Tim Hecker: k vulkánu skrz chrámové okno
Kanaďan Tim Hecker, který před časem vystoupil i v pražském Paláci Akropolis, je bezpochyby jedním z nejvýraznějších představitelů současné elektroniky a sound-artu. Jeho nahrávky jsou vysoce ceněné kritikou i posluchači a pravidelně se objevují ve výročních anketách nejprestižnějších periodik alternativní hudby.
Island je, zdá se, čím dál inspirativnější, blahodárnou krajinou, do níž se sofistikovaní muzikanti různých zaměření uchylují, aby zkusili vykročit novým směrem anebo si ještě pevněji podmanili svou múzu. Po loňském opusu dua Wildbirds and Peacedrums natočil své nové album v reykjavíckém azylu (a rovněž pod dohledem Islandem již pohlceného Australana Bena Frosta) také montrealský elektronik Tim Hecker.
Hecker působí v oblasti ambientu, drones i noisových vlivů už od půle 90. let a jeho tvorba, nezřídka označovaná jako „katedrálová elektronická hudba", dokonale balancuje na hraně prudkých emocí a rafinované technologické odtažitosti. Na loňské, tradičně úzkostlivě nuancované desce Imaginary Country sice pracoval s kratšími stopážemi a přístupnějšími strukturami, stále ale dokázal ohromovat citem pro atmosféru a mikroskopický detail. Poslech aktuálního alba Ravedeath 1972 je ovšem navzdory faktu, že vznikal v jednom z reykjavíckých kostelů, o poznání méně meditativní a zenový. Hecker, momentálně fascinovaný ideou „sonického úpadku" (viz ponuré tituly skladeb, doplněné občas záhadnou datací), si tu pohrává především s organickým zvukem chrámových varhan, které pak přejíždí digitální technologií jako šmirglem.
Jeho vrstevnaté textury a bezmála shoegazové kytarové efekty i tady asociují jakousi „tekoucí lávu", jen možná o něco zrádnější (a poutavější) než obvykle. Hecker zůstává zvukovým impresionistou, ovšem jeho rozmazané, místy až hlukové abstrakce mají kromě narkotizujících účinků ještě další devizu: zase o něco nečekanějším způsobem vytrhávají naši imaginaci z limbu.
Heckerovy chytré digitální manipulace tentokrát slouží opravdu napínavému klání: kontinuálnímu souboji mezi disharmonií a krásou, čistotou zvuku a jeho (záměrnou) korozí; koneckonců i rozlehlého prostoru se tu využívá především ke zvýšení klaustrofobického účinku. Je to hudba zrozená z pohledu skrze kostelní vitráž na stratovulkány a fjordy obklopující záliv Faxaflói při jihozápadním pobřeží Islandu; nahrávka zasvěcená atmosférickému kolísání mezi soumrakem a úsvitem, zrozením a zánikem.
