Velká analýza voleb: dělení na město a venkov už neplatí, klid je nová emoce v politice

Máme po volbách. Petr Pavel je novým prezidentem České republiky. Získal skoro o milion hlasů víc než Andrej Babiš.
To, co víme z výzkumů je, že byla nezvykle vysoká účast sedmdesát procent.

Třetí nejvyšší v historii samostatné České republiky.
Je to tak. Je to skutečně vysoká účast, a nezvykle vysoká na to, že vyšší účasti byly většinou v 90. letech a potom to trochu klesalo a dokonce i v parlamentních volbách. A to myslím ve volbách do Poslanecké sněmovny, kde vlastně očekáváme normálně tu nejvyšší účast, tak někdy po roce 2000 klesla k nějakým 59 % a ustálila se potom kolem 60 %. Takže tohle je skutečně nezvykle vysoká účast. 

A zdá se, že mobilizace nastala už před prvním kolem. A teď spíš ti lidé nebyli demobilizováni a naopak ještě došlo k velmi malinké mobilizaci. Je i dost nezvyklé to, že se povede za takto krátký čas ještě mobilizovat. To se povedlo Miloši Zemanovi. Normálně je to totiž tak, což pozorujeme u senátních voleb, že první kolo zaznamenává tu vyšší účast a druhé kolo nižší. A tady vlastně v minulé volbě Miloš Zeman zvýšil volební účast, čímž vyhrál. 

Teď byla od začátku poměrně vysoká mobilizace a povedlo se ještě mobilizovat více, dejme tomu o dva procentní body. A evidentně mobilizovaly obě strany, protože i ten zisk Andreje Babiše byl velmi vysoký.

Tak jak jsem se díval na mapy po volbách, tak to vypadalo (a už jsem se o tom bavil v jedné z minulých epizod s Annou Shavit), že se nám tak jako rozplynula štěpící linie mezi městem a venkovem.
Ano, ona tam vlastně nebyla už ani v minulých volbách. Kdybychom se podívali na mapy z roku 2018, což byl Jiří Drahoš a Miloš Zeman, tak i tam, pokud bychom nezobrazovali pouze vítěze, ale dejme tomu rozdíl mezi oběma kandidáty, tak bychom viděli, že v mnoha oblastech to nebylo tak vyhrocené, jak by se očekávalo. 

Mapy jsou totiž zavádějící, pokud barvíte jenom to, kdo má zisk, a nebarvíte to, jak velký zisk to vlastně je. Protože kdybyste to udělal, třeba v těch předešlých volbách, tak by se zjistilo, že vlastně rozdíly někdy byly velmi malé. Obecně ten rozdíl mezi Jiřím Drahošem a Milošem Zemanem nebyl velký a ty rozdíly byly relativně malé.

Město - vesnice se v podstatě dělí podle velikosti obyvatel daného sídla nebo obce a myslím si, že všichni tak trochu tušíme, že obec, malá obec může být v různých oblastech a v různých kontextech. Malá obec může být obec při Praze, která je napojená dopravně na Prahu, kde všichni pracují v Praze, školy opět navštěvují děti v Praze atd. A je to obec, která má úplně jiné sociodemografické složení obyvatel, než dejme tomu obec do 5000 obyvatel, která je třeba na pomezí dvou krajů, kde je špatné dopravní spojení a která se vylidňuje.  

Takže když se ptáme na město versus venkov a to, že se to stírá, tak je to prostě tím, že ten ukazatel v sobě zahrnuje mnoho nepřesností. Lepší měřítko je nikoliv jenom velikost obce, ale nějaká periferie versus centrum nebo napojení na centrum, dostupnost centra atd. Ono to, jak je ta obec napojená na centrum, potom souvisí s tím, jestli se ta obec vylidňuje a jakou má třeba věkovou strukturu, protože s volbami samozřejmě souvisí nejenom vaše geografická poloha, ale i to, v jakém jste věku, jaká je vaše životní úroveň, jaké je vaše zajištění. 

Samozřejmě my se na to z hlediska velikosti díváme při výběrech, když děláme výzkumy, tak velikost obce je podstatným parametrem, a to prostě proto, že to zajišťuje reprezentativnost vzorku. Ale ne nutně, protože různě velké nebo stejně velké obce mohou být velmi různé v různých kontextech. 

Jak si vysvětlujete tedy to, že Petru Pavlovi se podařilo zvítězit v 60 okresech v Česku? On neuspěl pořádně jenom v těch chudších lokalitách na severu Moravy a na severozápadě Čech. Ale jinak ovládl Česko.
Když opět jenom barvíme na vítěze, tak je to trochu zavádějící, protože samozřejmě ty zisky jsou různé. Už to, co vidíme na první pohled, když se na mapu s procentuálními zisky podíváme, je, že největší odskok má Praha, ta je taková velmi samostatná. A potom vidíme v různých krajích a v různých typech obcí různé zisky. Vidíme, že skutečně ještě poměrně nadprůměrné zisky jsou v těch krajských městech, potom už v těch obcích jakoby střední velikosti, tam se postupně začíná jakoby sbližovat zisk těch kandidátů.

Takže je to tak, že Petr Pavel samozřejmě získal enormní množství hlasů, takže musel vyhrát v poměrně dost okresech. Ale samozřejmě i ten zisk Andreje Babiše - s Petrem Pavlem byli třeba v Ústí relativně vyrovnaní, že ano. Tam ten rozdíl nebyl tak výrazný. Bylo to lehce přes padesát procent. To znamená, to není tak podstatný zisk.

Na mapě, když se to vybarví jenom na vítěze, tak je to podstatný zisk, ale vidíme tam, že je to velmi lehký zisk. Takže kdybychom rozdíly u kandidátů barvili spíše do nějakých odstínů, tak uvidíme, že to není jenom pár okresů, kde Andrej Babiš vyhrál, ale je silnější prostě skutečně na tom severu, jak v Moravskoslezském kraji, tak třeba v Ústeckém kraji. 

Vidíte teď Česko jako rozdělené?
Asi nastalo nějaké momentum, kdy se právě vlily emoce do toho, že někdo vyhrává, někdo prohrává atd. Ale myslím si, že pokud máte binárně zvolit a) nebo b), tak to nutně musí rozdělit, protože zvolíte a) nebo b). Takže ano. Nepochybně jsou tam voliči, kteří jsou silní zastánci Petra Pavla a silní zastánci Andreje Babiše. 

A pak i vidíme voliče, kteří tu volbu nemají tak vyhrocenou. Dokonce jsme to viděli i v minulých volbách, že v prvním kole byli lidé, kteří zvažovali, jestli volit Jiřího Drahoše nebo Miloše Zemana. A pro ně ta volba nebyla natolik emotivní nebo osudová, aby si nedovedli představit, a aby jim třeba nebyli oba kandidáti jeden více či méně sympatičtí nebo k tomu druhému jenom necítí dostatečně sympatie. 

Když se to dostane v té totální binaritě, tak už potom ano, musíte něco zvolit a samozřejmě to má nějaké momentum, a to se právě dá dál zkoumat, nakolik to i přetrvá ve společnosti. Protože samozřejmě mnoho lidí se o politiku zas tolik nezajímá, aby dennodenně v sobě nosili to, že vyhrál Petr Pavel a že to nikdy neskousnou. Nebo aby si mysleli, že se teď zcela změní jejich životy. Tak to není. 

Pro část lidí to samozřejmě způsob osudové volby je. A dost záleží potom na narativu, na politicích a také na médiích jak tu situaci jsou nebo nejsou schopni zklidnit. Ale není to tak, že tato volba nějak významně, jako jediná, rozděluje společnost. My dokonce vidíme, že každé volby jistým způsobem polarizují. Zejména tím, jak se o nich ve společnosti mluví, jaké dostanou přívlastky, jakým způsobem se k nim lidé vztahují, že to je nebo není volba důležitá pro jejich život a co se po volbách stane a tak dále. A většinou se potom po všech volbách ukáže, že volba je méně osudová, než se zdála předtím a že ten politický i normální život nějakým způsobem pokračuje.

