K olympiádě patří i dobrovolníci. Poznávacím znamením je výstřední barevné oblečení
Bez dobrovolníků by se žádná olympiáda neobešla. První jihoamerické hry také přilákaly spoustu lidí všech národností, ženy i muže, mladé i staré. Poznají se jednoduše: mají na sobě to nejbarevnější oblečení ze všech a radost, se kterou dělají svou práci, rozdávají všem ostatním.
Skoro prázdný vagon olympijského metra, naproti mně sedí muž s šedými vlasy, žlutou olympijskou kšiltovkou a obřím kufrem.
Carlu Schererovi je 73 let a jede na první olympijské hry. Jeho snem prý bylo vidět první hry v Jižní Americe.
S olympijskými hrami se kromě špičkových sportovců neodmyslitelně pojí i dobrovolníci, kteří na hrách pomáhají. Většinou je poznáte podle výstředního barevného oblečení. S několika z nich natáčel David Koubek přímo v Riu de Janeiru.
Švýcar z Bernu rozumí skvěle portugalsky a mluví o něco méně výborně. Učil se prý jen kvůli olympijským hrám, výhradně z počítače a pouze rok a půl.
Ptám se ještě raději německy, jestli jsme si dobře rozuměli, ale bude to opravu jeho první olympiáda. Dobrovolníka už nicméně dělal na mistrovství světa v hokeji i Evropy ve fotbale.
Po dvaceti hodinách jízdy přijíždí poprvé v životě do Ria. Město zkrátka láká lidi z celého světa. Dobrovolníci si ale musí sami zaplatit cestu i ubytování. Není to levné ani pro Evropany, ani pro místní. I pro Brazilce je to ale neodolatelná příležitost.
Jako pro tři ženy, které potkávám pro změnu v autobuse. V papouškovských červeno-žlutých tričkách vypadají jako tři sestry a také se tak spolu baví, i když se ještě před chvilkou neznaly. Smějí se, vyprávějí a říkají, kde která bude pracovat.
Raquel Alvinová se prý dlouho nemohla dočkat, až oblékne uniformu a pozná ostatní, celý svět. Jedna z nich je Belgičanka zamilovaná do Brazílie. S dobročinností má zkušenosti: každý rok jí tráví tři měsíce. Má vlastní sociální projekt a pomáhá ve vesnici chudých rybářů.
Jeden z důvodů, proč má prý tuhle zemi ráda, je, že i když jsou třeba úplně nuzní, dovedou se Brazilci radovat ze života. Líbí se jí také, že se i úplně neznámí lidé dají okamžitě do přátelského hovoru. Je to podle ní příklad pro celý svět, zvlášť v této době.
Brazilská dobrovolnice jen dodává, že už začali tohle umění světu rozdávat.
