Takže tedy: Jdu takhle 10. listopadu kolem jedenácté dopoledne před čtyřiceti lety napříč Staroměstským náměstím... Nad Prahou ocelově šedá obloha a ve vzduchu vlhko. A vtom potkám kamarádku, zaměstnankyni pražské památkové péče, sídlící na sousedním Malém rynku. A ona hned, jestli se s ní nechci podívat na právě opravovanou týnskou věž, kde musí dohlédnout, jestli jde všechno, jak má. Propána, taková nabídka přijde jednou za život! Když tedy máte enormní kliku.

Přehrát

00:00 / 00:00

Ondřej Konrád: Nezapomenutelný přípitek nad Prahou

A tak jsme u paty chrámu bez dlouhých řečí vlezli do klece výtahu a za chviličku už jsem stál na ochozu a nemohl se vynadívat. Jak na cvrkot dole, tak na zvlněnou hladinu okolních střech a věžiček, ale i nad razantní činností několika kamenických restaurátorů, mládenců širokých ramen a úsměvů, ochotně mi vše ukazujících a vysvětlujících.

A kamarádka, mimochodem chartistka, kterou slušní památkářští šéfové přes nátlak shora drželi v práci coby nepostradatelnou expertku, s těmi přátelskými lamželezy cosi řešila a něco zkoumala, šla mi z toho všeho hlava kolem.

Rádio hlásí!

Nahoře foukalo, ale hoši vyrukovali s hrnky čaje, bylo to celé jako v úžasném snu. Jehož skutečně vrcholná pointa přišla vzápětí v podobě jednoho z restaurátorů, který se vynořil zvnitřku věže, v ruce láhev rumu a povídá, jako by tomu ještě sám nevěřil: „Rádio zrovna hlásilo, že umřel Brežněv!“ A dal kolovat.

Flaška šla od úst k ústům, a ačkoliv to nebylo vzhledem k budově, na jejímž vrcholku jsme se nacházeli, zrovna křesťanské, zavdali jsme si s upřímnou radostí.

Zase jsem hleděl na náměstí, kde se rojili chodci, ještě nejspíš netušící, že už to má za sebou vůkol tak nenáviděný chlap. Mimochodem fyzicky značně odpudivý. O jehož obočí, jak píše Raymond Chandler, „by se právem mohla zajímat firma Fuller, kartáče a smetáky“.

Napili jsme se ještě jednou, tentokrát na cosi zcela jiného, totiž na naše zdraví, a zase skodrcali drátěnou klecí do Týnské uličky. „Uf,“ povídám, „díky, Zoro, to tedy bylo něco!“ A lehce ze všeho omámen pokračoval jsem ve své cestě kamsi.

A nedělal si ovšem při vší té radosti nad smrtí okupantského tyrana iluze, že se něco zásadně změní. Také že ne. Ale zase jsme nečekali tak dlouho. Vždyť z toho neustálého vyhrožování „na věčné časy a nikdy jinak“ nakonec zbylo pouhých sedm roků. Stejně trvaly jako věčnost.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Ondřej Konrád Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít