Slovensko hledá cestu z chaosu. Čeká ho bitva pěti expremiérů

Po delší době sis z Bratislavy udělal výlet, a co se nestalo...
Padla vláda. 

O tom jsme se bavili už posledně, ale Eduarda Hegera už asi přestalo bavit, jak se mu vláda úplně drobí, přestal čekat na předčasné volby a bude tu úřednická vláda. Čas prezidentky Čaputové. 
On už asi, řekněme neměl jinou možnost. 

Úřednická vláda bude na Slovensku poprvé, to se ještě nestalo. 
Je to úplně poprvé. Už několikrát se o tom uvažovalo, Slovensko se k tomu několikrát přiblížilo, například po vraždě Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové, ale obvykle se podařilo najít nějakou politickou alternativu. Právě po té vraždě v březnu 2018 Roberta Fica nahradil jeho náhradník ze strany, stranický kolega Peter Pellegrini, stejně tak, když odcházel Igor Matovič, tak místo něj nastoupil stranický kolega Eduard Heger. Ale nejvíc se o možnosti úřednické vlády začalo mluvit teď v lednu po pádu Hegerovy vlády. Jednoduše proto, že rozložení politických sil už v tuto chvíli neumožňuje žádnou stabilní většinu v parlamentu. Co se rozpadla čtyřkoalice, je většina v Národní radě nestabilní, vzniká obvykle ad hoc pro každý zákon zvlášť. Vláda nad parlamentem už měsíce neměla přesvědčivou kontrolu. Do toho už nám vstoupila předvolební kampaň, kterou doprovází parlamentní smršť, jsou tam spousty návrhů nikoliv vládních, ale poslaneckých. Poslanci převzali kontrolu nad parlamentem.

 Často jsou to návrhy populistické, rozdávání peněz...

Takže úřednická vláda byla a je pohledem prezidentky Zuzany Čaputové jediné řešení, které může přinést trochu stability. Rozhodla se jmenovat někoho mimo politiku, vládu odborníků a slíbila, že nikdo z ministrů, které představí v následujících dnech, nebude kandidovat v blížících se volbách. Ministři mají reprezentovat jak konzervativní, tak liberální myšlenkové proudy, takže ta vláda by mohla být o něco přijatelnější pro celé politické spektrum. 

Jediné řešení

Chápu to tedy dobře, že na Slovensku už byl takový politický chaos, že úřednická vláda byla jediným možným řešením? Jak k tomu procedurálně došlo? Protože Eduard Heger asi musel dát svoji funkci k dispozici...
Přesně tak. Předně, ty už jsi to zmiňoval, vláda padla už v prosinci, od té doby byla pouze pověřená prezidentkou Zuzanou Čaputovou, která nese odpovědnost za vládu Eduarda Hegera. Slíbila, že pověření jim sebere, pokud budou zásadně selhávat. Už bylo několik momentů, kdy Čaputová byla vyzývána k tomu, aby odebrala pověření a jmenovala úřednickou vládu, ale ta aktuální rozbuška, to je kauza ministra zemědělství Samuela Vlčana. Opoziční strana Směr před pouhými šesti dny ve středu zveřejnila, že Vlčanova firma, kterou spoluvlastní, získala dotaci, a to od stranického nebo vládního kolegy, od ministra životního prostředí. Dotace byla ve výši asi 1,4 milionu eur, to je tři a třicet milionů korun. 

To vrhlo stín prakticky na celou vládu, na to, jak funguje, jaké praktiky se tam odehrávají. Je to typická kauza neoddělení byznysových a politických zájmů, pro které politik odchází. Pro Hegerovu vládu to znamená, že přišla už o třetího ministra.

Heger už teď řídí dva resorty, resort financí a zdravotnictví, a k tomu ještě v pátek rezignoval ministr zahraničních věcí. Je problém, že do pověřené vlády nelze podle slovenské Ústavy přivádět nové lidi, lidi mimo kabinet. Ta křesla by se musela přerozdělit mezi stávající členy kabinetu. Čaputová už v dubnu avizovala, že personální nestabilitu bude také považovat za selhání vlády, a proto přistoupila k tomu, že odebrala pověření Eduardu Hegerovi. On sám nejprve vystoupil a dal najevo, že pověření vrací, což ale není něco, na co má pravomoc.

Je to tedy takový symbolický akt - paní prezidentko, tady je funkce, a teď rozhodněte, já jsem s tím v souladu.
Možná to byl spíš marketingový tah, jak dát najevo, že má situaci pod kontrolou. Ale vláda ve skutečnosti zůstává ještě do jmenování té úřednické u moci a tuto pravomoc má čistě prezidentka Čaputová.

Takže Eduardu Hegerovi se vláda úplně rozdrobila pod rukama. Nejdřív odešli ministři za Svobodu a solidaritu, to bylo ještě loni, a od té doby, jak říkáš, odcházeli další ministři…
V současné chvíli chyběli čtyři ministři, dva resorty z toho zastával Eduard Heger a další dva by se musely případně obsadit, pokud by vláda měla zůstávat u moci. Ale jak říkám, chaos, nestabilita vyvolaná těmi odchody byla natolik velká, že to Heger nemohl ustát. On je v domácí politice obecně považovaný spíš za slabšího a nerozhodného premiéra, který nemá vládu tak v hrsti, řekněme, nedrží ji tak silně pohromadě. Vždycky volil spíš strategii, že se snaží jít příkladem a být nekonfliktní, aby ostatní politici a kolegové od něj převzali tu vyšší politickou kulturu. Ale sám už přiznal, že se mu to nedaří, že to nebyla správná strategie jenom přihlížet hádkám jeho koaličních partnerů. 

Plus je tady samozřejmě velký tlak opozice na konkrétní ministry, to trvá dlouhou dobu. Je třeba vnímat, že mezi tím dochází také k rozpadu parlamentních stran. Z koalice odešla SaS, ta zůstává tedy vcelku, ale rozpadá se strana Za lidi, to je čtvrtá koaliční strana, na kterou se často zapomíná, a ta má v tuto chvíli v parlamentu už jenom vicepremiérku a jednu poslankyni. Ze strany OLaNO odešla část nespokojených poslanců, kteří odmítali dál spolupracovat s šéfem strany Igorem Matovičem, a pak i Eduard Heger si založil vlastní stranu Demokrati a odešel, takže tam je velké štěpení a veškerý ten chaos přispěl k pádu Hegerovy vlády.

Premiér úředník

Jak jsem říkal, přichází čas prezidentky Zuzany Čaputové. Ta má teď moc sestavit úřednickou vládu, první v samostatné historii Slovenska. Za předsedu úřednické vlády si vybrala viceguvernéra slovenské centrální banky Ľudovíta Ódora. Proč?
To je člověk, který je považovaný za schopného úředníka, odborníka, má renomé v ekonomických kruzích, teď je viceguvernér centrální banky, kde působil dlouhodobě. Je považovaný za pragmatika, který si zakládá na datech a analýzách, má za sebou působení ve státních správě, podílel se na důchodové reformě i dalších reformách, má zkušenosti také z toho, že byl poradcem premiérky Ivety Radičové. Je to nezávislý nestraník, který může být přijatelný pro politiky z obou stran spektra nebo ze všech koutů slovenského politického spektra. Zajímavé je, že slovenský Denník N teď zveřejnil průzkum, který dělal už v lednu, podle kterého je Ódor o něco víc akceptovaný progresivními lidmi, ale většina Slováků ho pochopitelně vůbec nezná. Takže je to takový neznámý úředník, který je známý spíš v odborných kruzích. O jeho jméně se spekulovalo už měsíce. Zuzana Čaputová byla přichystaná na případnou situaci, kdy bude muset jmenovat úřednickou vládu, a měla připravený seznam ministrů, které ještě neoznámila, bude to dělat v následujících dnech. Zatím nám dala jenom to jméno Ĺudovit Ódor, on by mohl do té parlamentní a politické džungle přivést trošku klidu.

Myslíš, že bude natolik silná osobnost, že dokáže ukočírovat rozštěpenou slovenskou politickou scénu? 
To se uvidí. Aspektů, které do toho budou promlouvat, bude spousta. Je to i o tom, že jeho vláda bude muset představit programové prohlášení do třiceti dní, předstoupit před parlament a bude žádat o důvěru. Pokud ji nezíská, tak to samozřejmě může otřást jeho pozicí...

Do voleb zbývá pět měsíců, tak to možná ani nestihne. 
Ta vláda by pak případně vládla v demisi, nebo byla by to opět pověřená vláda. Prezidentka by ji odvolala, a pak by ji znovu pověřovala vládnutím až do voleb. Zajímavý moment byl, když prezidentka Čaputová měla prohlášení, ve kterém oznamovala tento svůj krok, tak varovala před dalšími dezinformacemi a lžemi o takzvaném progresivním puči. Někteří politici dlouhodobě zasévají myšlenku, že prezidentka chce úřednickou vládu, že to je její cíl, že chce vládnout ve prospěch progresivních nebo liberálních stran. 

Čaputová před tím varovala a záleží, jestli politické strany vyslyší tento její apel, anebo budou na Ludovíta Ódora útočit a budou pokračovat v narativech, které měly dosud.

Nabízí se příležitost pro nějaké zákulisní hráče? Mě totiž napadají dvě jména. První je Boris Kollár, šéf parlamentu a konzervativní strany Jsme rodina, který může být nejmocnějším mužem Slovenska, jak to alespoň psal kolega Jakub Grim z iRozhlasu, když sestavoval jeho profil...
Slovenští komentátoři už o něm delší dobu mluví jako o nejsilnějším politickém hráči v současné politické krajině, která tam funguje. Boris Kollár by neměl mít tu sílu, pokud se podíváme na počty poslanců. Pokud se nepletu, jeho hnutí má teď šestnáct nebo sedmnáct poslanců ve stopadesátičlenné Národní radě. Ale on je dlouhodobě přijatelný partner pro široké spektrum politických stran, je schopný se domluvit jak s krajní pravicí, tak s liberály, se kterými ostatně byl v koalici, stejně tak s konzervativci. Obvykle se snaží stát mimo politické spory, bylo to tak i před rozpadem čtyřkoalice. Když se hádala strana SaS a OLaNO, Boris Kolár vždy stál stranou a nezasahoval do toho, dělá to tak ostatně i v téhle krizi. Spíš nechává ostatní, aby se pobili mezi sebou. 

Dva se perou, třetí se dívá. 
On si drží tu klidnou kartu v rukách, snaží se být hlasem normálnosti na slovenské politice. Zároveň má své nominanty ve vedení parlamentu, takže má velkou moc v tom, které z toho množství návrhů zákonů se nakonec budou projednávat, v jakém pořadí, které se odsunou bokem, takže má velký prostor pro uzavírání politických dohod.

Mimochodem, když je hlasem normálnosti, má to své reálné opodstatnění?
Myslím, že to je spíš jeho strategie a taktika, ale s postavou Borise Kollára se samozřejmě spojuje to, co možná už znají i čeští posluchači - on sice stojí v čele konzervativní strany, ale sám vede, řekněme zvláštní osobní život. V tuto chvíli čeká třinácté dítě s jedenáctou ženou, sám se nad tím často směje a vtipkuje, ale jeho voličům to očividně nevadí. Nevím, jestli bych označil zrovna Jsme rodina a Borise Kollára za reprezentanta normálnosti, ale v politické úrovni je to značka, kterou si snaží držet.

Jestli to už nakonec není tak, že slovenská politická scéna je v takovém stavu, že už i lidé, kteří jen stojí opodál, jsou považovaní za normální. Protože, připomenu-li opět profil Kollára, který máme na iRozhlasu, tak jeho stranu patrně charakterizuje mimo konzervatismus i odpor proti migraci. Po ruské anexi Krymu Kollár na Facebook psal, že takovou havěť, jím myšleno Ukrajince, v Evropské unii nechce. V poslední době zase úplně otočil. Ministr práce za jeho stranu Milan Krajniak je podle sociologa Michala Vašičky silným klerikálem. Je to tedy spíš, jak říkáš, marketingová normálnost?
Rozhodně je to strategie, kterou někteří politici zkouší.  

Teď ten druhý, který mě napadl, všem velmi dobře známý Robert Fico, šéf sociálně demokratického Směru, který se asi nějak vrací na scénu, protože co jsem se díval na poslední předvolební průzkumy, jeho popularita stoupá. Směr je teď na Slovensku jednička.
Je už dva měsíce jednička, stoupá kontinuálně dlouhé roky, ale před těmi dvěma měsíci vystřídal na čele Hlas Petera Pellegriniho a má 17,7 procent, a podle posledních průzkumů, řekněme necelých 18 procent.

Bitva expremiérů

Hlas je taky vlastně odštěpený od Směru, takže sociální demokracie, možná levicová témata teď na Slovenskou táhnou. Může být Robert Fico příští premiér? 
Teoreticky by samozřejmě mohl být, ale osobně očekávám, že větší šanci má právě Peter Pellegrini. Fico je pro velkou část spektra na Slovensku nepřijatelný. Tak jako existuje velká část slovenské politiky na platformě anti-Matovič, tak samozřejmě existuje také silná platforma anti-Fico. On se trošku proměnil v posledních letech, zůstalo mu vlastně jenom tvrdé jádro voličů tím, že se Peter Pellegrini odštěpil se svým Hlasem a umírněnějšími politiky. Ficovi voliči jsou lidé, kterým se stýská po socialismu, má voliče, kteří by se dali zařadit trošku na levicový okraj spektra, ale zároveň silně pronárodně smýšlející. Fico spojuje levici s krajně pravicovým spektrem, využívá silnou populistickou rétoriku, často je na hraně až extremistické rétoriky, ale má velmi malý koaliční potenciál. Uvažuje se, že po volbách by se mohl spojit s krajně pravicovou Republikou, společně by se podle současných průzkumů mohli dostat někam ke třiceti procentům. Ale Peter Pellegrini se drží, je tedy otázka, jak přesvědčivě, a záleží koho se ptáte. Ale do nějaké míry se dá brát jako demokratická síla, záleží, ke komu se přikloní, ovšem má mnohem větší koaliční potenciál a může si partnery najít i na té, řekněme demokratičtější straně.

Směr a Hlas se můžou spojit? Můžou to být koaliční partneři?
To je otázka, kterou si už několik let kladou všichni komentátoři, odborníci, novináři na Slovensku. Nikdo nevidí těmto dvěma lídrům, Robertovi Ficovi a Peteru Pellegrinimu, do hlav, takže těžko říct. To je něco, čím se budeme muset nechat překvapit.

Ptám z toho důvodu, že Směr a Hlas se na jedné věci určitě shodnou, a totiž, že by chtěli dřívější předčasné volby. Ty mají být 30. září...
Ano. 

Oni chtějí, aby byly už o prázdninách.
Přáli by si už červenec, ale nevím, do jaké míry je to proveditelné, protože existují nějaké zákonné lhůty. Volby se musí vyhlásit, tuším, 110 dní dopředu, strany musí 90 dní před volbami odevzdat své kandidátní listiny, takže by to bylo už hodně natěsno. Zároveň vyhlášení předčasných voleb nebo změna termínu by vyžadovala 90 hlasů ve sněmovně, a to je něco, na co tyto dvě opoziční strany dohromady samy rozhodně sílu nemají a partnery proto pravděpodobně nezískají.

Uvidíme, má k tomu být mimořádná schůze sněmovny, totiž jednokomorového parlamentu na Slovensku. Eduard Heger, to je také jméno, na které bychom neměli zapomenout... Nebo jinak, zapomene se na něj? Jeho vláda byla velmi neoblíbená.
Byla historicky velmi neoblíbená, on už ji tak zdědil po svém bývalém stranickém šéfovi Igoru Matovičovi. Můžeme se na to podívat optikou jeho nové strany Demokrati. Ti teď v průzkumech mají asi 3,5 procenta podpory.

Proč ji zakládal? 
Já to interpretuju jako snahu distancovat se od Igora Matoviče, svého tehdejšího šéfa, kterého Heger dlouhou dobu nekritizoval, byl vyzýván k tomu, aby Igor Matoviče, řekněme umírnil. Ale v jednu chvíli se rozhodl, že do voleb půjde sám se svojí stranou Demokrati. Převzal už existující strukturu jiné strany, ta se přejmenovala, jsou z ní teď Demokrati, a odešli s ním, tuším, tři další ministři, čímž se Demokraté stali velmi silnou vládní stranou. Ale zároveň mají v průzkumech 3 procenta a teď bude Hegerovi ještě přičteno to, že znovu se neudržel vládu a přispívá k chaosu. On si sice snažil nasypat popel na hlavu a přiznat chyby, politický chaos, krizi, která na Slovensku je, ale je otázka, jestli to zabere u voličů, jestli naopak ještě z těch tří procent neklesne níž a jestli se na Demokraty skutečně nezapomene.

Eduard Heger se patrně, předpokládám, chce vrátit po volbách do parlamentu. Může se stát, že se tam nedostane, že bývalý premiér se svojí novou stranou, kterou založil, protože v Obyčejných lidech viděl neobyčejného Igora Matoviče a nechtěl s ním mít už nic moc společného, zmizí ze slovenské politické scény.
že by se bývalý premiér nedostal do parlamentu, nebude nic zvláštního. Bude to velký souboj bývalých premiérů. Robert Fico je bývalý premiér, Peter Pellegrini, Igor Matovič i Eduard Heger také, do toho se do souboje přidal Mikuláš Dzurinda, který také nemá žádná vysoká čísla. Je dost možné, že se dva bývalí premiéři nedostanou do parlamentu. Ale pak je tady ještě naděje toho, někdy se to nazývá demokratickým táborem, někdy slovenskou pravicí, to jsou v tuto chvíli velmi roztříštěné síly, které se snaží spojovat, a už se o tom mluví měsíce. Zatím to spíš připomíná dezintegraci existujících stran, než že by se někdo opravdu spojoval, naopak se spojují národovecké síly, tam už se podařilo vytvořit nějaké předvolební koalice. Ale například Hegerovi Demokrati by se mohli spojit s Křesťanskodemokratickým hnutím a společně by se pravděpodobně dostali přes pětiprocentní práh a mohli by v parlamentu být.

Takže, pokud se to nezmění, letos po prázdninách se schyluje k velké bitvě bývalých premiérů na Slovensku.
Co víme jistě v tuhle chvíli je, že Slovensko čeká divoké předvolební léto, letní kampaň, a pak konečně předčasné volby 30. září.