„Jako příslušník ohrožené minority, bílý heterosexuální muž, manžel, otec a děd, katolík, kuřák, pravičák a popírač klimatických změn se spláchnu,“ postěžoval si před dvěma týdny na twitteru expremiér Mirek Topolánek.

Na první pohled to působí trochu komicky. Bývalý premiér nemá existenční problémy, typické pro ohrožené menšiny. Ostatně v tom smyslu mu odpověděl sociolog Dan Prokop.

Kromě toho je těžké sympatizovat s úspěšným politikem, který se na stará kolena staví do role ukřivděného vzdoropuberťáka.

Zároveň ale – bez ironie – nelze Topolánkovu křivdu ignorovat. Pokud se jako ohrožená menšina upřímně cítí (a já mu to věřím) i dobře zařízený politik, co to říká o společnosti? Přibývá ukřivděných menšin? Rozpadá se spokojená šedá většina na rozbitou společnost bojovných menšin?

Risknu, že se ztrapním, a zkusím Topolánkův VTIP vážně analyzovat.

Ostrůvek prosperity uprostřed spouště

První hypotéza, která je pro jeho ověření zajímavá: Čechů, kteří se cítí ohrožení, přibývá.

Není to tak. Možná překvapivě je čím dál víc Čechů, kteří hledí do budoucnosti optimisticky. Důvěra je tím větší, čím je perspektiva intimnější: 76 procent Čechů loni věřilo, že oni sami a jejich blízcí na tom budou dobře. Je to o 12 procentních bodů víc než v roce 2004.

Podobně roste důvěra v budoucnost české společnosti. Od ekonomické krize, která se odráží ve výsledku roku 2010, se zvedla dokonce o 14 procentních bodů.

Data mimochodem ukazují veselý paradox: zatímco budoucnost nás samých a českého národa nám přijde stále růžovější, u lidstva jsme spíš skeptičtí. Češi věří v prosperitu Čechů mimoběžně k lidstvu. S dobře střeženými hranicemi a ostražitými myslivci přežijeme cokoliv.

Fascinující je také jistota, s jakou odpovídáme na komplexní otázky. U dotazu na budoucnost rodiny odpověděla „nevím“ dvě procenta respondentů, u budoucnosti lidstva si není jistých sedm procent Čechů. Ok.

Romové, pak muslimové

Druhá otázka zní: které menšiny jsou skutečně ohrožené?

Poctivá odpověď expremiérovi by si zasloužila pečlivou studii. Jeho ohrožení je jiné než to Prokopovo. Zatímco Mirek Topolánek mluví o ohrožení své identity (před deseti lety se u moci střídali „chlapi s gulama“, teď se o ni musí dělit), Daniel Prokop spíš o ekonomickém ohrožení.

Můžeme se ale podívat, které menšiny jsou pro Čechy více či méně nepřijatelné. CVVM se od roku 2005 trpělivě ptá, koho by Češi nechtěli za sousedy.

Kromě tří zobrazených menšin se kliknutím do legendy můžete podívat i na další.

Kdyby grafy ukazovaly vytrvalý nárůst netolerance k více menšinám, vypovídá to něco o fragmentaci společnosti a rozpadu na menšiny.

To se ale neděje. Netolerance rostla hlavně tam, kde téma ždímali politici anebo média. Pěkně je to vidět na rozvoji modré, červené a zelené linky: dokud byli municí pro média převážně Romové, rostla netolerance k nim. V období, kdy se mluvilo o muslimských imigrantech, se netolerance k Romům nezvedala – zato přibylo těch, kteří by za souseda nechtěli cizince nebo vyznavače jiného náboženství.

I přes aktuální nárůst ale může být Mirek Topolánek v klidu: víra, kouření, sexuální orientace ani politické přesvědčení nepatří k rysům, které by pro Čechy znamenaly větší problém. Těmi jsou naopak alkoholismus, kriminální minulost a psychická nemoc.

Ačkoliv data nejsou dokonalá, zdají se být optimistická: Češi většinou nemají strach z budoucnosti; také netolerance k menšinám – i když se západem Evropy se nemůžeme srovnávat – nijak prudce neroste.

S čistým svědomím tak můžu Mirkovi Topolánkovi vzkázat, že se coby příslušník ohrožené minority, bílý heterosexuální muž, manžel, otec a děd, katolík, kuřák, pravičák a popírač klimatických změn nemusí bát.

Jan Boček Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít