Najedu už jen tak sedm tisíc, usmívá se legendární Jiří Daler
„Bez kola se nedá žít!“ tvrdí dvaasedmdesátiletý Jiří Daler, jehož poznávacími znaky byly snad odjakživa dobrá nálada a láska k cyklistice - a díky nim a samozřejmě hlavně velké vůli se zapsal do historie.
„Ježíš marjá, já nechápu, jak někteří lidé používají jenom auto nebo hromadné dopravní prostředky. Kolo je kolo! Kdysi jsem najel i třicet tisíc kilometrů za rok, teď už je to teda míň a míň, dám tak kolem šesti nebo sedmi tisíc,“ usmívá se Jiří Daler.
Zápisů do historie si brněnský rodák připsal hned několik, ten nejvýraznější po sobě zanechal na olympiádě v Tokiu 1964, kde triumfoval ve stíhačce.
„Zapomenout se na to nedá, i kdybych chtěl, protože mi to pořád někdo připomíná. Někdy je to až na obtíž, ale většinou je to příjemné…“
Aby bylo na co vzpomínat, absolvoval tehdy během dvou dní čtyři čtyřkilometrové závody. Z kvalifikace postoupil bezpečně z druhého místa a v play-off ukázal světu svou dominanci. Čtvrtfinále vyhrál rozdílem třídy a zvládl i daleko napínavější semifinále i finálovou jízdu proti držiteli olympijského rekordu Italovi Ursimu.
„Měl jsem štěstí, že jsem ho porazil. Ale byl jsem dobře připravený. Předtím na mistrovství světa, které se konalo asi šest týdnů předtím v Paříži, jsem byl třetí. Do Tokia jsem pak přijel v absolutní pohodě a nějak to vyšlo, no.“
Olympijské zlato ale není jediným úspěchem brněnského patriota. Přidal k němu individuální i týmové medaile z mistrovství světa, navíc byl prvním československým profesionálem v zahraničním silničním týmu. On sám si považuje také toho, že jeho tokijské kolo vystavilo Národní technické muzeum.
„Jsem rád, že se pro moje kolo našlo místo právě tam a je tam schované, protože kdybych si ho nechal doma, kdoví, kde by skončilo.“
Je to možná trochu zvláštní, ale zlato z mistrovství světa na rozdíl od olympiády Jiří Daler nemá. Jeho maximem je stříbro z roku 1966 ve Frankfurtu nad Mohanem.
