Dřevěnice opět připomněla, čím je pro volejbalový svět
Když se řekne Dřevěnice, každého napadne synonymum volejbal. Právě v téhle malé vesničce na Jičínsku se letos konal už 60. ročník nejznámějšího volejbalového turnaje u nás.
„Začínalo to samozřejmě skromně, nejprve jen 16 týmů, protože nikdo si nedokázal, jestli se z toho něco vyklube nebo ne,“ říká při vstupu do dřevěnického areálu Václav Niderle. Procházíme se mezi deseti antukovými kurty, které tady právě on a jeho kolegové postupně za těch 60 let vybudovali.
Právě na nich probíhá otevřený turnaj bez rozdílu kategorií a také turnaj mixů. Mám to potěšení tak v jeden okamžik sledovat umění všech věkových kategorií, od sotva plnoletých slečen až po zralé kmety, ale zápal pro hru mají všichni stejný.
„Je to tu volejbalová pouť. Hodně začínajících, ale také spousta těch týmů, které se tu daly dohromady jako dorostenci a teď sem jezdí jako zkušení hráči.“
To mohu potvrdit i z vlastní zkušenosti, z dob kdy jsem do Dřevěnice jezdil jako aktivní hráč. Dokonce jsem se účastnil i nejvíce obsazeného turnaje v roce 1987, na který ale můj dnešní průvodce zas s takovou radostí nevzpomíná.
„589 neuvěřitelných družstev, tento rekord bych snad nechtěl opakovat. Ten nápor na deset kurtů byl tak velký, že to byl na těch 10 kurtů obrovský nápor. Teď se to ustálilo mezi 250 až 300 družstvy.“
To už jsem ale s Vávlavem Niderlem došli až k betonovému sloupu uprostřed areálu. Je asi dva metry vysoký a na něm jsou destičky se jmény všech vítězů dřevěnického turnaje. Své jméno mi právě ukazuje Jan Bachník, který byl ve finále vůbec prvního ročníku a o rok později ho vyhrál.
Od té doby vynechal pouze dvakrát, to když byl na vojně. Jinak se sem každoročně vrací, v osmdesáti letech už sice ne jako hráč, ale jako rozhodčí a organizátor výjimečného turnaje.
Klid a lidovost, to táhne volejbalisty
„Je výjimečný tím, že se tu týmy schází každoročně. Není nikdo, kdo by přijel jednou a nepřijel podruhé – jezdí sem deset, patnáct let. Výjimečný je ten vztah k Dřevěnici, k volejbalu a partě, která tu vzniká,“ připomíná Bachník.
Právě proto se Dřevěnice nemusí bát o budoucnost. Stále totiž, byť asi ne v takové míře jako v minulosti, si nachází cestu na turnaj nová generace. A zdá se, že zde nachází úplně to samé, co zde našli jeho zakladatelé.
„Mně se tu líbí ta lidovost. Ke snídani oblíbený rohlík s máslem a kakao, všichni se na to těší a s chutí si ho dají. Sice se tu nedá moc vyspat, ale je víkend, tak si to musíme užít. Lidé tu jsou milí, fajn, nikdo si na nic nehraje, i když tu jsou hráči, kteří hrají na evropské úrovni. Je to tu taková velká rodina,“ usmívá se asi dvacetiletá Nikola, se kterou se v Dřevěnici určitě zase za rok potkáme.
