Americký odvrat od Kábulu
Goethe to pojmenoval přesně: teorie je šedivá, kdežto strom života se věčně zelená. Vy si možná stále ještě myslíte, že v Afghánistánu je pevným spojencem Spojených států kábulská vláda, zatímco Tálibán, donedávna arcinepřítel, je pro Washington v nejlepším případě jen okolnostmi vnuceným partnerem. S nímž se, jakkoli to bylo nemilé, prostě muselo vyjednávat. Jenže starý dobrý Goethe věděl své.
Poslechněte si, nač si po návštěvě Afghánistánu veřejně stěžoval americký ministr zahraničí Mike Pompeo. Zaútočil na lidi, v nichž se podle něj Spojené státy zklamaly. Poškozují totiž americko-afghánské vztahy a dělají hanbu všem místním i všem cizincům, kteří v Afghánistánu položili život, aby se tu žilo lépe. O těch, které zkritizoval, mluvil Pompeo velmi tvrdě, jako o „přímé hrozbě“ bezpečnostním zájmům Spojených států.
Spojené státy poprvé útočily od dohody s Tálibánem. Na jihu Afghánistánu podnikly odvetný nálet
Číst článek
Nediplomatické výroky pronášené nejvýše postaveným diplomatem stojí vždycky za pozornost. A v Pompeově případě o to více, že ministrovým terčem nebyl Tálibán; s jeho zástupci se Mike Pompeo sešel po odletu z Kábulu a slíbil jim, že stahování amerických vojáků z Afghánistánu bude pokračovat.
Pompeo tvrdě zkritizoval dosavadní spojence - kábulské politiky. Po zjevně neúspěšné návštěvě Kábulu ohlásil, že Američané svou pomoc Afghánistánu sníží o miliardu dolarů, a dal znesvářeným kábulským politickým kohoutům jasně na srozuměnou, že to nemusí být poslední škrt. Napřesrok se pomoc může snížit o další miliardu.
S kábulskými vládci, ať se jmenovali Karzáí, Ghání nebo Abduláh, jsou Američané nespokojeni dlouhodobě. Jedním z důvodů je pocit, ba jistota, že žádné kábulské vedení neprokázalo schopnost řídit efektivně alespoň to území, které je v jeho moci. Ale zato se tu výborně daří korupci. Američané mají odůvodněný pocit, že jejich dolary, vynaložené jednak na udržování vojenské přítomnosti, jednak na přímou pomoc, padají v Afghánistánu do černé díry.
A v poslední době se vztahy mezi Washingtonem a Kábulem ještě zhoršily.
Za prvé proto, že kábulští politici dělali okolky s propouštěním vězněných příslušníků Tálibánu. Výměnu vězňů dohodli s Tálibánem Američané, Kábulu se neptali.
Stažení amerických vojsk umožní nadvládu Tálibánu, bojí se Afghánci. Dohoda podle nich přišla ve špatný čas
Číst článek
Za druhé proto, že afghánští vládní politici mají pocit, že je jejich dosavadní spojenec hází přes palubu. Ale o co se starají nejusilovněji? O to, aby si své místo na palubě udrželi? Nikoli. Oni se nedokáží dohodnout ani mezi sebou. A nechtějí vidět, jak je to oslabuje.
Když jsem mluvil o znesvářených kábulských politických kohoutech, měl jsem na mysli dosavadní hlavu státu Ašrafa Gháního a de facto premiéra (oficiálně se tak funkce nejmenuje) Abduláha Abduláha. Oba tvrdí, že vyhráli prezidentské volby, oba se nechali inaugurovat a žádný z nich nechce ustoupit. Nehnul s nimi ani Pompeo. Hne s nimi přiškrcení americké pomoc?
Ghání i Abduláh mají své klany, svou klientelu a zajisté i své voliče. Ale pokud je Washington se spojenci z NATO přestane chránit a pokud vyschne penězovod ze zahraničí, pak bude kábulským kohoutům ouvej. Příliš pozdě přijdou na to, že si jen hráli na suverénní vládce. Zatímco ve skutečnosti vládli z milosti někoho jiného.
A pochopitelně tím nemyslím afghánské voliče.
Autor je zahraničněpolitický analytik Českého rozhlasu
Putin je zločinec. Máme proto kácet sochy?
Kateřina Perknerová
Předpovědi výsledků eurovoleb jsou letos velmi riskantní
Jiří Pehe
Čínský prezident se v Paříži dověděl, že si EU nenechá líbit diskriminační praktiky
Karel Barták
Poláci 8. květen 1945 neslaví, pro ně je to jen jiná okupace. My ho ale slavme dál
Luboš Palata