Jednou, dvakrát týdně. Češi mají méně sexu, zato větší repertoár vzrušujících aktivit

Praha 5. srpna 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

V Národním ústavu duševního zdraví jste letos přišli na dvě zásadní zjištění – Češi mají méně sexu, to je první zjištění, a tím méně jsou v pohodě, to je to druhé. Kdo vám tohle řekl?
Jsou to zjištění, na která jsme přišli v rámci celonárodního reprezentativního průzkumu Czechsex, který probíhal od listopadu loňského roku do letošního března. Jsou to takové první střípky. Myslím, že zásadních zjištění budeme mít víc, ale tohle se spíš líbí tisku. Určitě to nezní tak, že Češi mají málo sexu a s tím, že ho mají málo, jsou spokojeni. Zjištěním je, že mají méně sexu než v předchozích průzkumech. To, že jsou sexuálně spokojení, nemusí souviset s tím, že ho mají málo nebo moc, ale s tím, že jsou v pohodě se svojí sexualitou. A to je trochu jiná věc.

O kolik méně sexu máme? A jak se to dá kvantifikovat?
Metodika je trošku jiná, proto je srovnávání poměrně těžké. V předchozích průzkumech jsme měli pět cyklů celonárodních průzkumů, které ale skončily deseti lety. Od té doby nevíme nic. Třeba v posledním průzkumu od Petra Weisse a Jaroslava Zvěřiny z roku 2013 byla udávaná frekvence partnerských souloží zhruba dvakrát až třikrát týdně. A když jsme v našem průzkumu udělali neprezentativní populační průměr, tak nám vycházelo, že za poslední měsíc udávali muži a ženy méně než jeden sexuální kontakt s druhou osobou za měsíc, což se zdá jako obrovský rozdíl.

Nicméně není to tak srovnatelné proto, že v tom předchozím průzkumu se jednalo pouze o osoby, které v čase průzkumu měly nějakého sexuálního partnera. Měly někoho, s kým sexuální aktivity provozovaly. Osoby, které v době průzkumu neměly sexuální kontakt, sexuální zkušenosti nebo nemohly mít sexuální aktivity z různých důvodů – nemoci, těhotenství, odloučení partnerů – tak ty do celkového průměru předtím nebyly započítány.

Dá se to tedy teď porovnávat?
Ano. Když se v našem průzkumu podíváme třeba na počet partnerských sexuálních kontaktů, tak se pohybujeme na čísle 5,6 až 5,7 krát v posledním měsíci, což je zhruba jednou až dvakrát týdně. Trochu tam vidíte, že je to mírnější posun, než když se podíváte na absolutní populační průměr. To je ale zapříčené spoustou věcí. To je třeba tím, že nám přirozeně stárne populace, počet sexuálních aktivit v partnerském kontaktu tak většinou klesá. Takže máte více zahrnutou tuto část populace. Také pozorujeme mírný pokles sexuálních aktivit u mladších generací a pozdější nástup partnerských sexuálních aktivit a navazování vztahů. Cekově se nám to tedy sníží.

Říkala jste, že méně nutně nemusí znamenat málo. Jak se tohle dá zhodnotit? A máte k dispozici třeba i mezinárodní data, s nimiž to lze porovnávat?
Není to výrazně jiné, než v jiných průzkumech. Frekvence jednou až dvakrát je taková běžně udávaná. V případě, že máme sexuálního partnera, v okolních státech je to třeba až třikrát, v různých průzkumech, které se teď celosvětově dělají. Takže o tom, že je to extrémně málo, bych nehovořila. 

Třeba je to hodně, nevím…? 
Ani málo, ani moc. Tak akorát. Je pravda, že trochu pozorujeme trend, který se v populaci celkově snižuje. Na druhou stranu to, jestli je to málo, si hodnotí sami lidé. A vzhledem k tomu, že jsou s tím třeba v pohodě, tak to zřejmě není negativní trend. Zároveň se tu bavíme jenom o partnerských sexuálních aktivitách. S novými technologiemi a trendy vidíme, že nám rostou jiné formy sexuálního vybití, různé jiné formy sexuálního kontaktu, i třeba s partnery na dálku. Takže sexuální repertoár může být ještě pestřejší a neodrazí se nám to čistě v partnerských sexuálních aktivitách. Ve finále to tedy nemusí být tak málo.

Generační problém?

Pokud je penetrativního sexu méně – a to na datech, která máte k dispozici, můžeme dokázat – tak je pro to jaký důvod?
Důvody, které jsem zmínila, určitě platí. To nám hýbne populačním průměrem. Ale určitě je tam spousta dalších věcí, jako například možnost vybíjení sexuální touhy pomocí masturbace, konzumace různých materiálů, které jsou teď běžně dostupné, používání nových technologií…

To ale asi bylo i před deseti lety, ne?
Před deseti lety ano. Ten největší posun ale nastává v poměru nejstarší versus nejmladší generace, takže se pořád bavíme o populačním průměru. Možná je lepší se bavit třeba o různých kohortách nebo generacích, co se tam může objevovat za trendy. Třeba právě u nejmladší generace, v kohortě 18 až 25 let, menší procento osob uvádí, že mají v současné době partnerský vztah. Tím pádem nemají stabilního sexuálního partnera pro partnerské sexuální aktivity za poslední měsíc, což je logické. Oproti předchozím generacím je tam patrná i nižší zkušenost se sexem. Až třetina mužů v této kohortě uvádí, že ještě nikdy neměli partnerské sexuální aktivity. To celkový průměr celkově stáhne. Zároveň je tam ale vyšší užívání pornografie. Pornografie v útlejším věku, kontaktování partnera na dálku, posílání erotických zpráv, posílání různých obrázků…

Takže to může být i generační věc, že moderní technologie a interakce pomocí sociálních sítí proměnily naše potřeby?
To je totiž zajímavé. Ptali jsme se na preferenci sexuálních kontaktů s partnerem v porovnání se solitérními sexuálními aktivitami, čili s masturbací. A tam byla preference i v mladších věkových kategoriích jednoznačně ve prospěch partnerského sexu.

Tak jak to, že ho lidé mají méně?
Protože třeba oddalují to, kdy mají dlouhodobého partnera. Nebo oddalují první sexuální kontakt. Takže ho sice nemají, ale mohou provozovat širší repertoár aktivit, které jsou vzrušující. To znamená, že se rozšiřuje spektrum, co pro nás znamená sexualita a co můžeme s partnerem vůbec provozovat. Nemusí to být vnímáno negativně. Další, co nám u mladších věkových kategorií hraje roli, je doba a to, že nám prudce narůstá výskyt duševních onemocnění. Výskyt úzkosti, užívání antidepresiv… To jsou věci, které nám biologicky ovlivňují sexuální touhu. Takže tam může být u určitého procenta taky tento důvod. A na populačním průměru se to potom celkově projevuje. Ale my spekulujeme. To jsou jiné sociální změny a v oblasti duševního zdraví epidemiologické, o kterých víme. Pomocí toho pak interpretujeme to, co tam máme. Nic jiného dělat nemůžeme. Neptali jsme se jich, proč to tak je.

Byla ale položena otázka, jestli jsme spokojení s množstvím kontaktů. To, co jste nakonec zjistili, bylo to, že Češi s množstvím přímého sexuálního kontaktu, které se snížilo, spokojeni jsou, nebo ne?
Češi na otázku, zda jsou spokojeni se svým sexuálním životem, odpovídají, že jsou spíše spokojeni. To může znamenat frekvenci, můžu být spokojený s tím, jak to mám nastavené, jak mě lidi přijímají, co mám k dispozici, že mám dostatek informací o sexu…

Což ale může souviset i s tím, že jsme mnohem otevřenější?
Dlouhodobě – protože výzkumy děláme dlouhou dobu v různých oblastech sexuality – domnívám, že Češi jsou v oblasti sexuality velmi otevření. To se projevuje i na tom, že tyhle výzkumy velmi rádi vyplňují. I ve chvíli, kdy máme reprezentativní průzkum, takže opravdu zahrnujeme všechny věkové kohorty a všechny regiony, míváme nižší tzv. dropout – odpad respondentů, kteří nám to nevyplní – než třeba v okolních státech. Takže se zdá, že se jsou Češi poměrně hodně otevření tomu sdílet věci o své sexualitě.

Vnímáte, že to třeba u mladší generace je víc otevřené, než to bylo dříve?
Z dat to nepoznáme, ale určitě vám můžu říct i z praxe nebo z jiných výzkumů, že je otevřenost poměrně velká. Pak to ale zase není reprezentativní, takže to mám zkreslené, ale nebyla tam otázka. 

Na datech se to neodrazilo? 
Nepoznáme to.

Nevyžádaný sex

Mapovali jste i případy sexuálního nátlaku a násilí a následná ohlášení na policii. Dlouhodobě víme, že to procento není z mnoha důvodů moc velké. U znásilnění to bývá do 10 procent případů, a to jsem ještě optimistický. Co jste zjistili?
To bylo jedno z méně pozitivních zjištění Chechsexu, protože se hodně potvrzuje to, co říkáte. Procento osob, které zažily sexuální nátlak nebo znásilnění, bylo u žen skoro 17 procent a u mužů kolem 5 procent. Dokonce jsme tam měli i otázku na nevyžádaný sexuální kontakt, což není přímo znásilnění. To už se týkalo asi 30 procent žen, takže to už se pohybujeme v řádu milionů lidí.

To jsou případy, kdy například muž kontaktuje ženu a pošle jí fotografii svého přirození, aniž by o to samozřejmě stála?
Ne, toto bylo skutečně kontaktní. To byl nevyžádaný fyzický kontakt se sexuální motivací. To jsou obrovská čísla. Procenta nahlášení byla u žen kolem 6 procent a u mužů ještě daleko méně, kolem 2 procent. Takže to je ještě horší, než uvádíte vy. Lidé u nás tyhle nevyžádané sexuální kontakty a znásilnění nenahlašují. Dokonce jsme se ptali, proč to nenahlašovali. Pořád dominuje – zejména u mužů – to, že v tu chvíli aktivitu nevyhodnotili jako sexuální nátlak nebo obtěžování. Druhý nejčastějším důvodem byl stud. Potom to byl strach, že se to někdo dozví a pak tam byly takové běžné důvody, které souvisí s tím, kdo to udělal, že by je to třeba ovlivnilo nebo osobu, která to způsobila, chtěli chránit. To převažující nám značí, že náš systém a obecně systém edukace není ještě dostatečně nastaven a není dostatečně senzitivní na tento fenomén.

Proměňuje se to v čase? Máte porovnání s minulostí, zda případů přibývá?
Není to úplně porovnatelné, protože byly tehdy trochu jiné otázky. Podobné údaje máme z nedávného průzkumu proFem, který byl také reprezentativní, a tam to bylo to samé. Trochu větší počet nahlášení tam byl, byť otázka byla položená trochu jinak. Bylo to ale velmi podobné, do těch 10 procent. Moc se to tedy nemění.

Jak to změnit? A k čemu ta čísla můžou ve výsledku posloužit?
Data sbíráme proto, abychom ukázali, jaký je reálný stav populace a její zkušenosti. Ukazuje se, že případů je skutečně hodně, takže víme, pro kolik procent obyvatel to děláme a pro jaké počty. Takže by tu měl vzniknout tlak, že je to asi relevantní záležitost, věnovat se prevenci sexuálního násilí, obtěžování, rozvoji preventivních aktivit, služby pro oběti, ale i pro osoby, které jsou třeba ve zvýšeném riziku nebo již spáchaly sexuálně podmíněný trestný čin. Tam je třeba také na obou stranách poměrně intenzivně nastavovat sociálně zdravotnický systém. A samozřejmě to ukazuje na to, že potřebujeme zabrat jednak v edukaci mládeže v kontextu rozpoznávání sexuálních hranic a budování sociálních dovedností a jednak v neustálém masírování veřejnost a šíření osvěty. To všechno jsou věci, které se dají dělat.

Na druhou stranu víme, že máme těžce přetížený zdravotnický systém. Markantní je to zejména v oblasti sexuologie. Je tedy třeba vymýšlet další způsoby, jak systém odtížit a poskytnout včasnou pomoc. Osobně to považuji za důležité a za něco, čím se Czechsex odlišoval od jiných průzkumů. Například na konci zpovídání respondentů byli všichni informováni o možnostech péče. Jednak pro oběti sexuálního násilí, pro osoby, které třeba mají pochybnosti o své sexualitě, ale také třeba o lince SexHelp, což je Národní linka pro genderové a sexuální zdraví, která může poskytnout první můstek.

Tím, že mají Češi méně sexu, může to být riziko i třeba stran plodnosti a reprodukce? 
Může to s tím souviset, kdybychom neměli žádný sex. Ale ve chvíli, kdy se lidé rozhodnou mít sex a mají ho s kým provozovat, tak pořád probíhá. Vlastně jsme poměrně málo zmiňovali pozitivní data – lidé si sex umí užít, pravidelně ho dosahují ve větším procentu, než třeba uváděli v předchozích průzkumech. Takže sex, zdá se, pořád probíhá. Samozřejmě, že jsou jiné trendy, jako třeba výskyt prevalence duševních nemocnění nebo i prevalence sexuálních obtíží, která je poměrně vysoká. Je jich víc ve vyšších věkových kategoriích, takže tenhle populační trend nám potom snižuje i reprodukční schopnost populace, ale nevnímám to jako alarmující. Samozřejmě jsou další věci, jako je třeba snižování počtu spermií ve spermatu, které jsou oplodnění schopné, ale to je už úplně jiné téma, úplně na jiného odborníka. Ale neviděla bych to tak negativně.