Změna nastala, až když to pro něj začal být vnitrokoaliční problém. Jeho dva menší vládní partneři, liberálové a především kdysi pacifističtí Zelení, ho tlačili stále silněji k tomu, aby s dodávkou tanků souhlasil. Ukázali tak daleko víc odvahy a smyslu pro realitu než kancléř.

Scholzovo počínání od ruského vpádu na Ukrajinu bylo vůbec plné nepochopitelných momentů a vzájemně si protiřečících kroků. Již několik dní po začátku bojů sice pronesl v parlamentu oceňovaný projev, v němž ohlásil zásadní změnu dosavadního přístupu k armádě. Slíbil mimořádné prostředky pro její modernizaci.

V následujících týdnech ho pak ale odvaha dát tomu konkrétní podobu jakoby opustila. Ve zmíněné řeči sice jednoznačně odsoudil ruskou agresi, zároveň mu ale dost velkou chvíli trvalo, než z toho jeho vláda vyvodila hlavní důsledek: Tím nemohlo být nic menšího než definitivní konec pro již postavený ruský plynovod Nord Stream 2.

Jako největší brzda se přitom ukázala být kancléřova sociálnědemokratická strana, a to z několika důvodů. K její novodobé historii totiž patří politika sbližování Západu a Východu v 70. letech, která je spojena se jménem sociálnědemokratického kancléře Willyho Brandta.

Kromě navázání diplomatických vztahů mimo jiné s komunistickým Polskem nebo Československem byla její součástí i filozofie označovaná jako „Wandel durch Handel“ neboli „změna prostřednictvím obchodování“. Jinými slovy představa, že kdo spolu obchoduje, nemůže proti sobě vést válku. Ruský vpád na Ukrajinu to ovšem vyvrátil.

Vedle toho má u německých sociálních demokratů stále ještě silný vliv pacifistické křídlo. Tvoří ho lidé, kteří se v 80. letech, během vrcholící studené války, účastnili mírových pochodů proti rozmístění amerických jaderných raket v tehdejším západním Německu.

Na tom pak později stavěla politika dalšího sociálnědemokratického kancléře Gerharda Schrödera. Definoval Německo jako „mírovou mocnost“, aby odůvodnil nesouhlas s válkou v Iráku v roce 2003.