Příběh jedné fotografie
aneb Poslední federální léto

Před 25 lety už bylo jasné, že se Československo rozpadá. Zbývalo říct, kdy a jak se to stane. Vlády na české i slovenské straně horečně pracovaly na časovém plánu i na detailech rozdělení federace. Symbolickým místem se stala brněnská vila Tugendhat.

Slavná fotka Vladimíra Mečiara s Václavem Klausem sedících v krátkých košilích pod stromem v zahradě vily vznikla prý shodou okolností. Autor snímku, brněnský fotograf Jef Kratochvíl, byl ve správný čas na správném místě. „Náhodou jsem šel kolem a viděl jsem, jak tady kluci sedí pod tím stromem, tak jsem říkal, to si musím vyfotit. A cvakl jsem to,“ říká dnes 74letý fotograf.

Popírá přitom rozšířenou historku, že ho při focení v křoví chytila ochranka. „Ta fotka měla najednou příběh, což je vždycky dobré,“ vzpomíná Kratochvíl. Fotku samotnou prý o pár týdnů později předal přímo Václavu Klausovi, pak šla náhodně do novin a proslavila se. Fotograf za ni utržil jen pár stokorun.

Klaus s Mečiarem začali jednat krátce po 15. hodině, a to mezi čtyřma očima. Odpoledne vyšlo nad Brnem slunce a oba premiéři se přesunuli na zahradu. Vyjednávací týmy ze slovenské i české strany tvořilo pět mužů.

V srpnu 1992 byl ještě internet exotickým výstřelkem, mobilní telefony vzácným jevem a online zpravodajství science fiction. Informace z vily neunikaly a zásadní výsledky jednání vyšly najevo teprve po jeho konci, na tiskové konferenci.

Cesta k Tugendhatu

Schůzka ve vile Tugendhat byla ale jen vrcholem řady jiných jednání a událostí uplynulých týdnů, které o rozpadu federace rozhodly: 17. července 1992 přijala Slovenská národní rada Deklaraci o svrchovanosti Slovenské republiky. Dokument vyhlásil „svrchovanost SR jako základ suverénního státu slovenského národa“, a i když slovenská vláda tvrdila, že to nemusí znamenat konec společného státu, česká strana to viděla jinak.

20. července abdikoval prezident ČSFR Václav Havel: „Neumím si představit, jak bych mohl za těchto okolností a v nelehké době, která nás čeká, dobře zastávat svůj úřad. Nemohu nést odpovědnost za vývoj, na který přestávám mít vliv. Tak, jako se nechci stát brzdou historického vývoje, nechci být ovšem ani pouhým dosluhujícím úředníkem, který bude ještě několik týdnů čekat na okamžik, kdy definitivně opustí svůj úřad, a který bude po tu dobu jen pasivně pozorovat další dění a jen formálně plnit své formální povinnosti,“ řekl Havel v abdikačním projevu.

Následující týdny vyplnila jednání slovenského premiéra Vladimíra Mečiara a českého premiéra Václava Klause i delegací HZDS a ODS. To první začalo hned 22. července v Bratislavě. Jednou z hlavních otázek bylo, jestli federaci rozdělit politickou dohodou, nebo nechat rozhodnout občany v Česku i na Slovensku. „Referendum je jeden z x možných kroků, které mohou v našem budoucím státoprávním jednání vystoupit a realizovat se. Nemůžete ho vytrhovat ze všech souvislostí toho reálně probíhajícího rozpadu. To je stejné, jako kdybyste se mě ptali, jestli bude přijata ústava nebo svrchovanost České republiky, jestli se budou realizovat státní rozpočty principem ‚každý za své‘, a tak dále. Nad těmito všemi otázkami referendum nikde vysoko neční. To je jedna z těchto věcí,“ řekl tehdy novinářům Klaus.

Konečné datum

Jízdní řád rozpadu státu byl hotov zhruba za měsíc. A to nás vrací do vily Tugendhat v Brně, kde 26. srpna oznámili oba premiéři, jak to chtějí udělat. Byla hluboká noc, když vystoupili před média. Tisková konference začala potleskem pro Klause a premiér musel do mikrofonu několikrát říkat: „Tiše, tiše, tiše,…“

Na tiskovku nepřišli jen novináři, ale také obyvatelé Brna, a tak někdy slova politiků přerušil potlesk nebo pískot. Václav Klaus začal mluvit jen obecně a nebyl to on, kdo oznámil rozpad federace. Pak přistoupil k mikrofonu Vladimír Mečiar. „Když nebudou intenzivně pracovat všechny orgány federace i republik na transformaci federace v jiný typ spolužití, dojde k samovolnému vývoji, který nebudeme schopni regulovat,“ začal slovenský premiér a do klíčové věty už zbývaly jen vteřiny.

„Předpokládáme, že do konce září by byly přijaté federální zákony, a to zákon o zániku ČSFR a… zákon o způsobu dělení majetku a o nástupnických právech... a k 1. 1. 1993 předpokládáme, že by vznikly republika česká a republika slovenská jako dva státní útvary.“ Podle Mečiara nebylo možné tehdejší stav udržet bez větších ztrát. Řekl, že chápe citovou vazbu řady obyvatel k dosavadní podobě státu, ale lidé by podle něj měli přijmout novou situaci a vyrovnat se s ní.

„Z pohledu České republiky věřím, že dojde-li k tomuto procesu, tak jak je plánován, připravován, v klidné, kontrolované formě, věřím, že můžeme se Slovenskem nalézt lepší vztahy, dlouhodobě trvalejší vztahy, než jsou vztahy dosavadní,“ dodal Václav Klaus. Na otázku, jestli probírali také přijetí nové české a nové slovenské ústavy, Vladimír Mečiar odpověděl, že je to věc každé republiky.

I když ve vile Tugendhat dali Klaus s Mečiarem najevo, že nechtějí nechat o rozdělení státu rozhodovat občany, otázka referenda tím nebyla úplně pohřbena. V následujících týdnech ji opozice opakovaně znovu otevírala, a to až do posledních dnů před schválením ústavního zákona o zániku ČSFR 25. listopadu 1992.

O 20 let později Vladimír Mečiar vzpomínal, jak se s Václavem Klausem dohadoval, kdo rozpad veřejnosti oznámí. Podle Mečiara Klaus nechtěl vzít tenhle výrok na sebe. Na tiskové konferenci ve vile Tugendhat to pak byl skutečně slovenský premiér, kdo pronesl klíčové věty s přesným harmonogramem rozpadu. Byl to také Mečiar, kdo v Tugendhatu prohlásil, že současný stav je neudržitelný a lidé se mají podívat pravdě do očí, i když je spousta z nich citově vázaných na aktuální podobu společného státu. (zdroj: Archiv Fedora Blaščáka, Memory Control)

Vojtěch Berger