Profesionální trenéři mají svoji unii, má jim přinést výhody i respekt
Profesní organizace má kdejaké povolání a týká se to i sportu. Výjimkou byli až donedávna trenéři, kteří se teď už ale nemusejí bát, že by se jich nikdo nezastal. I oni ale mají své povinnosti vůči Unii profesionálních trenérů a navíc se členem nemůže stát každý.
Základem je slovo profesionální. Musí trénovat v nejvyšší soutěži nebo reprezentanty, musí mít nejvyšší možné trenérské vzdělání a také podepsat etický kodex. O tom se toho namluvilo hodně a jedno klíčové slovo je hned v prvním odstavci prvního článku. Zmíní ho jeden ze zakládajících členů - hokejový trenér Slavomír Lener.
„Velice důležité bylo slovíčko respekt a nejen jednoho trenéra k druhému, ale managamentu směrem k trenérům, protože zahraničí, především NHL, je mnohem, mnohem dál, než je tomu u nás.“
Respekt je podle Slavomíra Lenera jak povinnost, tak prostředek k dosažení právě toho, aby trenéři byli více respektováni i všemi ostatními. Což, když se nad tím zamyslíme, asi platí pro každou profesi bez výjimky. Členství v Unii profesionálních trenérů má ale i další výhody. Představuje je Zdeněk Haník patřící k těm, kteří vše rozhýbali.
„Jde o nějaký legislativní, právní, a řekněme, prestižní servis, takže by trenéři mohli mít výhody, které se týkají účasti na olympiádě a tak dále. Samozřejmě, i setkávání a výměna názorů je důležitá. Sám jsem toho za ten rok spolupráce s kolegy z fotbalu, hokeje spoustu získal.“
S tisícovkami dobrovolných trenérů se sice počítá, s jejich členstvím nikoli. Špičkovým trenérům je ale jasné, že kdyby se izolovali, neměli by za chvíli koho vést, protože by žádný sportovec do elitní kategorie nedorostl.
„Není to způsob elitářství, jde právě o to, aby se to posunulo dál. Ale aby to mělo nějakou energii, musí spolu komunikovat špičky tak, aby se to přenášelo dál. Už v pondělí mám na volejbalové svazu setkání s trenéry a začnu zkušenosti posunovat. Tak by to měl udělat každý svaz,“ říká Zdeněk Haník.