Na cestě do vzduchoprázdna
Amar a Luna jsou na první pohled spokojený bosenský pár, který s určitým vypětím překonává jak neschopnost počít potomka, tak Amarovu nadměrnou náklonnost k pálence. Zdánlivá banalita, jakou může být drobná nehoda na parkovišti, však do jejich existence vpouští nebezpečného dravce – islámský fundamentalismus.
Ani západní životní styl, který oba partneři do jisté doby vyznávají, totiž nedokáže plně překlenout propast v podobě válečných traumat. Jsou to právě ozvěny minulých bojů, které Amara vedou k fanatismu a Lunu k bezmocnému zoufalství nad životem, který jako by byl nekonečnou cestou, únikem.
Film Na cestě bosenské režisérky Jasmily Žbanić zabírá pozoruhodně široké spektrum společenských konfliktů soudobé Bosny – ať už se jedná o poválečná traumata, zřetelný střet kultur (muslimské a západní) či střet v rámci islámu samotného (liberálnější „lidové“ pojetí versus fundamentalismus). Tyto konflikty se ve filmu promítají do turbulentního vztahu dvou lidí, pro něž je zpočátku definujícím rysem absolutní intimita. S postupem času se však jejich niterné střety stále citelněji posouvají na rovinu náboženské ideologie, což Žbanićové umožňuje detailně rekonstruovat hluboký nesoulad a pátrat po jeho kořenech.
Režisérka si jako metodu zvolila odstup a digresi. Na cestě je tak na jednu stranu snímek obdivuhodný svou nezúčastněností, s jakou dokáže divákovi předkládat odtažité světy muslimské bigoterie a nezávazného „konzumu“, aniž by mu podsouval hodnocení. Problém je mnohem více podrobně konstatován než analyzován. S tím souvisí výše zmíněné digrese – Žbanićová si libuje v odbočování a útěcích, ráda přerušuje děj odskoky a podřadnostmi. Film tak namísto významové závažnosti pravidelně vázne ve významovém bezvětří. Postavy, potencionálně překypující vnitřním napětí, jsou pasivně vystaveny zkoumavému oku kamery – jako chladné předměty sociologické studie, nikoli jako životem tepající entity.
Vracíme se tak na začátek. Žbanićová sleduje své hrdiny na cestě – k duchovnímu osvícení, k uvědomění si svých citů i traumat. Kdesi v půli cesty však zůstává i ona sama, svou úzkostlivou snahou nehodnotit a neztratit kritický odstup. Problémem filmu není, že by cosi podsouval a falešně konstruoval, ale naopak to, že k široké škále problémů nedodává vlastně vůbec nic podnětného. Vždy, když hrozí, že by musel jít za ambivalentní a nevzrušivé tři tečky, uteče k další bezvýznamné epizodě, k dalšímu prostřihu na odlétající letadlo či zkroušenou hrdinku v jeho útrobách.
Autorský pohled „do ztracena“ je v současném stavu věcí možnou obranou před ideologickou zaujatostí, zároveň obráží bezvýchodnost, v níž se moderní multikulturní společnost nachází. Film Na cestě disponuje všemi podstatnými ingrediencemi, aby vtáhl do strhujícího pole mocenských siločar, které deformují život jedince. Nakonec však prostředkuje jen poněkud ochladlý příběh jedné lásky a několik zevrubných formulací problému. Dost na to, aby zaujal, málo na to, aby strhl.
Hodnocení: 65%