Že to nejsou ty nejdůležitější volby v historii…
Přesně tak. Ale ta polarizace samozřejmě třeba nastávala už v roce 2021 v souvislosti s parlamentními volbami. Takže není to tak, že by tato volba byla něčím zcela výjimečným. Spíše záleží na tom, jak moc je to vyhrocené a jak rychle to pomine v dění dalších dnů, protože samozřejmě tady dále poběží agenda dnů jako válka na Ukrajině nebo dalších tisíc agend, které jsou důležité a které ten stát musí zajistit. Dále se budeme zajímat o to, jakým způsobem naše životy ovlivní dostatek nebo nedostatek energií, jak se bude dál vyvíjet energetická krize způsobená válkou atd.

To znamená, že v tuto chvíli společnost jako rozdělenou vidíte, logicky, protože je krátce po volbách, ale je otázkou, na jak dlouho. A tak se chci zeptat. Může k uklidnění situace přispět i sám nově zvolený prezident? A je to vůbec jeho role?
Může samozřejmě. A není to jenom prezident. To, jakou rétoriku politici ve veřejném prostoru zvolí, tak takový standard určí. To, nakolik budeme nebo nebudeme vulgární nebo útoční ve veřejném prostoru, je dáno jenom tím, jaké standardy si nastolíme. 

A není to samozřejmě jenom oficiální příležitost nebo oficiální rozhovory v médiích atd. Stále větší roli hrají projevy v rámci sociálních médií a to, jaké standardy tam určíme, určí nejenom současní politici, ale samozřejmě i bývalí politici, bývalí premiéři. 

Bývalí prezidenti.
Tím, jak se vyjadřujeme a co říkáme, to, jestli zvolíme respekt k jakémukoliv názoru nebo soupeři, nebo se mu vysmíváme nebo jím pohrdáme nebo zesměšňujeme, to je na sítích je přítomno dennodenně od mnoha aktérů a politici naprosto jasně nastavují styl komunikace. Samozřejmě ho nastavují i média. To, jestli významné osobnosti na sítích jsou ironické, zesměšňující, jestli tam dochází k nějakým až torturám, dejme tomu, člověka, který se jenom nešťastně vyjádřil atd., to všechno sítě umí velmi dobře.

To zveličují potom.
Přesně tak. Tam se můžete dostat do komunikační spirály, která je na konci dne v podstatě úplně o něčem jiném, než byla na začátku dne, kdy to mohl být úplně nevinný výrok, který neměl znamenat nic než to, že jste to jenom naťukal a odeslal a myslel si, že to je v pořádku.

Petra Pavla zvolily více než 3 miliony občanů této země. Ale v Česku žije víc než 10 milionů lidí, o něco méně těch s volebním právem. Jde tedy ve výsledku být prezidentem skutečně všech, což je taková prezidentská mantra?
V zásadě u prezidenta takto definovaného s pravomocemi asi ano. Tam jde o to, jestli jsme v prezidentském systému, nebo jestli jsme v systému, kde vládne premiér a vláda, což v České republice jsme. A jde o to, co od prezidenta očekáváme. Ta role je sice nějakým způsobem politická, ale ne významně, aby musel nějakým způsobem zasahovat do každodenního života země. To dělá vláda.

Takže od něj se očekává reprezentace, od něj se očekává nějaká dohoda s vládou v oblasti zahraniční politiky. Očekává se, dejme tomu, nějaká moderace a vykonávání pravomocí jemu svěřených, kde sehrává nějakou funkci potvrzovací nebo jmenovací nebo případně kooperuje na nějakých významných aktech.

Takže v zásadě v České republice to asi lze, protože tam skutečně nemusí vstupovat do té přímé exekutivy. A ta funkce tak občany i pojímána je. Oni od něj očekávají nějakou důstojnou reprezentaci. Že to bude slušný, důstojný člověk, který bude reprezentovat a bude zachovávat dekorum.

Že když už jsem vás nevolil, tak nás aspoň důstojně reprezentujete v zahraničí.
Přesně tak. A nejenom v zahraničí. Lidé čekají, že prezident se bude nějak nějakým způsobem zajímat o problémy své země, že bude vykonávat nějaké funkce, které jsou dejme tomu obřadní nebo nějak jako reprezentativní i v rámci republiky. A že to bude mít svou úroveň a dobrou úroveň.

Jaké další ideály si projektujeme do prezidenta?
V zásadě to nejsou nijak složité úkoly, ani ideály. 

Ne každý je dokáže splnit.
Ale lidé očekávají čestného morálního člověka, který se bude chovat slušně a hlavně důstojně. Tu funkci si spojujeme s nějakou důstojností, která tam musí být. A na tu důstojnost je kladen samozřejmě velký důraz.

Mediální obraz Petra Pavla je takový, že to není muž mnoha emocí. Nicméně emoce jsou zásadní u každých voleb a u těchto byly minimálně velmi vidět, ať už je to strach nebo možná i nějaká naděje. Narážím teď třeba na rozhovor socioložky Petry Guasti v rozhovoru s Lindou Bartošovou pro Aktuálně.cz, ve kterém zmiňovala, že kampani dominoval strach až téměř do posledních dní. Před volbou pak viděla i emoce naděje. Takže vyhrála naděje nad strachem?
Já bych rozporovala jenom to, že tam byla naděje v posledních dnech. Když se podíváme na kampaň Petra Pavla a na hesla o klidu a řádu, tak to tam bylo od začátku. Vlastně ta kampaň od léta byla o tom: z chaosu se stane řád a tak dále. 

Ne pro každého ale řád musí znamenat naději.
Ale to, co ta kampaň sdělovala, bylo "se současným stavem nejsme spokojení a máme naději, že se z toho stane něco lepšího". A to je ta projekce naděje. V sociálních vědách se skutečně zkoumá většinou nějaký omezený rejstřík emocí. Hněv je jedna z nich. Naděje je jedna z nich. Ale ono vlastně říct, že kampaň Petra Pavla neměla emoci… Klid je taky emoce totiž.

To jsem řekl já, to byl takový můj laický pohled.
Jenom říkám, že rejstřík emocí, které to může vzbuzovat, může být různý. Dost často se i v marketingu zkoumají ještě emoce, jako je nuda a podobně. Takže my máme politickou kampaň spojenou s vyhrocenějšími emocemi, ale můžete zkoumat mnohem větší rejstřík emocí až po absolutní netečnost nebo že vás to nebaví nebo že nás to nezajímá atd.

Tak mě napadá - klid je tedy ale poměrně nová emoce v českém politickém prostředí. Není to tak?
Odkazování k řádu je poměrně časté v kampaních. 

A ten klid?
Ale klid asi ne. Klid je nová emoce a já si teď nevzpomínám na kampaň, ve které by to bylo zdůrazňováno. Většinou je zdůrazňována nějaká změna a s ní spojená naděje. Samozřejmě můžete zkoumat i nějaké emoce radosti nebo těšení se na něco atd. V politice můžete skutečně podobně jako v marketingu očekávat mnohem více emocí. Strach a hněv jsou těmi emocemi, které jsou takové nejvíce polarizující a nejvíce se zkoumají společně s tou nadějí, která potom překonává ten strach a hněv a vede vás jakoby do budoucna. 

A v té době, ve které žijeme, je klid vítanou emocí ve společnosti, v politickém prostředí?
Určitě ano. Já nepochybuji o tom, že všichni pracovali s výzkumy veřejného mínění a to, co tam všichni museli vidět, jsou obrovské obavy. Takže museli vidět, že lidé jsou neklidní z války na Ukrajině, že se potom ten neklid z války, případně z útoku postupně začal transformovat do ekonomických ne nutně jenom potíží, ale hlavně obav z budoucnosti. Jedna věc je, jestli máte teď potíže, a druhá věc je, jestli se obáváte, jak to zvládnete. To jsou skutečně dvě věci.

A ty obavy byly velké i u lidí, kteří zatím nepociťovali tak akutní potíže, ale obavy z toho, jestli to zvládnou v budoucnu a co se stane s jejich úsporami a jestli to skutečně zvládnou, byly velké. A vy si můžete vybrat, jestli to, co tam vidíte, budete brát, jako že zkusíte ten strach využít v kampani, anebo si řeknete, že lidé ocení, když jim řeknete, že bude klid a že se to nějak zvládne.