Vězeň gulagu, válečný veterán, aktér vraždy židovských odbojářů. Zapomenutý příběh očima historika

Adame, ty se zabýváš pátráním po osudech Čechoslováků zavlečených do Sovětského svazu. A jeden takový příběh tě dovedl až ke skoro zapomenutému zločinu, který se odehrál na konci druhé světové války v Nízkých Tatrách na Slovensku. Dá se na úvod říci, čím je tento příběh výjimečný?
Výjimečný je zejména tím, že hlavní protagonista onoho příběhu Michal Krecul, kterému je 98 let a stále žije, žije v Kanadě, je jedním z posledních žijících pamětníků gulagů původem z Československa. Zároveň je zajímavý tím, že jsme o něm ještě před několika měsíci nevěděli. Ač se tímto tématem zabývám od roku 2006 a s kolegy v Ústavu pro studium totalitních režimů od roku 2008 sbíráme nejen rozhovory, ale i dokumenty z domácích archivů, od roku 2011 pracujeme na Ukrajině v archivech, které se dotýkají represí Čechoslováků v Sovětském svazu a v Ruské federaci ve spolupráci s občanským sdružením Memorial. Je to zároveň výjimečné v tom, kam nás to pátrání po jeho osudu zavedlo. Dospěli jsme k nečekanému objevu, a to sice zapomenuté vraždy v Nízkých Tatrách koncem války roku 1944.

A jak se to stalo, že ten případ nebo vůbec příběh Michala Krecula propadl vašimi prsty, když - jak jsi to zmiňoval - máte za sebou tak hluboké zkoumání. Kde jsi na jeho stopu narazil? Za jakých okolností se to stalo?
Ono tím, že se tímto tématem zabýváme již řadu let, tak se nám ozývají příbuzní krajanů, kteří byli internováni v gulagu. Žádají nás o dokumentaci k jejich případu. Žádaj nás třeba o to, abychom pomohli s pátráním, pokud nepřežili, kde skončili. A tímto způsobem se mi v létě minulého roku ozvala dcera pana Krecula s tím, že vyrůstala v Americe a v dětství jí otec vyprávěl zážitky z gulagu, které ona jako dívka vyrůstající v Americe nebyla úplně schopná pochopit.

A teď v jeho vysokém věku začala pátrat po tom, co z toho, co jí vyprávěl, se zakládá na pravdě, co tam vlastně mohl zažít. A tímto způsobem se dostala i na naše stránky “Čechoslováci v gulagu”, které máme i v angličtině. A napsala mi dopis, že právě ty příběhy, které tam jsou publikovány, jí pomohly osvětlit spoustu těch informací, které jí otec vyprávěl a zároveň napsala, že je stále naživu. Mě to samozřejmě velice zaujalo, protože těch žijících pamětníků gulagu už je skutečně málo a tento nám unikl.

Krátce na to jsem si s ní zatelefonoval. Zároveň jsem se mezitím koukl do našeho počítače, kde už máme tisíce spisů na ty naše krajany, kteří byli internováni v gulagu. Zjistil jsem, že jeho spis již máme zdigitalizován z Ukrajiny, takže jsem ho zároveň poslal. A během toho úvodního rozhovoru mi říkala, že byl potom po válce deset let vězněn tady v Československu na Jáchymovsku v uranových lágrech, což mě zaujalo ještě více. Protože těch případů navrátivších se vězňů gulagu, kteří potom skončili tady v táborech, známe tedy více, ale tady mi to přišlo trošku zvláštní. Tak jsem varoval dceru v tom smyslu, že je možné, že se tam objeví i něco velice nepříjemného, v tom jeho životním příběhu, když jsme o něm do dnešního dne neslyšeli.

Podařilo se s pomocí těch dokumentů, které jste už měli zdigitalizované, dostopovat, za jakých okolností se Michal Krecul dostal do sovětského zajetí?Jasně. Ten jeho případ je velice podobný dalším tisícům uprchlíků, kteří utekli z Maďary okupované Podkarpatské Rusi za války v letech 1939 až 1941 do Sovětského svazu a záhy byli zatčeni ze strany NKVD a odsouzeni za nelegální přechod hranice do gulagu.

