Marie a Františka pochází ze sedmi dětí z malé chalupy v Dolních Bojanovicích. Rodiče tu hospodařili do poloviny 50. let, než jim majetek komunisté znárodnili. Jejich rodina patřila mezi poslední, která vzdorovala JZD. Komunistické úřady se jim za to mstily. Dívky nesměly vystudovat.

Marie Řezáčová se narodila v roce 1950 do zbožné selské rodiny v Dolních Bojanovicích jako nejstarší ze sedmi dětí. Po deseti měsících po ní na svět přišla sestra Františka. Dívky vyrůstaly spolu.

Hrály si, učily se spolu, modlily se, chodily do kostela, devět let sedávaly vedle sebe v lavici v jedné třídě, chodily spolu na náboženství, i do pěveckého sboru, zvolily si zasvěcený řeholní život, vybraly si stejnou Kongregaci sester svatého Cyrila a Metoděje na Velehradě.

Jen na pár let se jejich cesty rozešly po základní škole. Na národním výboru soudruzi rozhodli, že i přes vynikající školní prospěch nedovolí jejich studium. Dívky neměly „kádrové předpoklady“.

Marie nastoupila jako dělnice do továrny ZPD Tatra Hodonín na výrobu dřevotřískových desek, u stroje dávkovala lepidlo do dřevěných třísek. Františka nemohla ani do učení, vstávala denně ve čtyři ráno do JZD na pole či do kravína. Nejtěžší období pro ni bývalo léto, kdy mívala při sklizních směny až do půlnoci.

Odmítnutí vstupu do JZD

Komunisté se rodině mstili, protože Jan Řezáč odmítal vstoupit do dolnobojanovického JZD. Patřil k posledním statkářům v obci, kteří znárodňovací lejstra odmítali podepsat.

Komunisté mu všemožně znepříjemňovali život, veřejně ho pomlouvali a osočovali, národní výbor ho hlásil v místním rozhlase jako zpátečníka a rozvraceče socialismu. Soudruzi zcela ignorovali jeho zásluhy za záchranu obce za 2. světové války. Na konci války se sedlák Jan Řezáč zachoval neobyčejně statečně.

K Dolním Bojanovicím se v dubnu 1944 blížila Rudá armáda. Obec byla obsazena německým vojskem. Velitel wehrmachtu nechal rozestavět mezi domy děla a minomety. Na prosby místního faráře Pořízka, aby se s vojskem stáhl za obec a ušetřil životy místních a jejich majetek, pátera odbil, že právě domy představují ideální krytí.

Velitel nechal vyrazit dveře do kostelní věže, protože páter mu zapřel, že má klíče. Na věži kostela Němci zřídili pozorovatelnu a natáhli telefonní dráty až k dělostřelecké baterii rozmístěné u mlýna na druhém konci vesnice.

Dvaadvacetiletý Jan Řezáč odvážně zlikvidoval toto telefonní spojení, riskoval svůj život. K tomuto činu se odhodlal místní kaplan Josef Dvořáček právě ve spolupráci s Janem Řezáčem, a tím vesnici zachránili od chystaného střetu obou armád. Bojanovická obec byla dne 14. dubna 1945 v odpoledních hodinách osvobozena Sovětskou armádou.

Jan Řezáč byl nakonec kvůli obrovskému množství nařízených dodávek, které nedokázal plnit, donucen odevzdat pole i dobytek do JZD: „Měli jsme zapřažené krávy, že jedeme na pole, to si pamatuji jako dítě. Došli z JZD a nařídili vypřáhnout krávy a odvedli je. To jsem poprvé viděla taťku a stařečka brečet,“ vypráví Marie Řezáčová. Její sestra Františka doplňuje: „Brečeli jsme všichni. Taťka a stařeček se pak chodili dívat do kravína, kde ty naše krávy vězí, co s nimi je. Bylo to smutné,“ popisuje Františka Řezáčová.

Rodinné tragédie

Rodinu stíhala jedna tragédie za druhou. V roce 1950 komunistické soudy poslaly na čtyři roky do vězení jejich strýčka Pavla Komosného, zapojil se do dolnobojanovické protikomunistické odbojové skupiny Jaroslava Vetejška.

Maminka v devětatřiceti letech, po sedmém porodu, vážně onemocněla. Po několika týdnech v nemocnici nečekaně zemřela. Rodina se nedozvěděla, co se přesně stalo. Dodnes přetrvává podezření, že se jí nedostala dostatečná péče a selhalo jí srdce nebo ledviny.

Tatínek Jan Řezáč odmítl přijmout pro zkušeného hospodáře frustrující práci v JZD. Dojížděl za prací do Ostravy, kde dřel jako dělník na stavbě. Později mu bratr sehnal práci posunovače na železniční stanici v Hodoníně.

V roce 1968 spadl pod vlak a přišel o nohu. Chodil pak jako invalida s dřevěnou protézou. I přes to se dokázal starat o rodinný vinohrad.

Dědeček s babičkou žili s rodinou na statku. Aby pomohli rodině finančně, vstávali brzo ráno a chodili na těžkou práci do kravína v JZD. I jim se přihodila vážná nehoda. Spadli z půdy, když lezli pro seno po žebříku, který se s nimi svezl.

Přežili, ale ošklivě se potloukli. Následně ohluchli. I přes bolesti a nedoslýchavost museli chodit do JZD kvůli penězům vynášet hnůj u kozlů, vypráví Marie Řezáčová.

 ‚Dej mi znamení‘

Františka Řezáčová v roce 1968 oznámila v JZD, že chce do kláštera. Od dětství si to přála. Dopisovala si s tetičkou, která žila v klášteře ve Vídni. Vedoucí v JZD Františce Řezáčové nevěřili, že to myslí vážně, proto jí nedělali potíže, a propustili ji, domnívali se, že se za pár týdnů vrátí.

To se nestalo. Františka přijala řeholní jméno Helena a jako řeholní sestra pracuje na Velehradě s mentálně postiženými dětmi.

Její sestra Marie ráda chodila na muziku. Zamilovala se a krátce se scházela s chlapcem, ale pociťovala, že manželství není cesta pro ni. Pravidelně na Velehradě navštěvovala svoji sestru Františku.

I v Marii rostla touha po zasvěceném životě. „Říkala jsem si, že bych potřebovala nějaké znamení. Jeli jsme pak s kamarádkou na Hostýn,“ říká.

„Klečely jsme tam před Pannou Marií na Hostýně a modlila jsem se: ‚Panno Maria, jestli mě chceš, tak mi to musíš nějak dát najevo.‘ Vyšly jsme z kostela a potkali kněze, rodáka z Bojanovic. Přišel za námi, díval se na nás a pak povídá kamarádce: ‚Ty se vdáš a budeš mít děti.‘ Pak se podíval se na mě: ‚Ne, ne, ty budeš mít jinou lásku,‘“ směje se Marie Řezáčová, řeholním jménem Irena.

Od té doby již byla zcela rozhodnutá k řeholnímu životu. Novickou se stala v jednadvaceti v roce 1971. Její sestra Františka vstoupila do kláštera o dva roky dříve v roce 1969, ještě jí nebylo ani osmnáct let. Od té doby jsou sestry opět spolu. Pokojíčky mají v klášteře vedle sebe.

Mikuláš Kroupa Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít