Kdybychom ho vzali za slovo, znamenalo by to něco jako: „Mně by to už stačilo, tak jak to je, tenis už umím, a když se to sejde, občas můžu i něco hezkého vyhrát.“

Samozřejmě takto to v žádném případě český tenista neřekl a ani nemyslel, ale minimálně na nějakou část kariéry by ta slova celkem pasovala. Vždyť i sám Pavlásek v minulosti přiznával, že tréninku nedával pokaždé to, co měl (lidé, kteří jej znali, občas mluvili i o nějakých šedesáti, sedmdesáti procentech). Připouští, že za jeho časté zdravotní problémy v předchozích letech asi mohlo i to, jak nedostatečně pečoval o své tělo, že některým potížím možná mohl předejít, kdyby byl ještě větším profesionálem.

Pavlásek si snad už uvědomil, že sportovní kariéra nemusí být dlouhá, a také to, že když některé chyby nebude opakovat, může být stále hodně zářivá. A nejenom v Davis Cupu, kde mu talent, sebevědomí, reprezentační dres, podpora realizačního týmu i atmosféra soutěže zatím pokaždé pomáhají k vynikajícím výkonům.  

Ostatně, kdo ví, jak to s týmovou soutěží vůbec bude. Pokud totiž projde poslední známý návrh vedení ITF a Davis Cup se stane jakýmsi týdenním šampionátem na konci sezony pro Čechy daleko od domova, už ji nebude hrát ani Pavlásek, řekl před časem v nadsázce i rozčílení zároveň prezident Českého tenisového svazu Ivo Kaderka. A to by pak byla dvojnásobná škoda.

Pavláskův tenis je neobyčejně zábavný, hraje pestře a stále má šanci, že se svým stylem může trvaleji prorazit, klidně i v pozdějším věku, vždyť je mu teprve 23 let. Jen musí dřít v přípravě podobně jako ti, kteří se do špičky třeba i dávno po pětadvacítce dostali, (bohužel).

Jaroslav Plašil Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít