Takže, když to přeložíme do češtiny, kandidáta může navrhnout téměř kdokoliv, kdo si k tomu sežene příslušný vehikl, nějaký ten šachový kroužek nebo svaz chovatelů ježků. Nebo Václava Klause mladšího – přes jeho Centrum pro občanské svobody se loni do rady dostal Lubomír Veselý.

Přehrát

00:00 / 00:00

Konec legrace, ať radní ČT radši zase nominují politici

(Ne)političtí kandidáti

Tento systém se v zákoně ocitl jako důsledek krizového vývoje v České televizi na přelomu let 2000 a 2001. Nový způsob nominací měl Českou televizi chránit před přímým vlivem politických stran – to se mu ale samozřejmě nepodařilo.

Ve skutečnosti ani neměl, je to jen hra na mrkanou: my víme, jak to funguje, oni vědí, že my víme, a navzájem to dvacet let tak nějak necháváme být.

Dalo by se to popsat ještě jinak: Hana Lipovská, Pavel Matocha nebo už zmiňovaný Veselý nejsou v radě kvůli tomu, jaké organizace je nominovaly, ale proto, že vhodně reprezentují společenskou většinu ANO – SPD – KSČM – část ČSSD, která se pod dohledem Hradu vytvořila v posledních sněmovních volbách v roce 2017 a která mimo jiné ovládla i mediální rady.

Tato éra pomalu končí, aniž bychom samozřejmě věděli, jaká bude ta příští. Zjevně ale teď vidíme závěrečný útok této většiny na ještě nedobyté kóty – a urputnou obranu opozice, která se teď aktuálně snaží obstruovat volbu nových členů Rady ČT, kdy by výsledkem mohlo být už ohlášené odvolání generálního ředitele ČT Petra Dvořáka.

To se dá celkem pochopit, pokud vezmeme v úvahu, že mezi dvanáctkou finalistů najdeme třeba antisemitu Pavla Černockého, který sice možná nemá být vážně zvolen radním, ale už jeho postup do závěrečného hlasování je čistá demonstrace síly sněmovní většiny.

Jak na to

Nicméně, nakonec se volit bude. A pak ještě mnohokrát, protože Česká televize přežije i toto volební období. Takže bych si dovolil předložit k úvaze několik námětů, jak na to.

Radní mají být voleni tajně. U personálních voleb to tak v parlamentu z dobrých důvodů, které by šly stručně shrnout jako „svoboda svědomí“, chodí třicet let – a tento princip nemá cenu porušovat kvůli jedné volbě.

Mimochodem, veřejné hlasování jsme zažili v roce 2008 při prezidentské volbě, která rozhodla o druhém mandátu pro Václava Klause. A jestli se někdo domnívá, že její průběh posílil důvěru v parlamentní demokracii, patrně chyběl nebo si to nepamatuje.

A do budoucna by možná taky stálo za to pouvažovat, jestli není po dvaceti letech čas celý tento nedůstojný systém výběru radních změnit – legrace jsme si užili, ale stačí.

Převzato z Plusu

Vždyť to nemá úroveň, do Rady ČTK a velké vysílací rady se volí podle stranických nominací, a pro veřejnoprávní televizi a rozhlas budeme dál potřebovat alibi všech těch „společenských a kulturních organizací“?

Volič a koncesionář má právo vědět, kdo je kdo a kdo je čí, ať tedy i své kandidáty představují a obhajují samy politické strany. Chápeme, že by se za některé své nominanty asi veřejně styděly, ale když už je do rad stejně volí, jen ať se pod to pěkně podepíší.

Nezávislosti médií veřejné služby to rozhodně nemůže ublížit víc než dnešní stav.

Autor je komentátor serveru Seznam Zprávy

Jindřich Šídlo Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít