Na kamenné desce pomníku Padlým hrdinům za vlast v Želivci se nachází kromě jiných i fotografie Františka Šimka, pošťáka a tatínka Jarmily Hermanové. Esesáci ho 6. května 1945 mučili, aby udal své spolupracovníky. „Mlčel jako dub,“ vypověděl po válce svědek. Ztýraného pošťáka popravčí četa zastřelila na louce, kde dnes stojí pomník. Letos u něj desítky lidí překvapily Šimkovu dceru Jarmilu Hermanovou květinami, potleskem a zpěvem hymny.

Příběhy 20. století Želivec 14:00 18. května 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Čtyřiadevadesátiletá Jarmila Hermanová se v rozhovoru pro Paměť národa zmínila, že se o pomníček u louky, kde byl její otec 6. května 1945 popraven, stará sama a docházejí jí síly. Má obavy, že se na hrdinství jejího tatínka zapomene.

K pomníku kdysi vysázeli túje a do druhého dne je někdo vyloupal. Kdosi ukradl i 40 rudých tulipánů, které paní Hermanová položila na jeho hrob.

Letos jí lidé z Klubu přátel Paměti národa, kteří přinesli pugety tulipánů a jiných květin, udělali radost. Zhruba 50 lidí se tajně smluvilo s jejím vnukem a Hermanové u pomníku zatleskali a zazpívali hymnu.

„Ježišmarjá, tady je lidí! Jak jste to věděli?!“ opakovala u pomníku tenkým hlasem až k slzám dojatá Jarmila Hermanová.

„Já jsem to opravdu netušila. Mně nic neřekli! Jsem z toho celá rozklepaná. Děkuji,“ usmívala se na přítomné.

Jarmila Hermanová, rozená Šimková, se Želivci narodila, vyrůstala a také po smrti tatínka převzala poštovní službu. Několik let doručovala ve stejném takzvaném kamenickém rajonu zásilky, než ji přemístili na poštovní centrálu k telefonu, kde pracovala až do důchodu.  

Rozdával chleba vězňům

Jarmila Hermanová se narodila 3. června 1930 v Želivci, dnes součásti obce Sulice v okrese Praha-východ. Tatínek František Šimek pracoval u vlakové pošty a maminka Marie Šimková se starala o domácnost a malé hospodářství.

„Můj táta byl milionovej člověk, spravedlivej. Rád pomáhal lidem,“ vzpomíná na tatínka jeho dcera Jarmila.

„Působil v podzemním odbojovém hnutí. To jsme za války ale vůbec nevěděli,“ dodává. Její otec tajně pomáhal vězňům ve vagonech směřujících do koncentračních táborů.

S kolegy pošťáky mezi sebou vybrali potravinové lístky, nakoupili chleba a krajíce prostrkovali zbídačeným vězňům skrz zamřížovaná okna.

V nedalekých Nechánicích působila výsadková skupina Lukaševič (Suliga). U rodiny Hluchých ukryli radiovou stanici. František Hluchý pracoval jako poštovní doručovatel v Kamenici a po odhalení a zatčení své rodiny spáchal v dubnu 1945 sebevraždu.

Tatínka Jarmily Hermanové si vyžádali jako náhradu, od dubna do května 1945 doručoval poštu v kamenickém rajónu.

Odzbrojil Němce

Pár dní před koncem války se na místním statku u Pankráců v Želivci nacházeli němečtí vojáci. František Šimek je na začátku Pražského povstání 5. května 1945 společně s dalšími čtrnácti lidmi odzbrojil.

„Řekli jim, že je konec války, že Němci kapitulovali, ať jim vydají zbraně. Vojáci byli rádi, že je konec, a zbraně jim klidně vydali,“ popisovala Jarmila Hermanová.

Jenomže místní agilní mladičký četnický strážmistr Ekkert, čerstvě ženatý s malým synkem, se rozhodl povstalci Františku Šimkovi zabavit zbraň. Namířil na pošťáka pistoli, ať vydá neoprávněně drženou zbraň. Šimek mu důrazně sdělil, že ji nevydá, a ať si sám uvědomí, co dělá.

Strážmistr Ekkert se nejspíš polekal hrozby, že by se s ním po válce mohlo jednat jako se zrádcem, a podle paní Jarmily se rozhodl pošťáka Šimka zbavit.

„Udal na velitelství SS, že za krádeží zbraní stojí pošťák Šimek,“ vysvětlovala pamětnice, která se to dozvěděla až sedm let po válce od policie.

Udavač Ekkert po válce odešel soužit k SNB do Karlových Varů, a tím se ztratil z dohledu lidových soudů a vyvázl trestu, domnívá se paní Hermanová.

‚Mlčel jako dub‘

Františka Šimka, který horlivě 5. a 6. května 1945 organizoval povstání, trávil čas u rádia, vysílačky a telefonu, udržoval spojení s velitelstvím v Praze a předával informace o hlavní silnici z Benešova do Prahy, zatkla kohorta SS odpoledne v neděli 6. května 1945.

Esesmani ho surově vyslýchali v domě u Gründlů. Trvali na tom, aby jmenoval své kumpány, se kterými den před tím odzbrojil Němce.

Šimek prý nepromluvil. U výslechu byl přítomný pan Gründl, který se po válce svěřil jeho dceři, že s ním ať dělali cokoliv, nehnuli, mlčel prý jako dub.

Za setmění kolem deváté hodiny večer v neděli 6. května 1945 vyvlekli esesmani z domu v Želivci zbitého Františka Šimka.

Na louce u hlavní silnice ho osmičlenná četa z můstku, který stojí dodnes, popravila zastřelením. Velitel jednotky Šimkovi ještě z blízkosti prostřelil hlavu.

Němci ho chtěli pro výstrahu zavěsit na nedalekou mohylu postavenou na paměť obětem první světové války, ale neměli lano. Zohavené tělo pana Šimka nechali ležet u mohyly, na dřevěný plot zavěsili ceduli s nápisem: „Za to, že jsem ukradl zbraně, oni mě zastřelili.“

Paní Hermanová často vzpomíná na tatínka, je na něj pyšná a věří, že i on by na ni byl hrdý.

„Scházel nám, ale museli jsme to přežít, museli jsme to vydržet,“ říká Jarmila Hermanová, která se po jeho smrti starala o hospodářství, dokud ho nezabavili komunisté.

Nikdy se už nesetkala se strážmistrem, který tatínka udal. Říká, že by se neudržela a plivla mu do tváře.

Paní Hermanová vychovala dvě dcery. Žije v Želivci se svým manželem, se kterým v manželství strávili 73 let.

Kateřina Doubravská, Mikuláš Kroupa, Robin Kvapil Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít