Před 125 lety natočil Jan Kříženecký první čtyři české filmy. Od té doby jich vznikly čtyři tisíce a pracovaly na nich desetitisíce lidí. Jaké snímky a jací lidé to byli, ukáže seriál datových článků.

Data Brno/Praha 6:00 26. června 2023 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

V úterý 19. června 1898 je v Praze na dnešní poměry chladný den. Teplota nepřekročí dvacítku, lehce sprchne. Ideální počasí na film – a na Výstavě architektury a inženýrství v Holešovicích promítají hned čtyři české novinky.

Dohromady však mají jen přibližně čtyři minuty, podle toho, jak rychle promítač točí klikou. Jeden snímek zachycuje přípravu děla k výstřelu oznamujícímu poledne, druhý defilaci vojska, třetí výjevy z Purkyňova náměstí, dnešního náměstí Míru, čtvrtý ruch na expozici Českoslovanská vesnice. Všechny natočil amatérský fotograf a průkopník filmu Jan Kříženecký.

V databázi Filmového přehledu, udržované Národním filmovým archivem, je právě 19. června 1898 nejstarším datem premiéry českého filmu. Na 125. výročí prvního veřejného promítání filmů českých tvůrců českému publiku bychom si tak mohli připomínat zrod české kinematografie. Jenže jak upozorňuje Michal Večeřa z Ústavu filmu a audiovizuální kultury na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, zda skutečně šlo o první promítání, s jistotou nevíme – a vědět už ani nebudeme.

„Je možné, že ještě předtím vznikl nějaký jiný non-fikční film. Těžko se to dohledává. Když člověk prochází dobová periodika, často tam vidí inzeráty jako ‚ateliér fotografa vyvede vám živé obrazy‘ a nejde odhadnout, jestli nešlo o filmy,“ vysvětluje Večeřa. Při bádání se v regionálních periodikách setkává s nijak nepodchycenými snímky. „Například na Jindřichohradecku jsem narazil na takový film o bílé paní z roku 1917.“

Ačkoliv je tedy výročí s otazníkem, využijeme jej k výpravě do historie českého filmu – výpravě datové a zároveň již od startu mírně skeptické.

Průvodcem bude právě databáze Filmového přehledu. Jakkoliv je to nejpečlivěji a nejautoritativněji připravený dataset o českém filmu, sami autoři připouštějí, že není kompletní: dokumentární nebo animované filmy se doplňují postupně, stejně jako životopisná data tvůrců. Filmový přehled také neobsahuje údaje o filmech ryze televizních ani o většině filmů natočených českými tvůrci v zahraničí.

Dva propady: válka a revoluce

V datech se ukrývá řada dosud neviditelných příběhů a souvislostí. Například: v nejvíce filmech nominovaných na Oscara za nejlepší cizojazyčný film účinkovala Milada Ježková, herečka známá otázkou „Máte sklep?“

V datech najdeme nejfrekventovanější herce a herečky v rolích policistů, sousedek a číšníků, 13 princů starších než nejstarší princezna i odpověď na otázku, kdy bychom mohli dosáhnout rovného zastoupení herců a hereček – v roce 2069.

Nejdříve ale prozkoumejme, kolik se toho vlastně natočilo, jak to vypadalo a o co v tom šlo. Pro zbytek článku se zaměříme na celovečerní hrané filmy. V datech jich máme 2440.

Ať už měříme roční produkci na počet snímků nebo na délku jejich finálního sestřihu, vrcholu dosáhla v polovině třicátých let a pak se mu přiblížila před covidem. Zatím ale nevíme, jak velký a dlouhý útlum pandemie způsobila: provozovatelé databáze Filmového přehledu snímky posledních dvou let teprve doplňují.

Na první pohled jsou patrné dva zuby značící útlum produkce – za druhé světové války a po sametové revoluci. „Němci, kteří za války ovládli filmové ateliéry, nechtěli českým výrobcům poskytovat dostatek natáčecích termínů, takže se výrazně víc diskutovalo o tom, jaké filmy pustit do výroby. Odpadly hlavně adaptace červené knihovny, někteří tvůrci považovaní za ,diletanty' přestali natáčet,“ popisuje období let 1939 až 1945 filmový historik a teoretik Večeřa.

Po revoluci pak za propad produkce může konec státního financování. Ten o několik měsíců předcházel následným problematickým privatizacím velkých studií, zvlášť Barrandova. Privatizace se sice připomínají častěji, chystaly se ale už v době propadu natáčení a nebyly jeho bezprostřední příčinou.

„K 1. lednu 1991 byl na žádost Svazu československých filmových a televizních umělců zrušen Československý film a jeho ředitelství,“ rekapituluje Jan Bernard, emeritní děkan FAMU. „Jenže státní film byl jedinou cestou peněz získaných z distribuce filmů zpět do výroby,“ připomíná. Federální vláda ještě uvolnila 100 milionů korun na dokončení rozpracovaných projektů a některé banky a soukromníci zafungovali jako mecenáši – produkce hraných celovečerních filmů se přesto z roku na rok propadla na třetinu.

„Tvůrci nenáviděli Ústřední ředitelství coby hlavní nástroj normalizace, ačkoliv práci zakázaných tvůrců znemožňovali především (ředitel filmového studia – pozn. red.) Miloslav Fábera a (hlavní dramaturg – pozn. red.) Ludvík Toman na Barrandově. Došlo tedy k výbuchu svobody, který skončil takto nešťastně,“ vysvětluje Bernard zpětně obtížně pochopitelný požadavek.

Situace se podle něj začala pomalu zlepšovat v letech 1992, kdy byl založen Státní fond České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie, a 1993, s přijetím zákona o některých podmínkách výroby, šíření a archivování audiovizuálních děl. „Tím byla zlegalizována do té doby ilegální soukromá produkce,“ upozorňuje Bernard. Státní monopol mimochodem předcházel komunistickému převratu v roce 1948, už v srpnu 1945 jej Edvard Beneš vyhlásil dekretem presidenta republiky o opatřeních v oblasti filmu.

Český film v první polovině 90. let tedy začalo místo několika státních studií produkovat násobně více soukromých společností, podobně jako za první republiky. Zároveň jim však dominuje veřejnoprávní Česká televize a většina snímků posledních let také čerpá podporu Státního fondu kinematografie, který v roce 2013 nahradil „Starý fond“.

Zvuk pět let, barva čtyřicet

Všechny čtyři filmy promítané před 125 lety v Holešovicích byly pochopitelně černobílé a němé. Rozezvučení českého filmu šlo rychle. Filmový přehled označuje za „první český dlouhý hraný zvukový film“ 95minutové melodrama Když struny lkají s premiérou v září 1930. Už v roce 1931 je většina celovečerních hraných filmů zvuková a v roce 1932 všechny. Tedy – na papíře, respektive v datech.

„Ty filmy sice byly a jsou označovány jako zvukové, ale mohly být z velké části natočené jako němé s několika zvukovými scénami a převážně doprovázené různými ruchy a zvuky,“ koriguje Večeřa. Takové filmy se v kinech bez zvukové aparatury mohly snadno promítat jako němé. Praxe trvala až do poloviny 30. let, kdy němé celovečerní hrané filmy definitivně mizí.

Barva se prosazovala mnohem pomaleji. Prvním filmem s barevnými záběry, o kterém existuje záznam v databázi, byla hudební komedie Na růžích ustláno uvedená už v lednu 1935. „Barevné bývaly některé krátkometrážní filmy a filmy animované, například tvorba manželů Dodalových,“ připomíná dále Večeřa. Kompletně barevný celovečerní hraný film Jan Roháč z Dubé si ale odbyl premiéru až v roce 1947. Poměr barevných filmů pak rok po roce strmě roste – než opět začne padat k pouhé desetině celkové produkce v roce 1965.

Jedním možným vysvětlením jsou technické nesnáze. „Raná barevná technika byla mizerná. Materiál byl málo citlivý a vyžadoval specifické osvětlení. Pak bývaly problémy s rozkopírováním. Proto se někdy dělaly dva kamerové negativy, mohlo se natáčet souběžně ve dvou kamerách vedle sebe nebo se z natočeného materiálu vybraly dva nejvhodnější materiály,“ popisuje historik Večeřa výrobu prvních barevných snímků. Například v Dobrém vojáku Švejkovi z roku 1956 si lze podle něj povšimnout různě nasnímaných záběrů s nesedícími dialogy.

Druhá Večeřova teorie dočasného ústupu barvy souvisí s příchodem širokoúhlého formátu ve druhé polovině 50. let. „Primárně se používal cinemascopický systém, který obraz roztáhne přes soustavu čoček. Potřebujete tedy větší hustotu bodů na pásu, protože každá nedokonalost je víc vidět. Barevný materiál možná stačil pro klasický formát, ale mohl být nedostatečný pro širokoúhlý.“

Třetím možným vysvětlením comebacku černobílých snímků je podle Večeři skutečnost, že barevné filmové pásy produkované ve východním bloku byly nekvalitní a ty z dovozu ze Západu drahé.

Barevné filmy opět převažují až za normalizace: prvním rokem bez jediného černobílého je 1975. Zatímco zvuku to od uvedení k dominanci trvalo sotva pět let, barvě zabralo trvalé prosazení čtyřicet roků.

Z kaváren do polí a továren

Databáze filmového přehledu obsahuje přes stovku různých datových položek a jednou z nich jsou i obsáhlé popisy dějů. Proměny českého filmu tedy můžeme zkusit znázornit i tím, jak z příběhů vypadávají nebo se v nich naopak objevují různá slova.

Prvorepublikové filmy na rozdíl od těch pozdějších častěji zachycují rituál zásnub a řešení nevěstina věna. Ačkoliv používání šlechtických titulů zakázalo Československo zákonem hned v prosinci 1918, objevují se v nich ještě postavy šlechticů a šlechtičen, napříště vyhrazené spíše pohádkám.

Stálicí námětů jsou ve všech politických režimech techtle mechtle intimního charakteru. Milenci, milenky a nemanželské poměry ovšem náhle mizí v roce 1948 a socialistickou morálku opět kazí až na konci 50. let.

V roce 1953 zato rekordní čtvrtina popisů explicitně zmiňuje socialismus, komunismus nebo KSČ. Do převratu roku 1948 přitom o nich v popisech není zmínka, stejně jako v reformní druhé půlce šedesátých let a pak také v bezčasí gulášové normalizace po roce 1977. Téma znovu otevřou, tentokrát kriticky, filmaři porevoluční.

Budovatelské roky 1948 až 1958 se dále vyznačují absencí zmínek o kancelářích, naopak je v této době víc než kdy jindy v popisech dějů zmíněné zemědělství. Obsahy popřevratových filmů téměř dokonale zrcadlí dobové heslo „povaleči z kaváren do polí a továren“.

Kazí to pouze detektivka Kavárna na hlavní třídě z roku 1953, která je však zasazená do období první republiky a natočená podle sociálního románu Gézy Včeličky.

V současné éře se do popisů děje pochopitelně dostávají technologické prvky jako počítače či mobilní telefony. Ve filmech se dále více než kdy dříve objevují „partneři“ a „partnerky“, gayové a lesby nebo marihuana.

Relativně málo je v nich teď naopak zmínek o vraždách, přepadení a dalších trestných činech. Možná tak dramaturgie kopíruje pokles násilné kriminality ve skutečném světě, možná se jen násilný zločin přesouvá na televizní obrazovky – to už data nepoví.

V úterním díle nám zato prozradí, koho na plátně vídáváme nejčastěji a komu ani 135 vedlejších rolí nepomohlo k jediné hlavní.

Michal Kašpárek, fil Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít