„Jsou to desítky hodin cest do Japonska a stovky zde odtrénovaných hodin. Když jsem tu byl v roce 2007 poprvé, tak jsem tu trénoval a dávali mi pěkně zabrat. Po závodech tu bylo soustředění, vzal jsem si Uzbeka Tangrieva z těžké váhy a ten mě tady honil… to bylo hrozné,“ vzpomíná s úsměvem Lukáš Krpálek na svůj první trénink v Kodokanu.

Olympijský vítěz a teď už dvojnásobný mistr světa právě tady získal obrovské zkušenosti. Ty chce získat a později třeba navázat na Lukášovy úspěchy i třináctiletý Petr Mitkov, který do Tokia přijel se svým tatínkem nejen fandit judistům na mistrovství světa, ale také judistické zkušenosti sbírat na tréninku.

„Je to o hodně těžší. První trénink byl nejtěžší, to jsem teprve zjistil, že se tu perou úplně jinak, než jaké je evropské Judo,“ přiznal pro Radiožurnál.

Respekt i řád

Mitkov poznal, že nejen judo je jiné, ale i oboustranná úcta trenéra a žáka je na tatami rozdílná než v Evropě a všiml si toho z tribuny i Petrův otec:

„Ohromnou roli tady hraje společenská váha toho sportu. Obecně, jak je k tomu vychovávají, respekt ke sportu i k trenérům a ke všemu, co s tím souvisí. Jsou tu hraví, jsou v pohodě, ale ve chvíli, kdy se dostanou na žíněnku, tak zavládne ohromný respekt, a to je fajn vidět,“ říká Petr Mitkov starší.

Respekt i řád. Nikdo si tu nedovolí vstoupit do tělocvičny a třeba nechat přezůvky v dohledu tatami.

I mně učarovalo místo, kde se všichni před i po tréninku klaní nejen svým soupeřům, trenérům, ale také směrem ke stolečku a židli ve výklenku tělocvičny. Právě tam sedával zakladatel juda Jigoro Kano.

„Je to něco jako Jeruzalém pro Židy,“ volí Petr Mitkov mladší pro mě překvapivě vzletná slova při popisu toho, co Kodokan pro judisty znamená.

Petr Kadeřábek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít