Neprůstřelná vesta a neutichající palba. Jak vypadá den ukrajinských dobrovolníků, kteří vozí pomoc
Ostřelování, divoká jízda přes zaminovaná pole a neustálé ohrožení. Tak vypadá všední den ukrajinských dobrovolníků, kteří co ráno vyrážejí s humanitární pomocí do míst na válečné linii. Jeden takový den Olega Tkačenka a jeho spolupracovníka Vitalije s nimi strávil zpravodaj Českého rozhlasu na Ukrajině Martin Dorazín.
Pracovní den Olega a Vitalije začíná po čtvrté ráno. Probudí se, vypijí kávu, naskočí do auta a zajedou do pekárny, kde napytlují chleba. V úterý nás všechny čeká docela náročný den, protože 300 bochníků chleba z pekárny Olega Tkačenka povezeme do nemocnice do Kurachova a s další humanitární pomocí, které je plná dodávka, odtud vyrazíme na Vuhledar.
Tam bude Vitalij asi tři hodiny jezdit autem a rozvážet humanitární pomoc, potravinové balíčky chléb a vodu. Zpátky povezeme lidi z Vuhledaru, kteří se nahlásili na evakuaci. Cestou do Vuhledaru se jednou zastavíme. Tady za vesnicí Bohojavlenka u paní Tatiany a jejího manžela, vykládáme z auta chléb a poštu v balíku, kterou jim poslali příbuzní.
Nevnímají rány
Ozývají se rány jako z děla, které svědčí o tom, že fronta už není daleko. Paní Tatiana a její manžel už tyto exploze vůbec nevnímají. Tady, na okraji vesnice s bohulibým a líbezným názvem Bohojavlenka, nebo jak oni říkají Bogojavlenka, už zůstali prakticky sami. Mají tady malé hospodářství.
Manžel paní Tatiany se vydává kosit lucerku. Paní domu se trochu zlobí na Vitalije, kterému dala do ruky svazek pórku a on to prostě hodil do auta. To je také pomoc obyvatelům Vuhledaru, ale paní Tatiana se durdí, že s tím nakládá jako se senem.
My si oblékáme neprůstřelné vesty a jedeme dál krátký úsek do Vuhledaru. Musí se tu hodně improvizovat. Jedna terénní nerovnost nám způsobila problém, podvozkem jsme najeli na hrb a zůstali jsme tam viset. Vitalij hledal lopatu a motyku našel rýč a musíme hrb snížit, abychom projeli dál.
Příjezd do Vuhledaru
Už jsme prakticky ve Vuhledaru, vidíme první paneláky. Napumpujeme ještě pneumatiky, aby auto bylo trošku výš. Vždy se tu stávají podobné příhody. V zimě, v létě, v každém ročním období se ty podmínky mění. Z Vuhledaru se ozývají salvy a Oleg snad projede. Malinko zadrhnul, tentokrát se podařilo.
Už jsme ve Vuhledaru. Teď tady ještě musíme spravit vozík, který bohužel při předminulé cestě ztratil kola a nedal se odtáhnout, takže teď je relativní klid. Seběhli se se místní šikovní mistři. Někteří tam něco vrtají, další tady pomáhá vyměnit zlomenou osu.
Ten vozík Oleg potřebuje k tomu, aby na něm mohl s jeepem vozit více humanitární pomoci do míst, kudy s velkým autem neprojede.
Zde se rozdělují potravinové krabice. Každý musí předložit průkaz. Pokud jde o krabice, které jsme přivezli, ty pocházejí z Německa. Deutsche Humanitäre Hilfe, Německá humanitární pomoc. Jsou to hygienické prostředky.
„Nemožné se stalo možným. Ve zdejším pneuservisu Vuhledar připevnili i kola k vozíku,“ huláká Oleg. Teď ještě zapřáhnou vozík naložit pár lidí na evakuaci a jedeme domů.
