Lze pokračovat v dalších dějinných epochách, naposledy po listopadu 1989 se prosperita začala do Česka vracet modernizací výroby a jejím exportem. Ještě nedávno před covidovou krizí dával Financial Times Čechy za vzor, že jejich průmyslová kompetence bude zárukou dalšího vzestupu.

Přehrát

00:00 / 00:00

Petr Holub: Průmysl dál klopýtá, poučení z krize však může pomoci

Dnes však není nic podobného slyšet. Zvláště se chvála průmyslu neozývá tento týden, kdy Český statistický úřad zveřejnil výsledky průmyslu za prosinec a celý minulý rok. V obou případech vyšla záporná čísla a člověk nemusí být prověřeným analytikem, aby z toho usoudil, že v takovém případě má potíže celé národní hospodářství.

Stagnace průmyslu, jehož výkon zůstává na úrovni roku 2019, může být hlavním důvodem, proč všechno v této zemi jde od deseti k pěti. 

Nikdo z analytiků neobjevil v situační zprávě od statistického úřadu žádný pozitivní rozměr, který by dával záminku k úvaze, že se poměry brzy zlepší. Je pravda, že hluboké výpadky energeticky náročných odvětví, jako je výroba oceli nebo stavebních materiálů, dokázala do značné míry vyrovnat produkce automobilů. 

Ovšem jakou v tom čerpat naději, když se kladný příspěvek týká automobilů s naftovými či benzinovými motory, jejichž výroba by měla jít v příštích letech dolů v rámci klimatické ofenzivy celé Evropské unie. Dobře už bylo. 

Přesto právě zkušenosti z minulého roku a celých čtyř minulých let mohou objasnit, do jaké míry se vyplatilo sázet jednostranně na průmysl a jestli má smysl pokračovat dál po dosavadní cestě.

Dobrá a špatná zpráva

Jako odpověď vychází jedna zpráva špatná a jedna dobrá. Za negativní lze označit zjištění, že se opravdu nevyplatilo následovat tak jednostranně největší průmyslovou velmoc, tedy Německo. Ze všech evropských zemí zasáhla krize nejvíc právě průmysl našich západních sousedů. Za čtyři roky se propadl o osm procent. 

Němce v jejich méně šťastném období následovaly ještě tři země, konkrétně Česko, Slovensko a Rumunsko. Vesměs šlo o ekonomiky, které vyrostly na investicích ze Západu, přitom investice mířily především do výroby dílů pro německé továrny. 

Češi, Slováci a Rumuni tak byli příliš připoutáni k Německu a už si nedokázali operativně pomoci vlastní iniciativou ani nemohli nabídnout možnosti nového růstu dalším západním investicím, jako to dokázali v první řadě Poláci. 

Jinými slovy, průmysl může pomoci k vzestupu středoevropského národa, jen to nesmí být průmysl, který dotyčný národ sám neřídí. 

Příslib lepších časů 

Z toho nakonec vyplývá i zmíněná dobrá zpráva. Průmysl může být po splnění určitých předpokladů i nadále zárukou budoucnosti. Tuzemští průmyslníci by měli být jenom dost vynalézaví a odvážní, aby našli vlastní cestu a nečekali jenom, až přijde nový podnět z Berlína, Mnichova nebo ze Stuttgartu.

Jistě by šlo vyjádřit obavu, že ani žádní tuzemští podnikatelé nejsou, protože se zpravidla stali manažery firem, pro které je Česko nejvýš záložní ekonomikou. To je však zbytečná obava. Každý podnik je konfrontován s bezprostřední realitou a jeho manažeři se průběžně učí reagovat odpovídajícím způsobem. 

Proto najdou i v těchto těžkých časech správnou cestu, zvláště když budou vědět, že jim žádná vláda ani lukrativní německá zakázka nepomůže. Současné těžkosti mohou být příslibem lepších časů.

Autor je reportér serveru Seznam Zprávy   

Petr Holub Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít