Obal zůstal stejný, ale obsah se změnil. Z původně nevinného slovíčka se během posledních týdnů stala nálepka, s níž se muselo vypořádat hned několik prezidentských kandidátů. Z jazykového suterénu to tak vítač dotáhl při volebním spurtu až na výsluní.

Jak spočítal server iROZHLAS.cz, za celý loňský rok se to slovo objevilo v celostátních médiích čtyřiadevadesátkrát, zatímco během 23 lednových dní se vítač skloňoval v monitorovaných denících, serverech, televizních a rádiových pořadech 151krát. 

A nejde jen o média. Oslepující zážeh po Novém roce hlásí i nejpoužívanější internetový vyhledávač Google. Během roku 2017 vyhledávali lidé termín jen sporadicky, křivka se raketově zvedá právě až v lednu 2018.

Tichý vítač, tichý požírač

První doklad slova vítač je v lexikálním archivu už z roku 1922. „Hned na nádraží, když odpovídal vítačům, pronesl v řeči své povzbuzující slovo,“ stojí na lístku z lexikálního archivu. Tehdy mělo ještě význam bez barvy a zápachu. Znamenal toho, kdo byl určen, zvolen k vítání někoho. A ten samý význam si slovo uchovalo dalších 93 let. Až do roku 2015, kdy se jej ujali diskutéři na sociálních sítích a ohnuli jej ke svým potřebám.

„Nově, s pejorativně zabarveným významem ‚kdo nekriticky, přehnaně podporuje přijímání uprchlíků‘, se slova vítač užívá patrně od roku 2015, jak o tom svědčí doklady v mediálním archivu Newton Media, Českém národním korpusu i v databázi nových slov Neomat,“ potvrzuje Michaela Lišková z oddělení současné lexikologie a lexikografie Ústavu pro jazyk český.

A opravdu: do roku 2015 se výraz používal vždy v souvislosti se psy. Anebo ve významu ceremoniálním – pro ty, kdo vítali například oficiální zahraniční návštěvy. V digitální době použil slovo poprvé v titulku – alespoň podle novinového archivu Newton – Ondřej Neff u svého psího zápisníku. „Tichý vítač, tichý požírač,“ stálo ve sloupku o jeho psu Bartovi.

A obdobný report ukazuje i monitoring českého twitteru Klábosení, který za posledních pět let hlásí 2787 použití.

Vedle vítačů v obchodech převládaly zpočátku narážky na Vratné láhve a hlášku Zdeňka Svěráka, který se jako představitel titulní roli označil za „vítací typ“.

Ani Vítač. Ani Kývač

Kdy přesně vítač metamorfoval, takřka nelze vypátrat. Jeho proměna se totiž odehrála v nemonitorovaných internetových diskusích. Rozšířil tam oblíbené nadávky sluníčkář a pravdoláskař. Internetový slovník Čeština 2.0, který zachycuje neotřelé výrazy současné češtiny, vítače s negativním nádechem zaindexoval až v březnu 2016. Jako "člověka s až nekriticky vstřícným přístupem k islámské kultuře a migraci".

Takřka obratem se přilepilo k tématu prezidentských voleb. Už na konci roku 2016 se vůči němu měl potřebu vymezovat Michal Horáček, jeden z kandidátů. „Není možné pouze říkat, že migraci odmítáte, protože je to daný jev. Bylo by to stejné jako odmítat třeba tmu. Nejsem žádný ‚vítač‘ ani ‚sluníčkář‘,“ řekl v rozhovoru Lidových novin. 

Tím vítač definitivně opustil podzemní jazykovou vrstvu a stala se z něj celebrita, která zazářila dokonce i na billboardech. "Ani Vítač. Ani Kývač," skvělo se na velkoplakátech Mirka Topolánka, který bůhvíproč to slovíčko z undergroundu rovnou vyznamenal velkým V na začátku. 

Co bude dál? Jak připomíná jazykovědkyně Lišková, vítač přežije nejen prezidentskou volbu, ale i uprchlickou krizi. „Co se týče dřívějších významů slova, z jazyka se neztratily, i když vždy patřily spíše na periferii slovní zásoby. I nadále tedy můžeme říct, že v ulicích stáli vítači čínského prezidenta nebo že náš pes je přátelský vítač,“ říká.

Radek Kedroň Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít