Jak je to s klimatickou změnou? Autoři dokumentu se vypravili za dvěma vědci, kteří se neshodnou
Globální klimatická změna, její důvody, důsledky a možná řešení, patří k tématům, která dělí společnost. Co je ale skutečnou příčinou klimatické změny a jak jí čelit? O to se přou zastánci přírody s lidmi s hospodářskými zájmy, a dokonce i odborníci různých specializací mezi sebou. V dokumentu pro Český rozhlas Plus dostali prostor dva vědci, kteří mají různé názory, ale spojuje je to, že je zajímá budoucnost planety.
Zástupce mladé generace Radek Štěpánek se v dokumentu pokouší přivést ke shodě a spolupráci odborníky Jana Pokorného a Jana Hollana. A současně plánuje svatbu a rodičovství, a tak potřebuje naději.
I když jako absolvent environmentalistiky na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity, žák Hany Librové, je skeptik a nemá daleko k environmentálnímu žalu. Jak z toho ven? Dokument vznikl jako součást projektu Rozděleni svobodou, ve kterém Český rozhlas mapuje štěpící linie ve společnosti a ukazuje svorníky.
Spor mez vědci
Radek je přesvědčený, že rolí environmentalisty je moderovat diskuse o otázkách klimatu. O téma se intenzivně zajímá, a tak si všiml, že se do zásadního rozporu dostali dva odborníci vedení stejným záměrem: zachránit planetu – Jan Pokorný a Jan Hollan.
Na začátku léta 2019 se Radek s Alenou Blažejovskou vypravili do Třeboně, kde žije a pracuje docent Jan Pokorný. Ten vystudoval biologii a chemii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Zabývá se ekologií krajiny a využitím sluneční energie v přírodních systémech.
Pokorný tvrdí, že v klimatických modelech, ze kterých vycházejí doporučení Mezivládního panelu pro klimatickou změnu (IPCC), se nepočítá s vlivem vegetace a vody. Ten je přitom podle něj klíčový. Zdůrazňuje, že kvůli pěstování plodin, které nesnesou zatopení vodou – především obilnin – se ve všech civilizacích soustavně vysušuje krajina a proměňuje se ve step.
Proti vývodům Jana Pokorného se postavil ve svém článku z června 2018, nazvaném „Přispívá někdejší záměrné odvodnění krajiny ke globálnímu oteplování?“ Jan Hollan. Píše: „Výpar nemění radiační bilanci naší planety: teplo spotřebované na výpar se vždy uvolní při kondenzaci páry jinde, hlavně ve větších výškách nad povrchem.“
Oproti Pokornému také tvrdí, že „voda v klimatických modelech samozřejmě nechybí, vystupuje v nich jako faktor důležitý při přerozdělování, transportu tepla, a také jako cíl výpočtů, pokud jde o vodní bilanci půd a dostupnost vláhy pro vegetaci. Ovšem ne jako příčina oteplování.“
Doktor Jan Hollan vystudoval fyziku na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity. Stal se odborným pracovníkem Hvězdárny a planetária Mikuláše Koperníka v Brně. Léta je spojen s Ekologickým institutem Veronica a nyní pracuje i pro Ústav výzkumu globální změny Akademie věd. V rozhlasovém pořadu ovšem mluví sám za sebe.
Úzkost
Radek Štěpánek a Alena Blažejovská se s ním sešli na Mendlově náměstí v Brně. Radek se ve snaze o moderaci debaty ptá, jestli by nebylo možné najít prostor spíš pro spolupráci než pro ten rozpor?
„Já prostor pro kooperaci fakticky nevidím,“ odpovídá Hollan. „Rady, co dělat v krajině, jsou tak všeobecně známé, že tam o tom není potřeba diskutovat.“
Pokud do roku 2050 nesnížíme vypouštění oxidu uhličitého na nulu, ovlivní to růst teplot na dlouhou dobu. „To je každý rok dneska deset miliard tun uhlíku, tedy skoro čtyřicet miliard tun oxidu uhličitého,“ shrnuje Hollan.
Radek se svěřuje, že z toho na něj padá úzkost. „Když jsem odcházel z přednášky, tak jsem si mnohem snadněji dovedl představit, že neuděláme nic, upečeme se tady a pobijeme se klacky. To mi přišlo jako víc představitelné než to, že necháme ropu a uhlí prostě v zemi.“
Na konci léta 2019 se Radek přesto oženil. I přes neúspěch ve snaze zprostředkovat dialog obou vědců je přesvědčen, že vše má v našem úsilí o záchranu planety svou cenu. „Všem nám o to jde. Jediné, kde z mého laického pohledu stojíte v rozporu, je to, jestli klimatickou změnu způsobuje vypouštění uhlíku nebo špatné hospodaření v krajině. Ale není důležitý ten spor.“
Změna klimatu dopadne na vinice, během 20 let se na Moravě přestane dařit Chardonnay či Müller Thurgau
Číst článek
To, že – jak říká – jsme na konci, v něm paradoxně probouzí naději. „Myslím si, že to je ta facka, která nás může probrat. A osobně mi dává naději, že to nenesu sám, že jsem našel člověka, se kterým do toho chci jít – vychovat děti s Terezou, dát jim co možná nejlepší příklad a co největší erudici, aby to zvládli.“
Nejrozdělenější? USA
Rozdělení veřejnosti v reakci na klimatickou změnu neplatí jen pro českou společnost. „Nejrozdělenější je společnost ve Spojených státech amerických,“ soudí ekopsycholog Jan Krajhanzl. Upozorňuje na to, že u nás vnímání závažnosti klimatické změny v posledních dvou letech výrazně vzrostlo.
Informace o klimatické změně přirovnává Krajhanzl ke sdělení o závažné chorobě. „I na to se reakce lidí liší a řada z nás schovává hlavu do písku.“ Problém je navíc v kolektivní rozptýlené odpovědnosti. „Je to, jako by člověk měl závažnou diagnózu, ale za její řešení neslo odpovědnost dalších 30 lidí.“
Zpráva, kterou přinášejí výzkumníci studující vývoj klimatu, je nepříjemná, ale není nutné ji představovat pouze jako negativní hrozbu. Nevyužitou příležitost vnímá Jan Krajhanzl v prezentaci změn nutných k oddálení nebo zmírnění vlivu klimatické změny jako příležitosti k ozdravení životního prostředí, tvorbu pestřejší krajiny, zelenějších měst.
