Vás asi na Wimbledonu nikdo nikdy neuvidí prohrát první kolo.
Kariéra ještě nekončí, ale jsem rád, že je to devětkrát z devíti. Los byl samozřejmě opravdu těžký, takže si o to víc vítězství vážím. Myslím si, že ten návrat po dlouhém zranění není zatím takový, jaký jsem si přál, protože přišlo znovu nějaké zranění.

A těžký los, takže těch zápasů bylo relativně málo a mít Kordu hned v prvním kole tady byl opravdu těžký oříšek. Ale skvěle jsem podával, v těžkých momentech jsem udržel hlavu, podařilo se mi využít šance, které jsem dostal, a dotáhnout to do vítězného konce. Takže je to opravdu cenné vítězství.

Zdá se, že když proti vám nastupuje favorit, a ještě tady ve Wimbledonu, tak vás nikdo za soupeře mít nechce.
Těžko říct, čím to je, opravdu je to trochu záhada. Když si tak vezmu celou svou kariéru, tak turnaje před Wimbledonem se mi nikdy nepovedly. A tady na mě padne nějaké kouzlo a hraju tenis, který si myslím, že bych měl hrát nebo který bych si přál, abych hrál.

A funguje to. Funguje to i proti bývalým hráčům, jsem za to rád a samozřejmě i tohle vítězství je pro mě velice cenné. I co se týče žebříčku. Nerad bych samozřejmě zůstal jenom ve druhém kole, ale každý soupeř je těžký, takže zůstávám soustředěný nohama na zemi a udělám všechno pro to, abych se co nejlépe připravil na další zápas.

Víte, v čem spočívá to kouzlo? Protože v Paříží jste taky hrál skvěle v prvním kole proti Tsitsipasovi. Tam to nedopadlo, byť to také vypadalo velmi nadějně…
Sám to nevím. Proti těm nejlepším hráčům se mi celou kariéru vždycky hrálo velice dobře. Buď jsem jim hodně zatápěl, nebo jsem je dokázal i porazit. Samozřejmě bych si přál, abych proti nejlepším hrál pořád. Je trochu zvláštní, že proti těm nejlepším dokážu hrát výborné zápasy, výborný tenis a potom s těmi o něco slabšími mám častokrát problémy a trápím se sám se sebou.

Děje se to celou kariéru, je to něco, na čem pracuju, co tak nějak pořád hledám, abych dokázal zlepšit. A jsem rád za první kolo, takže to bych si dneska užil, ale pochopitelně jedeme dál. Pořád platí to, že musím dobře podávat a musím čekat na svoje šance.

Fanoušci už si dělají legraci, že jste snad jediný hráč, který může Novaka Djokoviče ve finále porazit.
Psalo se o Kyrgiosovi… Tak uvidíme. Nad tím vůbec nemá smysl přemýšlet. Ale je to určité vtipné, protože s těmi nejlepšími se mi hraje vždycky dobře a i s Djokovičem se mi hrálo vždycky dobře. Je tam asi něco, co v sobě mám možná skrytého. Potřebuju to nějakým způsobem vyburcovávat úplně ve všech zápasech a samozřejmě se budu snažit pracovat na tom, abych svoji hru měl stabilnější.

Je to třeba tím, že máte čistší hlavu na ta rozhodnutí, co děláte? Protože vy si pak můžete hezky rozehrát soupeře, vyťukat, možná si držet tu taktitu?
Opravdu nevím. Když jde člověk hrát s nějakým opravdu výborným hráčem, tak samozřejmě nemá co ztratit. Ta pozice je úplně jiná, může si člověk víc dovolit. Musíte i víc riskovat, protože vám tihle soupeři dají málo šancí a pokud nezahrajete úplně přísné míče, tak to většinou dokážou potrestat.

Myslím si, že i tu hlavu člověk musí trochu víc pustit a vypnout, protože opatrnost se s nimi určitě nevyplácí. Když je člověk s trochu horšími hráči víc pod tlakem a ztuhlejší, tak to já s těmi lepšími nemám. A to je možná ten rozdíl, který potom ve finále dělá výsledek. Určitě je to něco, na čem chci dál pracovat.

Určitě jste i s kondičním trenérem Davidem Vydrou zapracoval na vaší fyzičce. Jak to teď děláte vzhledem k těm limitům a zdravotním potížím?

Úplně se to celé překopalo. Víceméně jsme přestali zvedat činky, snažíme se jít se svalovou hmotou dolů. Děláme spoustu kompenzačních věcí, do toho se snažíme dělat drobné pohybové cviky - hodně dynamické, první dva tři kroky. Vypadá to, že jde o správnou cestu. Samozřejmě je to proces, který trvá, který si teprve sedá, i když už na tom nějakou dobu pracujeme.

Ale všechny ty věci mají nějaký svůj vývoj a pořád pracujeme na tom, aby to bylo lepší a lepší. Abych se hlavně nezranil a byl stále zdravý. Spoustu věcí jsme kvůli tomu museli změnit, i třeba tenisových, kdy trénujeme jenom jednu delší fázi. Dělá se to úplně jinak a je to nějaká cesta, nějaká vize, kterou jsme si dali před začátkem a to, jestli bude dlouhodobě fungovat nebo ne, se samozřejmě teprve uvidí.

Ale za sebe musím říct, že jsem zatím rád za to, jak ty věci jsou, i když těch zápasů bylo poměrně málo, byly i nějaké těžké losy a další zranění. Pořád to byl ještě takový boj, hašení požáru, ale myslím si, že si to snad pomaličku všechno sedá a i to tělo začíná poslouchat víc po té dlouhé pauze. Bylo trochu očekávatelné, že to může zlobit, přece jenom zápasový nápor je úplně jiný než ten tréninkový. Teď jsem po dlouhém zápase a cítím se dobře, takže to je pozitivní.

Jaroslav Plašil, spu Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít