Předchozí dvě alba rodáka z přístavního Hamburku byla taneční až za hrob. Vyžívala se v glitchových mikrohrátkách, striktně očesaných aranžích a stejně jako velká řádka tanečních elektroniků trpěla mírným steskem po odešlé shoegaze kytarové vlně, která dala Weberovým tanečním skladbám melancholický odér.

Třetí řadovce Pantha du Prince předcházely velké manévry a zásadní inspirace. Hendrick se během dovolené ve Švýcarsku evidentně zamiloval do zdejší bukolické horské idyly. Celých sedmdesát minut desky Black Noise nahrávkou procinkávají zvonky a zvonečky všeho druhu, reproduktory se zleva doprava prohánějí zvuky dřívek, oblázků a v pozadí vše nečekaně doprovází steel drum orchestr, který zřejmě přijel jako exotický bonbónek na místní veselici. Hendrick vše sleduje z vyšších pater alpské stráně, oči má přivřené a práci za slunícího se muzikanta vykonává nahrávací přístroj, který celou tuto idylku zaznamenává do své paměti.

Základ bychom tedy měli. Ke všem field recordings pak autor přidal rovný beat, něco něžnějších elektronických vlnek a hlukového smetí a na závěr pozval do studia i nějaké hosty, aby měl na co lákat v tiskových zprávách. Takto vykalkulovaný se na desce (ne)objevil Tyler Pope z !!! a LCD Soundsystem. Mnohem funkčněji zafungoval Panda Bear, který z propagačního singlu dělá vrchol v nad nekonečnou Black Noise rovinou. Ta se na konci desky naštěstí zkrabatí do mírně zvlněné pahorkatiny. Ze sedmdesátiminutové desky ale stejně táhne nemasný neslaný kavárenský pocit, který asi nebyl autorem zamýšlen. Připadá mi, že Pantha du Prince chtěl natočit taneční a zároveň hodně uměleckou desku, ale ani jedno se pořádně nepovedlo. Většina chlapů se neumí soustředit ve stejnou dobu na několik věcí a souběžných cílů a Hendrick tuto tezi bohužel potvrdil svým novým albem.

Pavel Zelinka Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít