budeme-li vycházet ze základních čísel, která známe, tak třeba ve chvíli, kdy byla na platformě Reddit tato podskupina, která tam v letech 2016 a 2017 měla fórum, znemožněna, vedlo to k tomu, že si incelové museli vytvořit úplně novou platformu, což je ve vývoji paradoxně spíš akcelerovalo, než neutlumilo. V těchto letech to bylo kolem 41 tisíc aktivních členů. Dnes odhadujeme, že jich může být celosvětově až k pěti milionům a v Evropě je to v řádu stovek tisíc. 

Jak se dá bojovat s tím, aby něčemu takovému v té radikální formě muži nepodléhali? Jak pomoct těm, kteří o pomoc požádají? 
Základní podstata, kterou u incelů vídáme, je to, že předchůdcem misogynie a nenávisti vůči ženám jsou mimořádně narušené vztahy k vlastním maminkám. Takže to, co můžeme dělat, je ozdravování nejbližších vztahů v rodinách – aby měli možnost komunikovat o svých vztazích, svěřovat se i mimo rodinné kruhy, přemýšlet o svém vztahu k mamince, podporovat rodiny v tom, aby děti mohly setrvávat s maminkami mnohem déle, než jak je tomu dnes. To všechno je důležité. Jsme jedinci, u kterých je prazáklad vztahu v citové vazbě. A první, co vytváří první schod citové vazby, je vztah dětí vůči vlastním maminkám.