Jak víme, ruský prezident Vladimir Putin dnes odcestuje na Ukrajinu, kde bude jednat se svým tamějším protějškem Leonidem Kučmou. Rakouský „Der Standard“ se ale ohlíží za právě skončenou návštěvou Putina ve Vídni. „Šéf promluvil, a proto je vše, co dosud o budoucnosti rakouské neutrality řekli ostatní představitelé Ruska, jen makulatura. Přitom jsou slova ruského prezidenta stejně samozřejmostí, že totiž Rakousko samo určuje svůj bezpečnostně-politický status.

Že by Moskva na druhé straně ráda viděla „trvalou neutralitu“ Vídně nadále pevně zakotvenou, je rovněž známo. Nesporné však zároveň je, že nový šéf Kremlu vidí tento problém méně dogmaticky než určitá část moskevské diplomacie.

K Rusku, ale z trochu jiné stránky, se vyjadřuje i britský „Financial Times“. Ruští vládcové velice dobře vědí, že největší zločin, kterého se mohou dopustit, je nezajistit pro mrazivou zimu svému lidu dostatek paliva nebo elektřiny. Krutost či korupce jsou ve srovnání s tím drobné prohřešky. Ale na Sibiři a ruském Dálném východě jsou v letošním zimním období, provázeném nejkrutějšími mrazy za uplynulých více než padesát let, desetitisíce lidí po nekonečné dny bez tepla.

Tato krize nakonec přiměla ruského prezidenta Vladimira Putina konat. Odvolal ministra energetiky a přiměl k rezignaci mocného gubernátora Přímořského kraje Jevgenije Nazdratěnka. Trvalo však dlouho, než se rozhoupal. Putinův zásah na první pohled potvrzuje jeho odhodlání nastolit v Rusku pořádek a především zkrotit vzpurné regionální barony. Nazdratěnko byl dlouho považován za nejzkorumpovanějšího a nejničemnějšího ze všech. Opakované pokusy Moskvy přimět ho k poslušnosti vyšly za Jelcinovy éry naprázdno. Putin uspěl.

Rusku lze civilizovaně vládnout jen tehdy, bude-li existovat systém kontrol a bilancí, jenž byl zajišťoval spolupráci mezi centrem a periférií. Putin prahne po obnovení moci Kremlu, to však samo o sobě k zajištění elektřiny pro Sibiř nestačí.

Napětí na Blízkém východě se znovu stupňuje. Světový tisk se proto i nadále zabývá prvních záměrů nového izraelského premiéra Ariela Sharona. Pařížský „Les Echos“ k tématu poznamenal. Svým kategorickým odmítnutím možnosti pokračovat v izraelsko-palestinských rozhovorech po jejich přerušení v egyptské Tabě potvrdil premiér Sharon vlastně jen své předvolební sliby. Považoval tato jednání od začátku za „nelegitimní“ a prohlašoval, že dodržovat je nutno jen dohody podepsané. Ale ani v tomto bodě není Sharon důsledný, protože izraelsko-palestinské dohody z Oslo v roce 1993 považuje za passé a vždy je také ostře kritizoval. Nechce-li svůj národ rovnou podvést, lze jen těžko usoudit, za jakých podmínek by byl vůbec ochoten rozhovory s Palestinci obnovit.

Ruská „Izvěstija“ se vyjadřuje k návštěvě „evropského ministra zahraničí“, bývalého generálního tajemníka NATO Javiera Solany v Bělehradě. Solana přijel do města, které před časem nařídil bombardovat. Evropa se snaží tvrdit, že rozhodnutí v rámci NATO přijímají vždy hlavy států a šéfové vlád a že generální tajemník je pouze výkonným orgánem.

Srbové však takové argumenty neakceptují. Pro ně je Javier Solana symbolem nespravedlnosti, národního pokoření a slabosti. Potrvá ještě nejméně jednu generaci, než se hněv uklidní a utrpěné rány zahojí.

Nizozemský „De Volkskrant“ si všímá narůstajících rozporů v Severoatlantické alianci mezi Spojenými státy a Evropou a mimo jiné uvádí: Kdysi sloužily společné hodnoty jako pojivo pro bezpečnostní pakt proti Sovětskému svazu. Kde je však Aliance dnes? Společný nepřítel už neexistuje, a máme-li věřit evropským politikům, neexistují už ani společné hodnoty. Někdy vzniká dojem, že snad už jen krvavá islámská válka proti Západu dokáže překonat dnešní krátkozrakost. Nabízí se jediné východisko - čínský model. Jinými slovy postupovat podle zásady „jedna aliance, dva systémy“. Přitom by se vždy vzájemně respektovalo stanovisko a specifika druhého.

Markéta Kaclová, Petra Lazáková, Olga Jeřábková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít