Byla to anabáze, prohlásíme o cestě ztížené četnými překážkami, o složitém vojenském tažení, zpravidla ústupovém, o komplikovaném jednání na úřadě. Typické je, že přes všechna úskalí dopadne dobře.

Rčení pod rentgenem Praha 7:08 15. dubna 2018 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Nejslavnější anabází české literatury je Švejkovo putování za regimentem do Budějovic.

Za první republiky se běžně se slovem anabáze spojoval návrat legií do samostatného Československa.

Pro anabázi je typické, že přes všechna úskalí dopadne dobře.

První anabázi popsal Atéňan Xenofon, žák Sokratův, voják, šlechtic, statkář a spisovatel. Ve knize Kyru anabasis popsal neúspěšný pokus prince Kyra zmocnit se perského trůnu a úspěšný návrat Kyrových řeckých žoldnéřů z nepřátelského území.

Xenofon byl účastníkem tažení a na zpáteční cestě hlavním velitelem Řeků. Expedici líčí okouzlujícím způsobem. Styl je jednoduchý až strohý, ale o to plastičtěji před námi vyvstávají svízele, jimž Řekové museli čelit během více než ročního pochodu nepřátelským územím. Malý příklad: 

„Řekové vystoupili nahoru a utábořili se v četných osadách, které byly bohatě zásobeny potravinami. Nebylo tam nic pozoruhodného, ledaže tam bylo mnoho úlů. Ti vojáci, kteří se najedli plástů, ztráceli vědomí, zvraceli a dostávali průjem. Nikdo z nich nemohl stát rovně. Kdo jich ochutnali jen trochu, vypadali docela jako opilí, kdo jich snědli mnoho, byli jako šílenci. Někteří z toho i zemřeli. Tak jich leželo mnoho jako po prohrané bitvě a duch vojáků velmi poklesl. Další den už nezemřel nikdo a vzpamatovali se přibližně ve stejnou hodinu. Třetí i čtvrtý den vstávali jako po otravě.“ (Kyru anabasis, Kniha čtvrtá) 

Anabáze se čte jedním dechem, jako detektivka. Jistě i proto zůstalo to slovo živé po bezmála dvou a půl tisíci let (Xenofon dokončil spisek v roce 377 před Kristem).

Jenže pozor:

Je navýsost sporné, zda ten vžitý výraz používáme správně.

Slovo anabasis, pochod vzhůru, rozuměj od maloasijského pobřeží do perského vnitrozemí, vystihuje jen první ze sedmi knih Xenofonova spisu. A to byla etapa nejsnazší: princ Kyros, rodem Peršan, ještě žil a alespoň některá města otevřela Řekům brány bez boje.

Vlastní „anabáze“ začala až po Kyrově smrti v bitvě u Kunax. Od té doby se muselo táhnout otevřeně nepřátelským územím.

A cesta shora dolů, tj. z vnitrozemí zpět k pobřeží, která Xenofonův spis nejvíce proslavila, se řecky jmenuje jinak - katabasis. 

Milan Slezák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít