S pokorou a vděkem přijímám, že se mi poštěstilo procestovat mnoho zemí Evropy – soukromě, pracovně i studijně. Náturou ovšem nejsem fanouškem malebné zimní severské přírody a jejích fjordů, ani mě nelákají melancholická irská nebo skotská vřesoviště. Zkrátka a dobře, většinou jsem se pohyboval spíše na jihu našeho starého kontinentu.

Text je převzatý z Českého rozhlasu Plus

Na základě toho, co jsem viděl a zažil, nacházím ve své duši jisté pochopení s politickou akcí španělských anarchistů, kteří brojí proti masovému turismu.

Tím neříkám, že jejich počínání bezezbytku schvaluji. Obklopit autobus vezoucí nic netušící turisty a postříkat ho svými hesly, prořezávat kola bicyklů určených k vypůjčení, to mi přijde příliš. Za těmito akty se ale skrývá něco hlubšího. 

Expresivní akce španělských anarchistů přičítám zaprvé jistému mladickému romantismu, za druhé pak bezmocnosti, kterou mnoho lidí může cítit ve světle vyjádření úřadů státu, který vydělává na turismu, podobně jako turistické kanceláře a další subjekty napojené na obrovské příjmy z dovolené chtivých peněženek turistů. 

Bezohledný vs. udržitelný turismus 

Pravdou totiž je, že masový a bezohledný turismus skutečně hledí na zisk a do značné míry ničí tradiční způsob místního života. Španělští anarchisté zvolili způsob extrémní, sobě vlastní. 

Barcelonská primátorka vytáhla minulý rok do boje se slovy „nechceme město jenom pro turisty“. Chtěla udržitelný turismus, který nebude charakteristický jenom rostoucími nájmy, davy a opileckými výstřelky. Podobně také nedávno demonstrovali obyvatelé italských Benátek. I oni chtějí udržitelný turismus.  

Vše je možné také znát v Řecku, na jehož některých ostrovech řádí opilí nájezdníci z řad zahraničních turistů. Smutně proslulá je britská mládež, jejíž výskyt v ulicích chtěla nedávno omezit Kréta. Jak je řádění opilců bez zábran nepříjemné, si jistě pamatují obyvatelé Prahy trpící víkendovými zájezdy mladých seveřanů. 

„Tradiční“ chování 

V neposlední řadě jsem také viděl, jak kapitáni turismu organizují místní obyvatele v různých zemích jižní Evropy, aby se chovali „tradičně“. Nikoliv proto, že chtějí, ale protože turisté chtějí tradice vidět. Například, že v kavárně sedí jen muži a ne ženy, které se pak vracely k posezení po konci turistického dne, a hlavně po konci sezony. 

Každopádně soudím, že říkat, že masový turismus ničí místní společnosti, je přílišný eufemismus. Asi jako že finanční krizi odstartovaly finanční trhy. Za vším se totiž skrývají lidé. V případě nezdravé masové formy turismu jsou to lidé, kteří na něm vydělávají. Ti ale jen odpovídají na poptávku jiných lidí, kteří po zážitcích daného druhu prahnou. 

Návrat k osobnímu cestování, které vede k poznání místních lidí, a možnosti poznání, zda jsme v konečném součtu všichni lidé stejní, ať žijeme kdekoliv, nebo ne, ten se mi zdá lepší. Byť jsem si vědom, že proti gustu nemá být žádný dišputát a existují i logistické problémy.

Ale zároveň vím, že se dá vyrazit na dovolenou i s dětmi na vlastní pěst a domluvit se při troše dobré vůle lze také. Jen to žádá více času, více úsilí, ale odměnou jsou nefalšované zážitky.  

Thomas Kulidakis Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít