Ve věku 72 let zemřel po dlouhé nemoci legendární hokejista a později úspěšný trenér Jaroslav Holík. Člen Klubu hokejových střelců proslul jako neúnavný bojovník, který na světových šampionátech získal s reprezentací šest medailí a přispěl i k bronzu z olympijských her v roce 1972.

11:34 17. dubna 2015 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

S hokejem začínal v rodném Havlíčkově Brodě, stejně jako jeho slavný bratr Jiří. Kariéra nesmlouvavého útočníka je ale neodmyslitelně spjata s Jihlavou.

S tamní Duklou vybojoval sedm ligových titulů jako hráč a další čtyři jako trenér.

V úspěšné kariéře kouče pokračoval u reprezentace do dvaceti let, kterou jako dosud jediný trenér dovedl k triumfu na mistrovství světa, a to hned dvakrát po sobě v letech 2000 a 2001.

„Vzpomínám na něj jen v dobrém, byl to skvělý trenér a motivátor, ale i člověk. Tahle zpráva nás všechny hodně zasáhla,“ říká jeden z jeho tehdejších svěřenců Michal Sivek.

Vzpomínat na havlíčkobrodského rodáka jen přes získané medaile a úspěchy by bylo hodně ploché. Spoluhráči ho uznávali jako obrovskou autoritu, šéfa, který uměl seřvat celou kabinu, ale zároveň pomoct mladším hokejistům.

Bojovník s velkým hokejovým srdcem, vzpomínají reprezentanti na Jaroslava Holíka

Číst článek

„Byl férový, často mi radil v tréninku,“ vzpomíná bývalý reprezentační spoluhráč Milan Nový.

Jaroslav Holík byl také velkým rebelem, který si například na protest proti okupaci na šampionátu v roce 1969 v utkání se Sovětským svazem s několika dalšími hráči přelepil na dresu izolepou hvězdu na státním znaku a nepodal soupeřům ruku.

Jaroslav Holík, který v roce 2012 obdržel za svůj celoživotní postoj hlavní cenu Českého klubu fair play, byl svérázným a zásadovým mužem, který ne každému pro své přímé názory přirostl k srdci.

I přesto, že byl v posledních letech nemocný a museli mu dokonce amputovat nohu, humor neztrácel. „Když jsme se nedávno viděli, tak říkal, že mě přežije. A takhle to dopadlo,“ vzpomíná Jan Suchý, bývalý Holíkův spoluhráč z jihlavské Dukly.

„Vždy, když odejde někdo, s kým člověk něco prožil, tak je to smutná událost. Život je ale takový, hlavně, ať je mu tam nahoře dobře,“ řekl Josef Augusta, bývalý Holíkův spoluhráč z jihlavské Dukly.

Jan Suchan, Petr Hašek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít