OBRAZEM: Pryč z pekla, přejí si Ukrajinci z východu. Mnozí prchají bez peněz a naslepo
Pryč z města, kde neutichá střelba. To byl pro většinu z více než 100 tisíc uprchlíků z východní Ukrajiny důvod, proč opustili své domovy. Míří k příbuzným v jiných částech země, ke známým v Rusku anebo jen tak neznámo kam. Pro většinu z nich je přestupní stanicí nádraží v Charkově. Tam se jich ujmou dobrovolníci z krizového centra, kteří se jim snaží pomoci v těžké životní situaci.
Paní, která přišla dobrovolníky na nádraží požádat o pomoc, se po několika slovech rozplakala. Má v Doněcku 80leté rodiče. Nechtěli se hnout z domu. Chtěla by jim poslat léky, ale pošta do Doněcku nedoručuje a vlaky tam také nejezdí. Neví, co má dělat.
Ujímá se jí studentka psychologie Tatiana Kolpaková a uklidňuje ji. Lidem podle ní pomáhá, když je někdo vyslechne. I to je pro ně osvobozující. Při útěku byli stateční, ale když jsou v bezpečí, tak jim ta hrůza dojde.
Rodina Stanislava a Kristiny Kozakových z Luhansku utekla i s malým synem Bogdanem. Je unavený, přetažený a neví, co se s ním děje. Vnímá, že ani táta s mámou nejsou v pohodě.
„Opravdu už bylo třeba odjet. U nás se běžně střílí. Tak jsme tam všechno nechali a odjeli. Chystáme se dál do Moskvy, ale popravdě řečeno, jedeme úplně naslepo. Nemáme tam byt, nic,“ svěřuje se Kristina a druhým dechem pokračuje:
„Jezdí tam po celém městě ti ozbrojenci, separatisté nebo teroristé, jak se jim různě říká. U nás měla vlastně všechno pod kontrolou ukrajinská armáda. Už tam skoro nikdo nezůstal. Obchody jsou zavřené, banky také. Neteče voda a proud jde jen občas. Jen ti muži v uniformách tam jezdí s kulomety a střílí.“
Ani hlava rodiny, pan Stanislav, nemá představu o tom, kdy se budou moci vrátit domů.
Také paní Ljudmila z předměstí Doněcku doma všechno zavřela a vydala se s manželem a starou matkou na západ Ukrajiny, kde příbuzní jejího muže mají domek. Městečko Šipitovka je ale vzdálené několik set kilometrů a jim zůstalo pro všechny tři v přepočtu asi 100 korun.
Paní Ljudmila neví, kdo to ve městě střílel. Byla tam ukrajinská armáda i neznámí ozbrojenci. Lidé nakonec už raději ani nevycházeli ze sklepů.
Když ještě začalo noční ostřelování, řekli si s manželem, že už ve sklepě sedět nebudou a utekli. Autobus je z okraje města odvezl do Charkova, kde se jich ujali dobrovolníci.
Vždy odpoledne po práci přichází na nádraží pomáhat Naděžda Rindinová.
„Naše největší přání je, aby měli všichni, kdo k nám přijdou, kde složit hlavu. Do nádražního hotelu jsme umístili matky s dětmi. Ostatní lidé jsou v čekárně v patře, kde jsou křesla a pohovky,“ říká.
Železnice jim vyšla vstříc. „Pomáhá nám. I město nám poslalo nějaké potraviny pro uprchlíky a lidé nám darují peníze,“ dodává.
Paní Naděžda říká, že mezi uprchlíky nedělají rozdíl. Někteří utíkají jinam na Ukrajinu, jiní míří do Ruska. Pomoci je podle ní potřeba každému:
„Všichni jsou vystaveni velkému stresu a prožívají krizovou situaci. Ať třeba podporovali Doněckou nebo Luhanskou lidovou republiku, na tom nezáleží. Všichni prožili velký šok a všem je třeba pomoci. Jsou to naši bratři a sestry.“