On pocházel z Podkarpatské Rusi, tedy?
Ano, Michal Krecul pocházel z Podkarpatské Rusi. A podobně jako přibližně šest tisíc jeho krajanů z této oblasti utekl do Sovětského svazu. Záhy byl zatčen a odsouzen v dnešním Ivano-Frankivsku na tři roky do gulagu za nelegální přechod hranice.

Ty jsi v rámci historického pátrání cestoval do Ruska na ta místa, kde byli právě sovětským režimem internováni anebo dokonce na některých místech popraveni Čechoslováci. A dostal ses tedy i tam, kde byl vězněn Michal Krecul? Podařilo se něco o tom jeho pobytu v sovětském lágru zjistit?
Já jsem byl před pěti lety přímo na tom místě, kde byl vězněn, když jsme v Rusku natáčeli dokumentární cyklus Čechoslováci v gulagu, který běžel v ČT. A tam jsem samozřejmě žádné informace k jeho pobytu nezískal, protože jsem ještě neznal jeho příběh. A zároveň ty vězeňské spisy v Rusku byly u lidí, kteří přežili gulag, většinou zničeny a dochovaly se pouze dokumenty k těm, kteří v lágrech zemřeli.

Něco jiného jsou samozřejmě vyšetřovací spisy a to je právě to, co se nám podařilo získat z toho ukrajinského archivu - to je vyšetřovací spis od zatčení až po odeslání do gulagu. A pak je tam zpětná vazba, a to sice jeho propustka v roce 1943. Ale samozřejmě z vyprávění pamětníků, z dalších dokumentů víme, jakým způsobem tam vězni pracovali. Protože ta Uchta je do dnešních dnů centrum těžby ropy, je tam i Univerzita těžby ropy. Takže podobně jako Krecul, tam i další tisíce vězňů gulagu pracovalo na těžbě ropy v různých lágrech.

Je potřeba si uvědomit, že ten Uchtižemlag, ve kterém on byl uvězněn nebyl jeden tábor, ale skládal se z několika desítek pobočných táborů rozesetých po okolí Uchty. A tam tedy pracovali nejen na těžbě ropy, ale na všech možných souvisejících stavbách jako železnice, zpracování a přeprava ropy, těžba dřeva či odklízení sněhu, takže tam skutečně ti vězni dělali celou řadu prací. Michal Krecul měl to štěstí, že to vězení přežil. Na základě těch materiálů, které získáváme a postupně analyzujeme víme, že přibližně 15 až 20 procenr československých vězňů gulagu za války tu internaci nepřežilo. A on, stejně jako celá další řada Podkarpatorusínů, nebyl propuštěn na amnestii, která byla vyhlášena 3. ledna 1942. Krecul byl propuštěn až po vypršení trestu v září 1943.

A co se s ním dělo dál? Jak se potom dostal ze Sovětského svazu a kam mířily jeho kroky? My pak víme, že ta důležitá část jeho příběhu se odehrávala na Slovensku v roce 1944. Jak se tam dostal?
Podmínkou Kreculoval propuštění byl dobrovolný vstup do československé armády, která se formovala v Buzuluku. Michal Krecul tam musel zamířit stejně jako všichni propuštěnci, kteří byli bojeschopní. Dostal se tam asi po 14 dnech cesty po železnici.

Prodělal základní výcvik a byl odeslán na frontu. Zúčastnil se celé řady bojů, mimo jiné těch asi nejtěžších bojů na Dukle a záhy na to byl vysazen spolu s dalšími členy paradesantní brigády na Slovensko, aby tam pomohl Slovenskému národním povstání, které v té době už bylo v těžké defenzivě. On se tam dostal v říjnu 1944 a to povstání už bylo vlastně pomalu potlačeno jak německými jednotkami, tak gardisty.

No, já tě právě poprosím tedy o takovou malou kontextuální odbočku. Můžeme připomenout, jak zásadní kapitolou bylo Slovenské národní povstání na Slovensku ve druhé světové válce nebo vůbec vlastně v tom regionu střední a východní Evropy?
Ono to povstání sehrálo asi podobnou roli jako atentát na Heydricha tady v protektorátu. Ukázalo spojencům to, že Slovensko není pouze vazalem nacistického Německa, ale že tam je i nějaká síla, která se odhodlala k odporu.

Určitě tam hrálo roli i to, že zavázalo německé jednotky, které po vypuknutí povstání obsadily celé území Slovenska a musely se zabývat bojem s povstalci. V tomto ohledu to povstání určitě sehrálo velkou roli. Protože bylo vlastně jedním z nejvýznamnějších výbojových vystoupení za války v Československu, pokud můžeme mluvit o Československu, v té době tedy okupovaném, rozpadlém Československu.

A podařilo se zjistit více o tom, jakou roli hrál v tom povstání Michal Krecul? Do jakých činností byl nasazován a s kým vlastně působil?
On byl vysazen na letišti, které se jmenuje Tri Duby a zapojil se do bojů v okolí Banské Bystrice. Ale jak jsem již říkal, velice krátce poté, co se dostal na Slovensko, musel se stáhnout do hor a připojil se k partyzánské brigádě Jegorova, která se v těch horách rozmýšlela, co dál. Dostal se do jednotky kapitána Rudé armády Ivana Titovského, se kterým se měli přesunout do Nízkých Tater, do okolí Ďumbiéru. Ta jejich jednotka se rozpadla, čili on se dostal pod tlakem nacistických vojsk a gardistů do malé obce v Nízkých Tatrách, která se jmenuje Nižní Boca. A na okraji této vesnice se devět partyzánů ukrylo před pronásledovateli a s pomocí místních lidí tam přežívali.

No a to je také to místo, kde se Michal Krecul potom účastnil napadení skupiny ukrývajících se židovských odbojářů. Jak, Adame, k tomu incidentu a k té následné vraždě skrývajících se uprchlíků došlo?
Partyzáni na začátku netušili, že na druhé straně kopce, kde se schovávali oni, se schovává i skupina deseti židovských odbojářů - sedm mužů a tři ženy v lesním úkrytu, kam utekli před záborem Liptovského Hrádku, odkud pocházeli. A s pomocí místních, kteří jim tam nosili jídlo, přežívali v lese v úkrytu, který si tam vybudovali.

A není úplně jasné z vyšetřovacích spisů, které jsem procházel, kdo inicioval návštěvu tohoto úkrytu ze strany partyzánů. Každopádně ten člověk, který je zásoboval potravinami, tak k tomu úkrytu dovedl skupinu pěti partyzánů, mezi nimi i Michala Krecula. Ti ty skrývané Židy nejdříve obrali o peníze, o zlato, jídlo, oblečení a pak se vrátili zpátky do svého úkrytu. Již večer ale sovětský velitel Ivan Titovský rozhodl o tom, že musí svědky jejich loupežného přepadení povraždit. Čili druhý den se tam tato skupina skutečně vrátila a povraždili všechny poschovávané židy.

Přestože vlastně byli na jedné straně, protože obě ty skupiny působily jako odbojáři?
Je to tak. Jednalo se skutečně o loupežnou vraždu s cílem obohacení na těchto lidech, kteří tam byli v podobné situaci jako oni, když se tam skrývali před pronásledováním.

A víme něco víc o tom, kdo byly ty oběti a jaké byly jejich osudy? Ta partyzánská skupina tvrdila, že zabili německé vojáky. Jak se potom přišlo na to, že šlo o vraždu židovských civilistů?
Ono se to vědělo hned, jak tomu došlo, protože potom v zejména v 60. letech se rozjelo velké vyšetřování. Bylo vyslechnuto přes 45 svědků těchto událostí a celá řada místních, ale i těch partyzánů, kteří se dožili 60. let, kdy vyšetřování probíhalo. Nakonec se ukázalo, že oni moc dobře věděli, o koho se jedná.

Protože první den, kdy je přišli oloupit, tak se tam s nimi několik desítek minut bavili. Proběhl výslech jednoho z nich a bavili se i s těmi ženami, které oloupili. Čili argument, že se jednalo o německé civilisty byl skutečně používán pouze k tomu, aby nějakým způsobem obhájili jejich čin. Ač to zní absurdně, že se hájili tím, že si mysleli, že se jedná o německé civilisty.

Ví se tedy o tom, jaké byly osudy těch židovských uprchlíků nebo odbojářů?
My víme, že pocházeli všichni z Liptovského Hrádku. Jeden z nich byl lékař, další měli různá zaměstnání. Ti lidé z Nožní Boce, kde se schovávali ti partyzáni, je znali. Čili poté, co partyzánská skupina oloupila a zavraždila skrývané uprchlíky, tak ve chvíli, kdy tam začala určitá redistribuce toho lupu, kdy partyzáni obdarovali milenky zlatými předměty, penězi, tak zejména díky zlatým předmětům, kde byly iniciály nebo jména těch lidí, vesničané velice dobře věděli, odkud ten lup pochází.

A hned poté se tedy rozběhlo nějaké vyšetřování či oficiální akce. Nebo se tehdy ještě nestalo nic, když jsi potom zmiňoval to vyšetřování v 60. letech?
Ono se rozběhlo vyšetřování už po válce. Hned v roce 1945, někdy tuším v červnu, v červenci 1945, byl zatčen právě ten člen obce, který zavedl partyzány k úkrytu. Byly zatčeny i dvě dívky, u kterých se našlo zlato z tohoto úkrytu. A jeden z partyzánů, kteří se zúčastnili toho vraždění.

Ale po několika měsících bylo vyšetřování zastaveno, ti vyšetřovaní byli propuštěni a během dvou let potom to vyšetřování úplně utichlo a v roce 1947 bylo zastaveno. Obnoveno bylo až v roce 1966, a to sice na žádost komunistické buňky v Nižné Boce, kdy v roce 1965 požádali veřejnou bezpečnost o to, aby se tato vražda prošetřila - zejména tedy z toho důvodu, že se jednalo o komunistické partyzány a je s podivem, že vražda nebyla vyšetřena. Takže na základě této žádosti, tedy opakované, trvalo to asi rok, než než to StB začala vyšetřovat, kdy během nějakého předběžného šetření zjistili, co se přibližně stalo, tak to vyšetřování potom bylo obrovské.

My se do těch 60. let ještě vrátíme, ale mezitím udělejme ještě takový skok do období po válce. Jaký byl pak osud Michala Krecula, co se s ním dělo? Ty jsi zmiňoval v úvodu, že byl potom odsouzen i do komunistického pracovního tábora, co se s ním dělo a jak se to stalo?
On na rozdíl od čtyř jeho kolegů partyzánů měl to štěstí, že přežil do konce války. Schovával se a pak, když oblast, kde se schovával, osvobodila Rudá a Československá armáda, tak se přihlásil zpátky do armády. Byl v týlu, protože byl zraněn. Tam ještě došlo k takové epizodě, že se část partyzánů, kteří se schovávali v Nižné Boce, nezúčastnila loupežné vraždy a sami několik dnů po této události zastřelili sovětské velitele jednotky, která se zúčastnila toho vraždění. Byli za to zodpovědni a zatkli Michala Krecula a ještě jedno z těch partyzánů. Jim se ovšem podařilo utéci a informovali o tom zavraždění sovětských velitelů jinou partyzánskou skupinu, která se nacházela v okolí.

A ti zase z důvodu, že svévolně tito dva partyzáni zavraždili sovětské velitele, tak zastřelili mstitele. Skutečně to byly dramatické a tragické události, ze kterých Michal Krecul tehdy vyvázl. Chvíli byl léčen v Praze, potom dostal umístěnku po propuštění z armády do pohraničí, kde v roce 1951 až 1952 spolupracoval s kurýry, kteří přicházeli ze západu. Pomáhal jim přecházet přes hranice, předávat určité zprávy, které přinášeli. A v roce 1952 byl Michal Krecul zatčen a odsouzen k 11 letům nucených prací za velezradu. Byl tedy odeslán do Jáchymova, kde byl několik let, potom na Příbramsko v táborech Vojna a Bytíz. Také pracoval na těžbě uranu, než byl v roce 1960 propuštěn na amnestii a přestěhoval se do Prahy.

Ty jsi zmiňoval, že potom tedy přišlo to vyšetřování znovu iniciované na Slovensku. Jakou roli přiřklo Michalu Kreculovi v tom činu?
Během toho prvního vyšetřování na něj vůbec nepřišla řada. Ale v roce 1966, kdy skutečně StB vyslechla, jak jsem již říkal, přes 45 svědků, tak u jedné obyvatelky Nižné Boce našli adresu a jméno, které tam Michal Krecul nechal, když odcházel ve čtyřicátém pátém roce. A na základě výpovědí již zatčených partyzánů a výpovědí vesničanů a této zprávy, byl Michala Krecul zatčen v Praze a byl převezen do Banské Bystrice, kde byl vyšetřován ve vazbě.

A co o tom svém angažmá nebo o své účasti na tom zločinu on sám řekl?
Už během prvního výslechu, který proběhl tady v Praze na Ruzyni, se přiznal k tomu, že střílel ze samopalu do civilistů. Poměrně podrobně popsal celou akci. Omlouval se tím, že jednal z rozkazu toho sovětského velitele a omlouval se i tím, že si myslel, že se jednalo o “Šváby”, “Němce”. Použil tento termín. Již druhý den po tom prvním výslechu byl ovšem obviněn z válečného zločinu a převezen na Slovensko, kde byli vyšetřováni i ti další podezřelí.

Ale ani to druhé vyšetřování tedy nedospělo k žádnému výsledku?
K výsledku dospělo, protože se dochovala rozsáhlá zpráva z tohoto vyšetřování, která určila viníky na základě rozsáhlého šetření. Michal Krecul je tam skutečně jmenován jako jeden z účastníků masakru, ale na rozdíl od krajského prokurátora v Banské Bystrici, který tento čin kvalifikoval jako válečný zločin, apeloval na nepromlčitelnost tohoto aktu, tak se ten hlavní vyšetřovatel rozhodl od tohoto upustit a kvalifikoval tento čin jako loupežnou vraždu. A z tohoto důvodu promlčení byli všichni aktéři masakru propuštěni na svobodu.

A dá se zpětně, říct, vyzkoumat nebo dohledat, co za tou jinou kvalifikací bylo, jestli to byla třeba neochota sahat do událostí v tu chvíli už starých dvacet let, nebo jestli za tím byly ještě nějaké jiné důvody?
Je tam zřejmá snaha to vyšetřit. Zároveň si asi dokážeme představit, že ve chvíli, kdy zjistili, že iniciátory masakru a vykonavateli byli zejména sovětští velitelé této malé skupiny, že se jednalo o Slovenské národní povstání, které mělo velké jméno, velkou funkci v komunistickém vyprávění o druhé světové válce, tak to v tom určitě hrálo roli.

Ale zároveň je třeba si uvědomit, že zákon z roku 1964 skutečně konkrétně říká, že nepromlčitelnost válečných zločinů se týká pouze zločinců nebo jejich pomahačů, kteří jednali ve prospěch nebo ve službách okupantů. A ten prokurátor, který se původně rozhodl tento zákon použít proti obviněným, argumentoval tím, že partyzáni jednali ve prospěch okupantů z toho důvodu, že vrhali špatné světlo na partyzány, kteří byli závislí na civilistech. Ve chvíli, kdy je vraždili, podkopávali činnost těch dalších ušlechtilých partyzánských skupin.

Ty jsi dnes s devadesítiosmiletým Michalem Kreculem mluvil. Jak zpětně na události roku 1944 vzpomínal? Mluvil o nich, reflektoval nějak svoji tehdejší roli?
Já jsem s ním mluvil asi hodinu a půl pomocí videohovoru. Je potřeba si uvědomit, že už jen tento způsob komunikace byl velice obtížný i z důvodu jeho věku. Je mu 98 let. Ale stále jsme spolu mluvili česky, vzpomínal na gulag, na to, že ho nechtěli pustit z lágru.

Vzpomínal na své poválečné působení, na pomoc těm kurýrům, na věznění v Jáchymově. Ale když jsem se ho ptal na Slovensko, na to nasazení tam, tak samozřejmě vzpomínal na to, že tam byl vysazen, ale nevzpomněl si na žádné bojové nasazení. Ptal jsem se ho cíleně na tu skupinu civilistů skrývaných v lese. Ptal jsem se na jeho kolegy, partyzány, na velitele, ale na nic z toho si nevzpomínal během našeho rozhovoru.

Tvůj článek s těmito novými zjištěními vyšel i na Slovensku. Adame, jaké reakce tam vzbudil? A je možné, že nějakým způsobem třeba ještě promluví do nějaké širší společenské reflexe událostí, které teď už jsou samozřejmě staré desítky let, ale přesto od nich nějakým způsobem odvíjíme to, jak fungujeme ve společnosti a jaké příběhy si ta společnost vypráví?
Ono je potřeba si uvědomit, že ten článek vyšel před pár dny, takže předpokládám ještě nějakou širší diskuzi a reakce. Ale už teď samozřejmě dostávám celou řadu reakcí. Jedna z těch velice příjemných reakcí byla z vedení obce, kde se tyto události staly, s tím, že mi byla vyjádřena veliká podpora a poděkování za to, že se tyto události podařilo vysvětlit, protože v té vesnici rezonují neustále.

Do roku 1989 se o této události mluvilo jako o aktu nacistů a gardistů, kteří tam povraždili skrývané Židy. A teprve až po roce 1989 tam začaly pronikat zprávy o tom, že se na tom podíleli tedy jak místní, tak také partyzáni. Já jsem dostal včera zprávu o tom, že tam chtějí umístit pamětní desku zavražděným. Čili já třeba doufám, že se ozvou i příbuzní nebo potomci těch, kteří byli v tom lese povražděni a že to pro ně samozřejmě bude mít obrovský význam.

Ty jsi zmiňoval v úvodu, že podobných příběhů jste na jednu stranu zkoumali velké množství a na druhou stranu je tento v mnohém výjimečný právě v tom, co se potom v průběhu pátrání po tom osudu pana Krecula podařilo objevit. Jakým způsobem to reflektuješ ty sám, třeba i co se týče roviny toho, co nám tento typ příběhu prozrazuje o tom, jak sami chápeme historii a jak se vztahujeme k těm osudům, které nejsou třeba úplně jednoznačné, nejsou jen hrdinské, k čemuž by třeba vyzývala ta první polovina příběhu pana Krecula, kdy byl vězněn v sovětském gulagu a kdy byl potom vězněn i v komunistickém pracovním táboře.
Já jsem sám v situaci, kdy neustále ten příběh zpracovávám. Já jsem se o něm dozvěděl před půl rokem, ten příběh se mi rozkrýval v průběhu posledních několika měsíců. Se samotným Michalem Kreculem jsem mluvil dva dny před Štědrým dnem, jsem v kontaktu i s jeho dcerou. Čili ta věc je jaksi neustále živá a nějakým způsobem ji sám vstřebávám, protože je svým způsobem ojedinělá právě v té tragičnosti nejen tedy těch povražděných, ale i samotného Michala Krecula. A v tom článku sleduji jeho kroky, které ho přivedly k účasti na takto tragické události. Sám si vlastně nejsem jist, co si z toho vzít. Kromě toho, že nám to nabízí nějaký nový obrázek o vlivu totalitních režimů a války na formování mladého člověka, na to, co člověk, který - pokud by byl v úplně v jiné situaci - by se k tomu nikdy nedostal.

Adam Hradílek, historik z Ústavu pro studium totalitních režimů. Děkujeme za rozhovor.
Já děkuju za pozvání.