Jak praví staré přísloví, ve tmě všechny kočky vypadají černé. Možná je čas přidat ještě padesát odstínů šedé. Je totiž řada lomů, podle kterých můžeme rozlišovat mnoho způsobů, jak být komunistou.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jan Fingerland: Manuál k rozlišování komunistů

Například je podstatné, kdy dotyčný do KSČ vstoupil. První členové byli ti, kdo se před sto lety odštěpili od sociální demokracie. Někteří z nich už po pár letech zase odešli na protest proti takzvané bolševizaci strany.

Samozřejmě bylo něco jiného vstoupit do ilegální KSČ za německé okupace, nebo až po osvobození, kdy to mohlo být výhodné. Natož po únoru, kdy už strana držela monopolní moc a dopouštěla se zločinů. Jinou fází mohlo být období liberalizace, a pak samozřejmě pro změnu normalizace.

Jiným lomem je, zda dotyčný člen KSČ vstupoval z přesvědčení, anebo z pragmatismu.

Andrej Babiš (ANO) tvrdí, že mu šlo jen o možnost pracovat v zahraničním obchodu. Petr Pavel nabídl obě verze – chtěl být výsadkářem, ale také prý vzešel z prostředí, kde s členstvím v KSČ nikdo neměl problém.

Jaký je dnešní komunismus?

Jenže co znamená, že někdo byl komunista z přesvědčení? Může to znamenat spoustu různých věcí. Třeba že věří v historický materialismus. Nebo snít o konci bídy a vykořisťování. Nebo věřit, že komunistická strana musí za všech okolností vládnout, i když každých deset let říká něco jiného.

Přivádí nás to k jiné ošemetné otázce: co bylo vlastně lepší, když někdo skutečně věřil v ideologii, která stála miliony životů, ale myslel to upřímně; anebo když neměl problém podporovat něco, o čem si soukromě nic dobrého nemyslel?

K tomu patří další podotázky, třeba zda si máme cenit těch, kdo při své straně zůstali i po listopadu. Anebo v co vlastně věří ti, kdo se ke komunismu hlásí.

Dnešní KSČM podporuje spíše Andreje Babiše, ačkoli je to z marxistického hlediska vlastně vykořisťovatel, a sám tvrdí, že nikdy v komunistickou ideologii nevěřil. To je možná ten dialektický přístup, o kterém se vždycky tolik mluvilo.

Dnešní „zbytkový“ komunismus instinktivně podporuje vlastně jakoukoli ruskou vládu, včetně té dnešní, která je také kapitalistická, kulturně konzervativní, a rozhodně ne internacionalistická. Takže je od toho původního vlastně dost vzdálený.

Otázka zodpovědnosti

Dotkli jsme se nenápadně dalšího dělítka, jsou přece „komunisté,“ kterých je už málo, a „bývalí komunisté,“ kterých je pořád hodně. Záleží asi hodně na tom, kdy se dotyčný straník stal bývalým. Oba prezidentští kandidáti jsou komunisté bývalí, a stali se jimi, až když skončil režim.

Mnozí z těch, kdo byli zapálenými komunisty, se stali reformátory, nebo dokonce aktivními odpůrci režimu, pokud měli v životě dost času změnit postoj a našli k tomu odvahu.

Za pár dní by měl vyjít životopis Františka Kriegela, jehož život dost výstižně ilustruje celý problém – vlastně bylo těch Kriegelů několik. Jak bychom na něj vzpomínali, kdyby zemřel o třicet let dříve?

Česko na základech komunismu

I současnou Českou republiku a její demokratické instituce zakládali z velké části bývalí komunisté, odkaz lidí jako je Petr Pithart nebo Pavel Rychetský je jednoznačně pozitivní.

Členem KSČ byl i dosluhující prezident Miloš Zeman, řadu bývalých členů najdeme ještě i dnes v čele dalších institucí, významných médií a akademických pracovišť, stačí si dát tu práci.

Můžeme také hrát zlomyslnou hru, kdo z mladších snaživců by se stal komunistou, kdyby se narodil o trochu dříve. Lidé jsou ale samozřejmě zodpovědní vždy jen za to, co v životě opravdu udělali. To samozřejmě platí i pro komunisty včetně těch bývalých, ať už patří ke kterékoli z mnoha možných variant. 

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít