Češi musí za zajímavými výstavami jezdit do zahraničí
Vídeňská galerie Albertina v posledních letech lámala návštěvnické rekordy. Na výstavy děl Albrechta Dürera, Edwarda Munka nebo Vincenta van Goga jezdili návštěvníci i z České republiky. Ve Vídni před několika dny otevřeli další atraktivní expozici - kreseb Gustava Klimta. Už delší dobu se mezi českými zájemci o výtvarné umění diskutuje o tom, proč za zajímavými a velkými výstavami musíme cestovat do sousedních metropolí.
Podle náměstka ředitele pražské Národní galerie Víta Vlnase Praha má ambice na pořádání výstav:
„Tak jako Albertina pořádá výstavu velkému rakouskému umělci Klimtovi, což je rakouská národní povinnost, tak jsou v Praze pořádány výstavy významných českých umělců samozřejmě s evropským přesahem. To je prvořadá povinnost každé národní kulturní instituce.“
Podle Vlnase není nutné, aby galerie měla ve svých sbírkách zastoupena díla výtvarníka, jemuž chce výstavu uspořádat.
„Albertina se v tomto případě chová jako kunsthalle, ona si umělecká díla příslušného umělce napůjčuje ze světa. To je otázka rozpočtu a dramaturgie.“
Takže jde o peníze. Současný rozpočet Národní galerie podle Vlnase nepamatuje na program a výstavy ani korunou. Peníze je třeba získat z grantů a soukromých zdrojů. A nejde o malé částky.
Kurátor Musea Kampa Jiří Machalický to vysvětluje na příkladu chystaných děl Františka Kupky a Kazimira Maleviče:
„Žádali jsme v Sankt Petěrburku o zápůjčku, která se asi realizuje na dvacet obrazů, budou žádat asi poměrně dost peněz za to zapůjčení, kolem sta tisíc eur. A to ještě potom následují další poplatky – transport, pojištění, instalace, takže ta výstava může vyjít na několik milionů.“
Ředitelka Musea Kampa Meda Mládková se domnívá, že v Čechách se najdou ochotní sponzoři věnovat takové částky na podporu výtvarného umění:
„Tady je už tolik bohatých lidí, kteří o tom ani nevědí. Kdyby mně bylo míň, měla bych více času a byla totálně zdravá, tak bych obešla tyto bohaté lidi. Takových pět deset tady je. Kdyby se jim to správně vysvětlilo, tak já si myslím, že by to pochopili a dali by na to.“
Sponzory si je třeba podle kunsthistorika a publicisty Tomáše Pospiszyla vychovávat:
„Když nemají důvěru k velké instituci nebo k jakékoli instituci, tak ty peníze nedají. Ale když vidí, že je to muzeum nebo galerie, která má za sebou dlouhodobou systematickou práci, tak ty peníze dají rádi.“
Vlnas ale připomíná, že pořádání výstav není výdělečný podnik:
„Popravdě řečeno ani tak velké a nákladné výstavy, na které směřují statisíce návštěvníků se nezaplatí a vždy je tam potřeba kapitálově silného partnera. Často jsou to soukromá americká muzea, která pracují s úplně jinými rozpočty než muzea evropská.“
Recept na galerii plnou návštěvníků spočívá také v dramaturgii.
„Nejpřitažlivější je asi pokud jde o české umělce, když se vystavují ve spojení s nějakou další osobností, jako jsme tady představili Františka Kupku a Kandinského dohromady. Na to přijížděli lidé ze zahraničí, ale chodili na to i lidi z Čech. Přitahují také velká jména světového umění jako Andy Warhol, ten asi vždycky zaujme nebo Jackson Pollock, to by určitě přišly davy,“ říká Machalický.
Hosty Ozvěn dne byli kunsthistorik a publicista Tomáš Pospiszyl a ředitelka centra ProCulture Marta Smolíková
Podle ředitelky centra ProCulture Marty Smolíkové jsou také velmi důležité vztahy jednotlivých ředitelů s ostatními řediteli a plánování:
„Výstavy se plánují několik let dopředu. Další problém je financování, které mají naše instituce z roku na roka a nikdy nevědí, jak ten další rok bude vypadat.“
Podle Tomáše Pospiszyla je podstatnější lidský kapitál, se kterými české instituce pracují:
„Ono nejde jen o to výstavní program zaplatit, ale vůbec ho vymyslet. Když je dobrý nápad, tak se dá pracovat i s malým rozpočtem a vymyslet výstavu, na kterou přijde spousta lidí.“
Podle Pospiszyla si malá, zdánlivě regionální muzea, mohou sáhnout i na docela zajímavé projekty. Jako příklad uvádí muzeum moderního umění v polském Lodži:
„Ve městě, které není hlavní, ale protože lidé po celém světě vědí, že je to muzeum, které má velice zajímavý program, tak tam jsou ochotni zapůjčit svá díla nebo pro sponzory dát peníze.“
Výtvarné umění se podle Smolíkové teprve učí oslovit sponzory: „Stále se to učíme.V některých oborech se to docela daří, například v hudbě máme řadu festivalů, které jsou financovány převážně ze soukromých zdrojů firem. Je to o budování dlouhodobých vztahů a spolupráce s firmami.“
Výstavy by se měly pořádat pro širokou veřejnost, ale i pro poměrně úzkou odbornou veřejnost.
„Podobný způsob marketingu můžeme vidět v galerii Rudolfinum, která se snaží dělat výstavy, které jsou někdy velice populární a potom do toho programu zase šoupnou něco, co je trošičku náročnějšího a doufá se, že i na tu náročnější věc přijdou diváci stejně jako na ten populár,“ říká Pospiszyl.
Česku chybí i výstavy, které by byly prezentovatelné v zahraničí.
„To, že by Česká galerie vytvořila výstavu, která by mohla jet po těch velkých muzeích a vzbudit tam zájem, tak to v posledních letech prakticky nepamatujeme,“ říká Smolíková.
Do Česka se výstavy, které proběhly s úspěchem v Evropě, mohou dovést, ale podle Smolíkové jen dočasně:
„Když nemáte co nabídnou zpátky, tak to časem s vámi vztahy přestanou realizovat. Vy nemůžete jenom brát, musíte také něco dávat.“
