Fellini mě poprvé oslovil kvůli natáčení reklamy, vzpomíná oscarový skladatel Piovani
Jména italských skladatelů Nino Roty nebo Ennia Morriconeho vám díky známým filmovým melodiím asi něco řeknou. Nicola Piovani vám možná tak povědomý nepřijde. Ale stejně jako zmínění hudebníci má i tento skladatel Oscara. Zlatou sošku získal v roce 1999 za snímek Život je krásný. A živě svou hudbu nejen z tohoto filmu představí Piovani už v sobotu večer na Soundtrack festivalu v Poděbradech.
Znamenal pro vás zisk Oscara nějaký výrazný zvrat v kariéře nebo i osobním životě?
Z pohledu zvenčí ano, protože si mě najednou hudební svět začal všímat. Když získáte nějaké ocenění, tak to vaší práci dodá větší váhu.
Z vnitřního pohledu ne. Pokračoval jsem v psaní hudby stejně tak, jak jsem to dělal i vždycky předtím, vytyčoval si ty samé cíle jako dříve. Z jistého úhlu pohledu mi to práci ulehčilo, protože jsem začal snadněji nalézat instituce jako divadla a akademie, které byly ochotny podpořit moje projekty.
Vystudoval jste hru na klavír a instrumentaci. Toužil jste od začátku skládat filmovou hudbu?
Bylo mi 17, když jsem zatoužil po psaní filmové hudby. V tomto věku jsem objevil svět filmu. Mám na mysli filmový svět jako umění, které zachytily staré filmy, nikoliv jako komerční produkci pro konzumní společnost. Nadchnul jsem se pro film, a protože jsem byl hudebníkem, mým velkým snem bylo stát se filmařem, složit jednoho dne hudbu pro film. Tento sen se pak stal mojí životní realitou.
Tím filmem byla Sedmá pečeť od Ingmara Bergmana. Byla to jeho hudba, nebo dílo samotné, co vás přesvědčilo?
Ne, byl to ten film jako celek. Šel jsem do toho kina vlastně naprosto náhodně a uvědomil si, že film může být velice silným sdělujícím prostředkem, že filmařina je stejně kvalitním uměním jako literatura, hudba nebo malba. Předtím jsem film považoval za plonkovou zábavu, kterou si rodiny vyplňují volný čas. Do kina se chodilo na americké filmy a italské komedie.
Posunuje se někam vaše práce s dobou? Sledujete aktuální trendy, nebo jste konzervativnější?
Myslím si, že když píšete hudbu, tak vždycky experimentujete. Tedy v případě, že nejste líný a nepovažujete za jednodušší opakovat to, co už existuje. Moderní technologie umožňují hudebníkům mnoho nových možností, mnoho nových zvuků a hlavně obohacuje možnosti, které ukrývá střih.
Dnes je stříhání hudby ve filmu neporovnatelně lehčí a okamžité. Je prostor pro experimentování napříč hudebními žánry. Například se Spotify stačí, když mi probleskne hlavou jeden skladatel a mohu si jej okamžitě stáhnout a zakomponovat do filmu. Žádná z těchto možností kdysi neexistovala.
Dubioza Kolektiv: Raději bychom byli nudná kapela z klidné země
Číst článek
Je ale jedna součást soudobého filmu, která je mi cizí. Je to zvyk filmové produkce sestavit filmovou hudbu z už existujících písniček, kterými se film ozvučí a které se slepí v jakousi koláž. Jako kdyby hudba ve filmu nebyla ničím než jenom knihovnou lehkých melodií - mini antologií, náhledem do soukromé nesourodé sbírky oblíbených interpretů a nenáročných melodií od jazzu až po vážnou hudbu.
Mně osobně se ale líbí pracovat jinak. Napsat kompletní partituru, která se zrodila z toho konkrétního filmu, která byla tím filmem inspirovaná a která ho doprovází od začátku až po jeho konec ve všech jeho fázích. A pak, pokud se to povedlo, zůstane navždy s daným filmem provázána.
K Fellinimu jste se dostal v jeho poslední fázi. Sledoval jste jeho předešlé filmy, nebo jste si od nich držel odstup, aby vás neomezily v kreativitě?
Ano, Felliniho filmy jsem znal. On by s nikým nedokázal pracovat jinak, než jsem právě popsal.
Jak jste se dostal ke spolupráci s Federicem Fellinim?
Nejjednodušším možným způsobem - zatelefonoval mi domu, resp. zavolal mi asistent režie, který mi řekl, ze by se se mnou Fellini rád viděl. Potkali jsme se a on se zmínil, že právě natáčel reklamní spot (bylo to na Campari - pozn. red.).
Já jsem mu řekl, že to není moje parketa a že mi svět reklamy není blízký. On odpověděl, že ani jemu ne, ale že to bude skvělá příležitost zjistit, jak bychom spolu mohli pracovat dál. Hned po reklamě jsme spolu natočili film Ginger a Fred a pokračovali ve spolupráci.
Čím vás oslovil herec a režisér Roberto Benigni?
S Robertem se znám od sedmdesátých let. Tehdy pracoval s vynikajícím americkým hudebníkem a skladatelem Johnem Luriem. Když pak natočil film Život je krásný, uvědomil si, že potřeboval italského skladatele a tak mne oslovil, abych film ozvučil. Těsně předtím jsme spolu pracovali i na divadelním představení a od té doby jsme pracovali vždycky spolu.
Při digitalizaci Formanovy prvotiny Černý Petr našli dosud neznámou scénu
Číst článek
Máte nějaký zavedený postup, jak pracujete s hudbou, nebo se to mění podle režiséra, scénáře...?
Když je to možné, rád se nad filmem zamyslím ještě před tím, než se vůbec začne točit. Od scénáře, rozhovoru s režisérem, pak po zhlédnutí prvních záběrů až po finální sestřih. Takhle máte možnost se rozhodnout, jakou hudbu volit a jak ji vrstvit a k cíli se dopracujete tím, že ubíráte přebytečné. Ale párkrát se přihodilo i to, že jsem musel celou hudbu zkomponovat za pouhých 15 dní, jako například u filmu Drahý deníčku Nanni Morettiho, kde bylo nutné pracovat rychle. I to se stává, že musíme pracovat s neuvěřitelnou rychlostí.
Koncertujete často? Užíváte si to na pódiu?
Ano. V minulosti jsem se věnoval převážně filmu, složil jsem hudbu pro více než 180 filmů, ale oddirigoval žalostně málo koncertů. Proto se v této životní fázi chci primárně zaměřit na divadlo a koncertování a o mnoho, mnoho méně na film.
