Modlitbu pro Martu vždy zpívám s emocemi. Je to taková neoficiální hymna, říká Kubišová
Chvilinku mi bylo ouha. Modlitba pro Martu už je na mě vysoko. Tak popsala pro Český rozhlas Plus zpěvačka Marta Kubišová, jaké to bylo znovu po 49 letech zpívat skladbu Modlitba pro Martu. Píseň, kterou prý všichni označují za neoficiální hymnu, prý vždy zpívá s emocemi.
Jaké to bylo zpívat znovu po téměř půl století Modlitbu pro Martu?
Chvilinku mi bylo ouha. Tušila jsem, že už je to na mě vysoko. A hlavně za ta léta, co to zpívám, už jsem si to úplně jinak nafrázovala. Mám to jako druhý přídavek. Vím, že na to lidé čekají a že bez toho z jeviště vypadnout nemůžu. Zpívám to zásadně s emocemi, protože píseň má opravdu zvídavý náboj, kterým sondujete náladu v publiku. Když vidím, jak si při ní publikum stoupá, tak i na mě to působí. Člověku to dává úžasný pocit, že to není marně zazpívaná písnička.
Modlitbu pro Martu vždy zpívám s emocemi. Je to taková neoficiální hymna, popisuje Kubišová
Kdo přišel s tím nápadem nazpívat teď Modlitbu pro Martu znovu?
Pravděpodobně to byli Tomáš Padevěd a Fero Fenič.
Jde o stejnou verzi písně Modlitba pro Martu, která zazněla v roce 1968?
Bude to opravdu to aranžmá, které Václav Hybš před padesáti lety nahrál pro seriál Píseň pro Rudolfa III., přesně pro díl Hrabě Monte Christo. Mezitím ovšem uplynulo padesát let a mně se hlas posunul trochu jinak, takže jsem byla dnes šťastná, že tam mám dalších pět kolegyň, se kterými jsme si tu písničku krásně rozdělily.
Na nahrávce zazní i hlas Hany Hegerové, která ale s vámi ve studiu nebyla.
Carmen s námi nebyla, protože se drží toho, čeho já se budu držet od 1. listopadu. Sedím doma a nezpívám. Takže tam jenom řekne nějaké slovíčko.
Kubišová po 49 letech nazpívala Modlitbu pro Martu. Píseň byla jedním ze symbolů událostí roku 1968
Číst článek
A tehdy to opravdu nebylo myšleno jako protestsong?
Vůbec ne. Odmítla jsem zpívat písničku, se kterou jsem vyhrála Bratislavskou lyru. Byla oslavou Rusů za rok 1945, nikoliv když k nám přijeli na tancích 21. srpna 1968. Řekla jsem Mirku Vaštovi, že to zpívat nebudu, ať honem dovalí jinou písničku. Jindrovi Brabcovi prostřelili nadvakrát auto, protože to bylo opravdu 24. srpna. Klepoucíma se rukama mi pak předal noty a text, který honem Petr Rada dopsal, ale bylo to míněno pro ten díl Hrabě Monte Christo.
Myslíte, že píseň má ještě dnes co říct?
Všichni říkají, že je to taková neoficiální hymna. Rozneslo se to tehdy mezi lidmi, nevěděla jsem to. Nazpívala jsem to na Petynce a nosila jsem to v takové kapsičce v bundičce. A když byla v roce 1968 možnost, tak se to odvysílalo. Lidé mě potom poplácávali po ramenou a říkali: To je krásná písnička. Je vidět, že něco s nimi ta píseň udělala.
