Bohumil Klepl: U politiků v televizi vypínám zvuk. Jejich mimika, bez nutné vaty, vám hodně řekne
„Nechci se tvářit jako Ježíš Kristus, ale hodně jsem cestoval. Zcestoval jsem skoro všechno a je mi špatně z české malosti. Z české zvláštní malosti, která se tady rozpíná a rozkřikuje. A nevím, co mají lidé strach, že se ještě stane,“ říká herec Bohumil Klepl, sváteční host velikonoční Osobnosti Plus.
„Když pojedete tisíc kilometrů dál, pochopíte, co se děje skutečně špatně. A z toho mám někdy běsy. Obdivuji a jsem rád, když vidím mladé lidi, kteří jdou do ulic a začnou tam něco provádět a říkat něco nahlas. My jsme také chodili, ale já už teď na to nemám,“ dodává.
Beze zvuku
Klepl vysvětluje svůj vztah k aktuálnímu politickému dění. Říká, že k politikům a činitelům přistupuje vždy jako herec. „V televizi si pokaždé vypínám zvuk a sleduji jenom jejich mimiku. Často tím odhalíte daleko víc, než vatu, kterou tam pán nebo paní říká. A hodně vám to o nich řekne.“
„Fascinuje mě především ředitel televize Barrandov, pan Jaromír Soukup. Tam se něco stalo. Něco psychiatrického. Způsob jeho donkichotství v tom rybníčku deseti milionu lidí mně připadá, jako 'kterak kašpárek peklo polepšil.' U našeho pana prezidenta si říkám: buď džentlmen, Bobe, o starých, nemocných lidech se nemluví.“
Bohumil Klepl
Herec Bohumil Klepl se narodil 31. března 1958 v Moskvě. Vystudoval Divadelní fakultu Akademie múzických umění. Nejprve působil výhradně jako divadelní herec. Do všeobecného povědomí jako televizní herec se dostal až díky režisérovi Karlu Smyczkovi, který ho obsadil v úspěšném českém seriálu To jsem z toho jelen. Za celou divadelní hereckou kariéru vystupoval v Západočeském divadle v Chebu, Divadle Na zábradlí nebo v Divadle Komedie. Mezi jeho další televizní činnost patří role ve filmech Účastníci zájezdu (2006), Místo v životě (2006), Velmi křehké vztahy (2007) nebo ve filmu O život (2008). Pravidelně se objevuje i v zábavném pořadu TV Prima Hádej, kdo jsem.
Kristova léta a dost
„Chtěl jsem být slavný. Byl jsem ambiciózní a měl jsem tu touhu asi do pětatřiceti let. Být hrozně slavný. Tak, aby mě lidi obdivovali na ulici, aby říkali: to je on. Vlastimil Brodský říkal: Bohoušku, když se ti to nepovede do třiatřiceti, tak se na to vykašli,“ vzpomíná na dobu svého působení v oblastních divedlech, která ho neuspokojovala.
„Mně už bylo ke čtyřiceti a nic. Ale zachránilo mě angažmá v Divadle Na zábradlí, kde se tenkrát formovala skupina kolem Petra Lébla. A to bylo moje nejumělečtější období, kdy jsem, myslím si, něco ještě i vytvářel. Kdy jsem tvořil role. Teď spíš překresluji sám sebe do jiných poloh,“ dodává.
Do Ruska se vracet nechci
Herec, který měl arménskou matku a otece českého diplomata v Moskvě, prožil část života v baště totalitního režimu. Dodnes mluví plynně rusky a může jako jeden z mála přidat k dobrému, že ho v rukou držel Leonid Iljič Brežněv.
„Už bych se tam nechtěl vrátit,“ říká, ačkoli má na dětství příjemné vzpomínky. „Mám plné zuby té jejich široké duše. Široké duše, velkých gest, velkých plánů, velkého fanatismu, velkého dogmatismu a velké fašizující urputnosti.“
„Když jsem byl mladší, jezdil jsem za babičkou do Gruzie k Černému moři a po cestě pobýval v Moskvě, kde jsem měl možnost se poznávat s lidmi, jako je Oleg Gerasimov nebo Vladimir Vysockij. A často jsem se potkával i s historikem Vladimirem Volkovem, evidentně napojeným na KGB. Ten mi v sedmdesátých letech řekl: Víte, Bobe, celý ten Pentagon, FBI... to jsou naši žáci.“
„Rozumím tomu víc, než bych rozuměl problematice USA. A rozumím tomu spíš srdcem, protože rozumím ruské nátuře. Putin, to je neobvyklé zvíře. To, co dělá, nemůže dělat každý. Je člověkem, který má v sobě nějaký shakespearovský dar v něčem, co málokdo z nás má," vysvětluje herec a poukazuje na Putinovu zkamenělou mimiku: „Podívejte se na Žirinovskeho, to je ukřičený blázen. Putin, ten nehne ani brvou.“
Syndrom vyhoření
„Nemám,“ odpovídá Bohumil Klepl na otázku moderátorky, jestli má rád hraní. „Beru to jako práci. Je to dennodenní činnost. Teď si tu povídáme, to je ještě relax. Pak pojedu šest hodin do Opavy a tam budu hrát. Pětkrát. Pak se vrátím, den volna a znova. A to je pořád dokola. Už to trvá dlouho. Neříkám, že to dělám zadarmo. To ne. Ale jak říkal můj pan psychiatr: vy trpíte syndromem vyhoření. A to už je vidět i ve vašich očích. To už nenaženete.“
