Lidské ucho převádí zvuk na nervové vzruchy v takzvaném hlemýždi. Zvuky moduluje tak, aby byly pro mozek vnímatelné. Když ale posloucháme dva podobné tóny, hlemýžď vytvoří ještě třetí hluboký tón. Ten pak dva vysoké doprovází.

Tohoto zvláštního jevu si všiml už italský skladatel Giuseppe Tartini, po němž je tento třetí tón pojmenovaný. „Naše ucho vnímá součet a rozdíl frekvencí. A rozdíl dvou blízkých frekvencí způsobuje takzvané zázněje, které v podstatě vytváří třetí tón nebo něco, co bychom jako třetí tón mohli nazvat,“ přibližuje hudebnice Natálie Pleváková.

Pokud bychom hlubší tón hledali ve světě mimo naši hlavu, nenajdeme ho. „To, co se děje, lze naším uchem slyšet. My jako posluchači to slyšíme. Nicméně, kdybychom tento jev nahráli, provedli spektrální analýzu a snažili se izolovat spodní frekvence, tak je neuslyšíme. Vznikají jen v našem uchu,“ říká Pleváková.

Tartiniho tónem se inspiruje i mnoho současných umělců. Hudebníci dosahují tohoto efektu pomocí elektronických nástrojů, které jim nastaví přesnou výšku a především hlasitost. Jako například americká skladatelka Maryanne Amacherová.

„Zasvětila tomuto fenoménu velkou část své tvorby. Nazývala jej třetím uchem a zachytila jej v několika kompozicích, instalacích a dalších pracích. Když se člověk zaposlouchal a vnímal jednotlivé frekvence, zjistil, že existuje nějaká linka pod tím, která vytváří úplně nový průběh skladby,“ vysvětluje Pleváková.

Celou reportáž včetně ukázek „neexistujícího tónu“ si poslechněte v přiloženém audiosouboru.

Martin Hrnčíř Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít