Datová pouť do hlubin národní kinematografie pokračuje lidmi mimo záběr kamer. Čím si nejčinnější střihač vysloužil 267 zakázek? A jak se Otakaru Vávrovi podařilo natočit film v pěti různých režimech a videoklip v šestém?

Data Brno/Praha 6:00 28. června 2023 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

U zrodu české kinematografie stáli v roce 1898 čtyři lidé. Především to byl amatérský fotograf a režisér Jan Kříženecký, který toho roku natočil 15 dokumentárních a dva hrané filmy. Dále tři herci oněch dvou inscenovaných filmů: Kříženeckého manželka Marie, její bratr Ferdinand Gýra a kabaretiér Josef Šváb-Malostranský.

Poslední jmenovaný byl jediným mimo rodinu. Když si v dubnu 1898 přečetl v Národní politice zprávu o chystaném natáčení, přihlásil se Kříženeckému dopisem dodnes uchovaným v depozitáři Národního technického muzea.

Šlo o první čtyři z více než šedesáti tisíc lidí, kteří se za uplynulých 125 let české kinematografie vystřídali v některé z desítek uměleckých či technických profesí.

K přesnému číslu se dobrat nelze. Jednak kvůli shodám jmen, které z části dat stažených z databáze Filmový přehled udržované Národním filmovým archivem nešlo odfiltrovat. Jednak kvůli kolektivům, jako jsou hudební tělesa, kaskadérské agentury nebo „členové 26. skupiny diverzních činností Žďár nad Sázavou“.

Sedmnáctero řemesel

O něco snáze lze vyčíslit zvířata: v datech najdeme pět šimpanzů, po jedné gorile a orangutanovi nebo 181 psů a fenek, z nichž nejdelší jméno měl Alma Kelly Box Bell Cavalieri del Monnferrato. Psí aristokrat účinkoval v Havlově Odcházení (2011).

A zde už se konečně dostáváme na tu stranu placu, která je za kamerou. Václav Havel byl nejstarším debutujícím režisérem celovečerního hraného filmu – v okamžiku premiéry Odcházení měl 74 let a později téhož roku zemřel.

U filmu se ale objevil i v jiných profesích: sám za sebe vystupoval v rekordních 17 snímcích, převážně dokumentárních. V šesti dalších filmech hrál, poprvé v roce 1965 „světlovlasého pacienta v nemocnici“ v povídkovém snímku Pavla Juráčka Každý mladý muž. Byl spoluautorem námětu „prvního českého celovečerního hraného 3D filmu“ Heart Beat 3D (2010) režírovaného Janem Němcem a vedle scénáře Odcházení napsal i scénář Žebrácké opery, kterou v roce 1991 zfilmoval Jiří Menzel.

Se čtyřmi různými profesemi patří Havel do nejvšestrannějších pěti procent lidí od filmu. Průměrně si lidé s profilem v databázi Národního filmového přehledu vyzkoušejí jednu a půl. Z 58 sledovaných profesí se v nejvíce, 17, ocitl Aurel Klimt, univerzální tvůrce animovaných filmů. Mezi ženami vede s 13 profesemi výtvarnice Tereza Kučerová. Většina těchto univerzálů stále tvoří, a můžeme tedy očekávat napínavý závod.

Nejvšestrannější lidé české kinematografie

Jméno	Narození	Profese	Profesí
Aurel Klimt	1972	animace, architekt, autor komentáře, kamera, komentář, návrhy kostýmů, návrhy titulků, producent, herec, původní filmový námět, režie, scénář, střih, technický scénář, triky, výkonná produkce, výtvarník	17
Tomáš Vorel	1957	architekt, choreografie, hudba, text a zpěv písně, kamera, postprodukce, producent, původní filmový námět, režie, scénář, spolupráce, střih, technický scénář, výtvarník, zpěv	15
Vít Janeček	1970	autor komentáře, autor projektu, dramaturg, druhá kamera, herec, kamera, komentář, návrhy titulků, původní filmový námět, režie, scénář, spolupráce, střih, výkonná produkce, zvuk	15
Jan Němec	1936	asistent režie, autor komentáře, druhá kamera, herec, kamera, komentář, mluví, pedagogické vedení, pomocná režie, původní filmový námět, režie, scénář, spolupráce, technický scénář, zpěv	15
Petr Marek	1974	asistent režie, druhá kamera, hrají, hudba k písni, hudba, text a zpěv písně, kamera, pedagogické vedení, producent, původní filmový námět, režie, scénář, spolupráce, střih, zvuk	14

Tři filmy za měsíc

Nejplodnější nehrající postavou české kinematografie byl střihač Miroslav Hájek, který mezi lety 1945 a 1989 poskládal záběr za záběrem 267 snímků tempem až patnácti za rok. Vedle populárních komedií S tebou mě baví svět nebo Čtyři vraždy stačí, drahoušku to byly i kritikou cenění Všichni dobří rodáci, Markéta Lazarová nebo Sedmikrásky.

„Hájka měli filmaři rádi zaprvé proto, že byl samostatný,“ vzpomíná na něj střihač Jan Mattlach. „Měl filmařský cit, dramaturgické myšlení a byl velmi rychlý. Nabízel režisérům alternativní řešení s pokorou k natočenému materiálu. Proto měl tolik práce.“

Hájkův přístup ilustruje konkrétní historkou. „Měli jsme spolu hezké setkání. Dělal na Barrandově svůj poslední film, já první. Naučil mě, že střihač nesmí přijít k filmu, pustit si první obraz a začít stříhat. Musíš vidět vše, co bylo natočeno, říkával, jinak se k tomu nedokážeš postavit správně,“ vypráví Mattlach. „Když od začátku práce víš, kdo je vrah, budeš se k této postavě podle toho chovat v první, páté nebo poslední minutě. Jednodušeji pochopíš, kde budovat napětí a kde překvapení,“ popisuje tvůrčí volby svého a Hájkova řemesla.

Nejproduktivnější lidé české kinematografie

Jméno	Medailon	Filmů	Narození	Úmrtí
Miroslav Hájek	střihač	267	1919	1992
Willy Ströminger	fotograf	245	1902	1985
Antonín Zelenka	střihač	233	1909	1993
Jan Kohout	střihač	186	1906	1986
Josef Dobřichovský	střihač	181	1914	1983
Bohumír Brunclík	zvukař, operetní zpěvák, dabér	175	1915	1975
Antonín Frič	herec, výtvarník, návrhář titulků, fotograf	162	1886	1956
Jiří Koštýř	vedoucí výroby/produkce, karikaturista, kreslíř	155	1968	–
Josef Kobík	herec, maskér	153	1888	1964
Jan Kališ	kameraman, pedagog	144	1930	2003
Počet filmů, v jejichž distribučních materiálech byl člověk uvedený, aniž by hrál, účinkoval, mluvil či zpíval.

Ještě dvakrát vyšší roční produktivitu dokázal vykázat zvukový inženýr Bohumír Brunclík. Jen v roce 1963 pracoval na 33 filmech, včetně dodnes známých snímků Černý Petr, Až přijde kocour nebo Ikarie XB 1. Celkem jich do předčasné smrti v šedesáti letech stihl opečovat 176, věnoval se převážně doplňování ruchů. „Na jeho počest se ve filmové hantýrce říká postsynchronním ruchům ,brunclíci‘,“ uvádí jeho profil na Wikipedii.

Oněch 33 filmů uvedených za jeden rok je poválečným rekordem. U 42 filmů se v roce 1937 oháněl pudřenkami maskér Josef Kobík.

Z kanceláře k rekordu

Nejaktivnější ženou-neherečkou je Zuzana Vrbová, jejíž kariéra ve výrobě a produkci přitom začala teprve v roce 1995. „Jsem docela překvapená. Vůbec o tom nevím,“ zvedla telefonát datových novinářů iROZHLAS.cz.

Vrbová pracuje v České televizi, největším výrobci českých filmů – i těch uvedených v kinech a tedy promítnutých do dat Filmového přehledu. Podepsaná je jako producentka či vedoucí výroby u 120 snímků.

„ČT vkládá do koprodukcí jak peníze, tak interní plnění. To znamená, že poskytuje filmové haly, fundusy kostýmů, studia,“ líčí Vrbová. Zatímco na začátku kariéry se pohybovala na natáčecím place, například hned při práci na prvním filmu Golet v údolí, teď už se ven z kanceláře moc nepodívá. „Hlídám rozpočty, harmonogramy, termíny odevzdání,“ popisuje den producentky.

Vrbová by mohla časem předstihnout i vůbec nejproduktivnější ženu od filmu, prvorepublikovou herečku Milku Balek-Brodskou: „Máme teď ve výrobě 53 filmů. Děláme jich tolik, že většinu nakonec ani nevidím,“ směje se.

Hlavně točit velký film

Z různých srovnání režisérů a režisérek často vypadávají tři jména: Martin Frič, Otakar Vávra a Břetislav Pojar.

Nejvíc celovečerních filmů, 79, natočil Frič. Nejznámější jsou ty z konce 30. let: Kristian, Eva tropí hlouposti nebo Škola základ života. Činným ale zůstal až do smrti – zemřel 26. srpna 1968, jeho poslední film Nejlepší ženská mého života měl premiéru až několik týdnů poté.

Vávra sice uměl udělat komorní psychologický film s deseti herci, jako byla Třináctá komnata, zároveň mezi lety 1973 až 1983 dostal hned čtyřikrát k dispozici tak velký ansámbl jako nikdy nikdo jiný. Na vrcholu žebříčku velkofilmů s nejvíce herci a herečkami jsou Vávrovy filmy Dny zrady, Osvobození Prahy, Putování Jana Amose a Temné slunce. (Temné slunce mělo téměř 40 let největší v datech zaznamenaný realizační tým – překonal ho až loni Jan Žižka.) Celkem pod Vávrou točilo skoro dva tisíce herců, hereček a souborů – jednoznačný rekord.

Největší české velikofilmy

Film	Rok	Režie	Žánr	Lidí a organizací
Jan Žižka	2022	Petr Jákl	drama	492
Temné slunce	1980	Otakar Vávra	sci-fi	483
Nabarvené ptáče	2019	Václav Marhoul	balada	425
Dny zrady	1973	Otakar Vávra	historický	355
Osvobození Prahy	1976	Otakar Vávra	historický	353
Putování Jana Amose	1983	Otakar Vávra	historický	351
Srovnání pracuje s lidmi, ale také soubory, studii či společnostmi uvedenými v titulcích a distribučních materiálech; záleží tedy na libovůli produkce, zda se rozhodne vyjmenovat všechny komparzisty apod.

„Vávra je prostě klasik,“ shrnuje velkou postavu české kinematografie Jan Bernard, emeritní děkan FAMU. „Vystudoval v Brně architekturu a získal tam velmi dobré vědomostní zázemí – nejen o architektuře. Pak šel do Prahy, kde nejdřív dělal scenáristu a k tomu točil avantgardní filmy. Takže byl od začátku řekněme dvojdomý. A měl famózní nástup. V roce 1937 měly den od sebe premiéru hned dva jeho filmy: Filosofská historie a Panenství. Jsou přitom úplně opačné, historický velkofilm a komorní drama,“ potvrzuje Bernard Vávrovu všestrannost.

„To mu udělalo pověst dokonalého profesionála zejména u Miloše Havla, šéfa Lucernafilmu,“ pokračuje zmínkou o mediálním podnikateli a strýci Václava Havla v jedné osobě. „Vávra k tomu vždycky směřoval: chtěl být dokonalým profesionálem. Velmi pečlivě si připravoval scénáře včetně technických poznámek a obrázků. Kdykoliv tu točil renomovaný zahraniční režisér, Vávra si vymínil, že se bude chodit dívat, jak pracuje. Chtěl se pořád učit.“

Jako Vávrův nejlepší film uvádí Bernard právě průnik velkofilmu a psychologického dramatu – Krakatit z roku 1948. Zmíněné Temné slunce je mimochodem novou verzí stejného čapkovského námětu.

Spolu s Elmarem Klosem a Hermínou Týrlovou byl Vávra jedním ze tří režisérů, kteří zvládli natáčet v pěti různých historických érách, v jeho případě to byla první republika (počítáme do ní i několikaměsíční období republiky druhé), protektorát, třetí republika, komunisty ovládané Československo před rokem 1968 i po roce 1968. A dlouho po revoluci k tomu přidal, v našich datech nepodchycený, videoklip k písni „Hlava Kance“ Petra Hapky a Michala Horáčka. To už mu bylo 95 let.

„Sám o své práci za protektorátu mluvil tak, že ty filmy nebyly proti ničemu. Byly neutrální. Neutralitu se snažil zachovat i za normalizace. Když se podíváte na Dny zrady, není to sice úplně vyrovnaný film, ale snažil se o to, snažil se nedělat moc velké ideologické ústupky. Na druhou stranu, když plánoval Sokolovy (velkofilmy jako Sokolovo – pozn. red.) a na Barrandově na to nebyly peníze, vyběhal si je na ústředním výboru. Bylo mu jedno, že je to angažovaný materiál. Chtěl hlavně točit velký film.“

Vávrova režijní kariéra trvala 59 let. Překonává ho jediný člověk: Břetislav Pojar, nestor animovaného a nejen animovaného filmu, který režíroval šest dekád. Poslední premiéry se dočkal v 87 letech.

Odmlky a zemětřesení

Břetislav Pojar patří mezi 94 filmových tvůrců, kteří se v titulcích a distribučních materiálech objevují jen do začátku normalizace a pak až po revoluci. Tento seznam sestává převážně z lidí pronásledovaných režimem kvůli jejich nesouhlasu s okupací v srpnu 1968 a je na něm řada slavných jmen: vedle Havla s Němcem režiséři Vojtěch Jasný a Ivan Passer, kteří odešli do exilu a tam dále natáčeli, či herečka Vlasta Chramostová, která zůstala v Československu a mimo oficiální kulturní struktury.

Normalizační kinematografie se od předchozí éry uvolněných 60. let i od následných 90. let liší ještě v jednom nenápadném, ale vypovídajícím ohledu: úbytkem příležitostí pro mladé a neprověřené filmaře. Od roku 1969 do roku 1989 vznikne jen šest celovečerních hraných filmů režírovaných lidmi pod 30 let – tolik, co za pouhé dva roky 1963 a 1964.

Měřeno počtem zasažených kariér ale česká kinematografie zažila největší proplach jindy než na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Nejvíce lidí ve filmu skončilo nebo z něj na deset a více let odešlo na hraně let 80. a 90. Tedy v době ekonomické transformace, která ponechala kinematografii bez zavedených zdrojů financování a vedla k výraznému propadu produkce, který trval skoro dvě dekády. (Viz první díl seriálu.)

Poněkud překvapivě nelze tento zub ve statistikách vysvětlit rozdělením Československa v lednu 1993 a odchodem slovenských tvůrců do samostatné vlasti, v 90. letech mají paradoxně v české kinematografii větší podíl lidé narození v Bratislavě než kdykoliv ve starších datech. A právě o diverzitě ve filmovém průmyslu bude zítřejší díl.

Michal Kašpárek, fil Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít